Ticho ve městě, které nespí.

Za pět let života v New Yorku jsem zažila mnohé. Od výpadků elektřiny v letních měsících kvůli přetížené klimatizaci, sněhovou bouři na prvního května, po záchranou akci na Brooklynském mostě. Vidět město, které nespí, ponořené do mrazivého ticha je však něco, co se jen těžko popisuje slovy.

Po  letech strávených v srdci New Yorku mohu směle potvrdit, že právě v dubnu a květnu má město naprosto neopakovatelné kouzlo. Koruny stromů v parcích obalují růžové květy, květináče v ulicích zdobí žluté narcisy v kombinaci s modrými hyacinty a záhony září řadami tulipánů nádherných sytých barev. Je to období, na které se neskutečně těším. Jarní víkendy jsme vždy trávili v botanických zahradách a parcích, kterých je v New Yorku bezpočet. Zvlášť jsem si oblíbila procházku kolem řeky Hudson od Battery parku v jižním cípu Manhattanu k obchodnímu domu Brookfield Place. Záhony růžových tulipánů v přilehlém parčíku je doslovná pastva pro oči. Rozepisovat se o rozkvetlém Central parku by pak vystačilo přinejmenším na román.

Už v lednu jsem dokončila rukopis, jehož příběh se odehrává ke konci roku v New Yorku a rozplánovala si aktivity na celý rok 2020. V únoru jsem si užila Týden módy a těšila se na březnové představení na Broadwayi se Sarah Jessicou Parker a následnou cestu za rodinou do Evropy. O pár dní později už bylo všechno jinak. Veškeré plány nám všem přerušila pandemie. Z jarního New Yorku se tak můžu těšit maximálně na fotkách z minulých let a při obcházení nejbližšího okolí a stejně tak zatím netuším, zda se letos vůbec dostanu do Prahy.

Město, které nespí, se ponořilo do ticha.

New York si během posledního měsíce připsal nelichotivé prvenství „světového centra nákazy virem covid-19“. Zní to děsivě. Realita je mnohem komplikovanější. Nádhera jarně rozkvetlých ulic města je tak v přímém kontrastu hororu, který se odehrává v některých jeho částech. Ostatně na dvě tváře dnešního New Yorku odkazuje i Central park. Stále tam vidíte běžce, kolaře a jedince i skupinky na procházkách, zatímco na nedaleké louce u Páté avenue vyrostly bílé stany provizorní nemocnice.

Postupně se tu uzavřely kancelářské domy, obchody a restaurace a spousta lidí se ocitla bez práce (v Americe není klasická výpovědní lhůta). Město, které nespí, obklopilo ticho, které narušuje jen občasný zvuk houkačky projíždějící sanitky a každý den v sedm hodin večer zní městem potlesk a troubení na podporu zdravotníků a pracovníků v první linii, kteří se starají o to, aby město fungovalo alespoň v tom základním. Nošení roušek tu bylo doporučeno teprve minulý týden a pokud to jde, vzájemně se na ulici obcházíme velkým obloukem. Ve veřejné dopravě je sice zakázáno cestovat bez zakrytého nosu a úst, ale i taková opatření zde mnozí ignorují. I parky o víkendu vypadají, jako Times Square v turistické sezóně a primátor města proto uvažuje o uzavření 40 mil newyorských ulic pro pěší…

2 metry od sebe.

Jakmile se ve zprávách objevila oznámení o plánovaných uzavírkách, z regálů obchodů zmizel toaletní papír a desinfekce a mýdlo začalo být k dostání jen u pokladen na příděl – jedno balení na osobu. Před supermarkety stojí fronty s dvoumetrovými odstupy a když se konečně dostanete dovnitř, střetnete se s pěti osobami v oddělení zeleniny, tak jako se mi to stalo při posledních dvou nákupech! Životní tempo zvolnilo, uspěchané, hlučné město zažívá nebývalou prázdnotu. Na druhou stranu i tady se vzedmula vlna solidarity a svým způsobem to lidi semklo víc dohromady. Abych se z toho nezbláznila, už před měsícem jsem raději přestala sledovat internet a číst noviny. Pouze si v poledne pouštím denní updaty guvernéra státu (Andrew Cuomo).

Když realita předčí fantazii autorů

Loni touhle dobou probíhala kampaň Cool Girl!, mého prvního interaktivního románu, který jsem se rozhodla vydat netradiční cestou přes internetové nakladatelství Pointa. V těchto dnech se snažím dokončit editace a korektury nejnovějšího příběhu Bohemian Roayls, do kterého se budete moci začíst už v létě. Po dvou měsících práce v uzavřeném prostoru, bez balkonu a se syčícím topením (které už nemůže být otravnější), se už nemůžu dočkat, až zase zasednu do oblíbené kavárny, nebo k venkovnímu stolku v Bryant parku a jen doufám, že bude kam zasednout, protože i tady média denně vykreslují různé nelichotivé scénáře.

S nostalgií tak vzpomínám na moje poslední kafe v kavárně v Greenwich Village s Luckou, stážistkou v „Českém domě“ na Upper East Side (Bohemian National Hall), která kvůli uzavírce hranic, musela předčasně odletět. Z našeho tehdejšího povídání o motivaci ke psaní, cestě za sny i o tom, jak ve svých knihách pracuji s různými motivy, vznikl rozhovor, který si můžete přečíst na Lucčině blogu.

New York je hrdý, nezlomný stejně jako spirit jeho obyvatel. I tady karanténa a s ní spojená opatření jednou skončí. Jen si na to budeme muset ještě nějaký čas počkat. A pokud hledáte oddychové čtení, které by vám zpříjemnilo tyhle „zvláštní“ dny, začtěte se do série Moře nálezů a ztrát a využijte 35% slevu na e-knihy. Bude líp. Držte se, opatrujte se. Společně to zvládneme.

Komentáře