Leden pro mě býval nudným, šedivým měsícem. Taková vycpávka mezi svátečně oděným prosincem a aktivitami a výročími nabitým únorem. Zima, pochmurné počasí, málo světla, zkoušky, písemky… Nic pro mě.
Postupem času jsem si ale v prvním měsíci roku našla zalíbení. Chladné, nevlídné počasí alespoň neláká ven a můžu se tak soustředit na potřebnou práci. Od té doby, co žijeme v New Yorku, zimní měsíce využíváme také k návštěvám muzeí a galerií, které na rozdíl od zbytku roku nejsou tak přeplněné a člověk si jednotlivé expozice může daleko lépe prohlédnout. Nemluvě o výrazných slevách, včetně těch na představení na Broadwayi!
Každý začátek roku je spjatý s bilancováním, všelijakými hodnoceními a novoročními předsevzetími. Plánujeme si cíle a vytváříme různé vision boardy, což je ve skutečnosti něco, co jako melancholik naprosto zbožňuju.
Můj osvědčený rituál pro zdárný vstup do nového roku je ten, že si vždy poslední den v roce sednu k prázdnému listu a sepíšu plány a cíle na ten následující rok. To, abych s úderem půlnoci stála na startovní čáře s vědomým, kam povedou moje první kroky.
2019 byl rokem velkých rozhodnutí, ať již osobních, nebo pracovních. I já jsem dlouze přemýšlela o tom, co se mi za ty poslední měsíce povedlo, jaký projekt jsem dotáhla do zdárného konce a co naopak nedopadlo úplně podle mých představ. Hned několik z mých cílů z roku 2019 jsem nakonec „ve vší tichosti“ přesunula do cílů pro 2020.
Co se psaní týče, rozhodně největším úspěchem bylo dokončení Cool Girl! a následné vydání knihy u nové nakladatelské platformy Pointa. Rozhodně nemůžu opomenout ani účast na knižním festivalu HumbookFest v Praze. Byla to skvělá zkušenost. Měla jsem možnost potkat se s kolegy autory, profesionály z oboru i se svými čtenáři, což bylo už jen takovou tou třešničkou na dortu.
Moje pátá kniha Cool Girl! je tedy na světě a moc mě těší, že si její příběh i originální zpracování získává čím dál tím víc čtenářů.
Když jsem si sepisovala cíle na rok 2020, zamyslela jsem se také nad tím, co mi vlastně těch 5-6 let psaní dalo a svým způsobem i vzalo. Vzniklo z toho následující desatero.
Když jsem si v deseti letech sepsala svůj první seznam snů a přání, stát se spisovatelkou bylo na předním místě. Nečekala jsem, že mi to bude trvat ták dlouho, ale to čekání stálo a stojí za to.
Je dobré si občas připomenout, že každé NE nás ve skutečnosti přibližuje k tomu jedinému potřebnému ANO.
Takže ještě jednou: Vydávání knih JE byznys
Kdo by to byl řekl, že po vydání knihy budu také sama tvořit webové stránky, psát blog, věnovat se online marketingu, reklamě, dělat si vlastní grafiku, upravovat fotky a tvořit videa? Před 6 lety jsem o ničem podobném neměla ani páru!
Dokončení každého rukopisu se neobešlo bez proseděných hodin u počítače, spousty odříkání, dobrých i špatných dnů a stresu při dotahování deadlinů.
Každá nově vydaná kniha byla pro mě zároveň velkou školou. Z chyb se prý člověk nejvíc učí. No, tak v tom případě za dalších pět knih ze mě bude totální expert!
Bohužel (nebo bohudík) mi chybí trpělivost. Kdybych se nesebrala a nevyřídila si spoustu věcí sama, možná bych nikdy nevydala žádnou knihu, nejspíš bych žádnou ani nenapsala, nebydlela bych v New Yorku a už vůbec bych neprožila posledních dvacet let tak, jak jsem je prožila. Ještě že jsem se tenkrát dokopala k tomu, abych zvedla zadek, otevřela pusu a udělala ten pověstný první krok!
Asi nejdůležitější poznání za poslední roky:
Při psaní druhé knihy Nevyzpytatelný jsem převrhla ranní čaj na klávesnici. Uložené soubory se nakonec podařilo zachránit, ale počítač jsem si musela pořizovat nový. 🙂
A pak přišel březen 2020 a bylo všechno jinak… Tak snad je to nejhorší za námi a s novým rokem si budeme dál plnit naše sny. 🙂