Jak se motivovat k pravidelnému psaní.

Máte spoustu nápadů. Ob den vás napadají nové a nové náměty na knihy. Skvělé zápletky. Super postavy. Dokonce vám v šuplíku leží několik rozpracovaných témat… Jak se ale proboha dokopat k pravidelnému psaní? Tak přesně tohle jsem řešila i já před pěti lety. Záhy jsem zjistila, že jediná cesta, která mě dovede k vytouženému cíli, je nejen jasný plán, ale hlavně jeho striktní dodržování. Jenže jak to udělat, aby to opravdu fungovalo?

 Bez (sebe)disciplíny to fakt nejde!

Psát knihu je dlouhodobý závazek. Vlastně to není pouze o hodinách proseděných před počítačem, ale také o pečlivé přípravě a posléze i nekonečných úpravách hotového textu. Navíc, pokud se stejně jako já rozhodnete napsat knižní sérii, z měsíců se stanou roky, v jejichž průběhu se střídají období nadšení s pocity marnosti.

To, co mi nakonec pomohlo, byly tyhle tři jednoduché kroky:

1. Rozvrhla jsem si, kolik času denně/týdně mohu věnovat psaní.
2. Zjistila jsem, kolik slov v průměru jsem schopná napsat za hodinu.
3. Stanovila jsem si pravidelnou osobní odměnu za dodržení psacího plánu.

Pokud bych měla přidat ještě jednu radu navíc, zněla by: Hlavně se s nikým neporovnávejte. Každý má jiné časové možnosti, každý píše jinak rychle. Musíte si udělat svůj vlastní plán přímo na míru. Jinak vám to opravdu nikdy fungovat nebude.

Jak dlouho trvá napsat knihu?

Koncem ledna jsem dopsala pátý rukopis. Psala jsem ho od července. Samotné psaní základního textu mi zabralo tři a půl měsíce, stejný čas pak editace a korektury. Mezitím jsem cestovala do Evropy, zatančila si na dvou svatbách a v listopadu prodělala plánovanou operaci. I neočekávané události  musíte vzít samozřejmě v potaz. Proto při rozvrhování času na psaní nového rukopisu, myslím co nejreálněji. Schválně také říkám rukopis a ne knihu. Před vydáním totiž text musí projít drobnými stylistickými, grafickými a jinými úpravami. Ještě se v něm bude různě škrtat a přepisovat, doplňovat a měnit. Takže hotový text stále považuji jen za jakousi ucelenou verzi budoucí knihy.

Jsem melancholik říznutý s cholerikem a jako na většinu věcí v životě, i na psaní jdu především metodicky. Na rovinu přiznám, že mám ráda čísla, mapy a vůbec plánování obecně. S tím dodržováním a dotahováním mi pak pomáhá ta cholerická část. Takže pokud jste od přírody extrovertní sangvinici, nejspíš jste se už zděsili u první věty a moje postupy vám mohou připadat přinejmenším nezáživné. (Jojo, napsala jsem postupy…) Zkuste si v nich ale i vy, najít něco pro sebe.

Jak dlouho bude trvat napsání vašeho rukopisu, si ostatně můžete velmi jednoduše spočítat sami. Stačí, když si také upřímně odpovíte na následující otázky:

• Kolik minut/hodin můžu denně/týdně věnovat psaní?
• Kolik slov napíšu za půl hodinu/hodinu?

Jak vidíte, opravdu jsem neobjevila žádnou novou galaxii. Nicméně to, že vím, kolik času potřebuju na napsání knihy, mi neskutečně pomáhá. Najednou totiž nekonečno získá jasnou hranici.

Proč cílit na počet slov?

Na to je jednoduchá odpověď. Kdybych si totiž na psaní vyhradila jen určitý čas, například dvě hodiny, jsem si naprosto jistá, že bych ho pak dokonale prokrastinovala hloubáním (v lepším případě), koukáním do blba (v tom reálnějším), případně přerovnáváním čehokoli kamkoli a jinou bohulibou činností na sociálních sítích. Na konci dne bych měla napsané sotva dvě věty a depresi z toho, že tu knihu stejně nikdy nedopíšu!

I John Grisham, bestsellerový autor bezmála třiceti knih, přiznal, že má denní limit počtu slov, které napíše. Měla jsem to štěstí a zúčastnila se povídání s ním loni na podzim a bylo to opravdu inspirující.  Takže když to funguje jemu, možná bude i vám.

Závazek. Když to nejde po dobrém… aneb metoda Hermelín.

Moje minimum je alespoň 1000 slov denně. Když začínám psát novou knihu, je to dokonce dvojnásobek s tím, že píšu obvykle pět dní v týdnu. Nejtěžší samozřejmě bylo, vytvořit si na psaní návyk jako součást běžného dne.

Čistíte si zuby, sprchujete se, jíte, cvičíte, píšete.

Odborná literatura a motivační speakeři doporučují, stanovit si za každý dosáhnutý cíl odměnu. Bohužel u mě se myšlenka dlouho míjela účinkem. Přitom odměny za dopsání knihy ve formě prázdnin u moře byly nanejvýš lákavé. Ale víte, proč to nepomohlo? Byly prostě příliš vzdálené, nebo zcela neodpovídaly mojí finanční situaci a na dovolenou jsem pak jela tak i tak.  Prostě to pro mě nebylo dostatečnou motivací k tomu, abych si každý den sedla a napsala alespoň stránku textu. Nakonec jsem na to musela jít z opačné strany…

A co s tím vším má společného Hermelín?

Tím jsem se totiž uplácela při zkouškovém období na vysoké škole! Protože donutit se učit v malém studentském pokoji během červnových dnů, kdy už všichni polehávali venku na trávnících, byl opravdu výkon. Naštěstí na mě platil sýr za dvacet korun. Miluju ho. Zvlášť, když je teplý, rozteklý… Nic na mě neplatilo tak, jako představa, že za úspěšnou zkoušku mě k večeři čeká tahle naprosto nepřekonatelná lahůdka. A víte co? Fungovalo to skvěle. Hlavně to naštvání, když první termín nevyšel a já pak procházela v supermarketu kolem sekce sýrů s protáhlým obličejem, protože Hermelín byl za úspěch, ne na útěchu. Věřte mi, že příště jsem raději nenechala nic náhodě! 😉

Dejte si také tu práci a najděte, co na vás opravdu platí. Můžou to být maličkosti. Něco, co máte obzvlášť rádi a co vás donutí překonat všechna ale a výmluvy. Sami sebe totiž neošálíte.

Takže, ať je to čokoláda, knížka, nebo nové boty, které si odepřete dokud nedosáhnete stanoveného cíle, rozhodně to stojí za splnění vašeho snu! 

Zajímalo by mě, jak to máte vy? Napište do komentářů, co je pro vás ten motor, ta věc, která vás donutí dotáhnout započatý úkol do konce. Máte nějaký vlastní trik?

V příštím článku: Jak na spisovatelský blok a kde všude hledám ( a nacházím) inspiraci. 🙂