Děkuji za každé NE!

Ať už si myslíte, že něco dokážete, nebo si myslíte, že to nedokážete, máte pravdu!

H.Ford

Řekli ne. Co teď?

Možná to také znáte. Něco si moc přejete. Pracovali jste na něčem hodně dlouho a záleží vám na tom. Chcete, aby to (ať je to cokoli) vyšlo. Jenže ke štěstí vám chybí maličkost. Souhlas někoho druhého. Někdy je to nutný krok, abyste mohli jít dál. Jindy je to jen pro vaše osobní ujištění, že tohle je ta cesta. Jenže pak ten někdo, na koho jste upínali všechny své naděje, vám řekne NE. Většinou ne takhle napřímo. Někdy to zabalí do hezkého obalu a ozdobí mašličkou. Nic to na tom ale nezmění, že se vám dostalo odmítnutí.

Častokrát ani mnoho věcí neuděláte, nebo neřeknete, protože se bojíte, že odpovědí bude NE.

O tomhle pocitu bych mohla psát romány a básně. Možná i hororové povídky, kde by hlavní zloduch měl vyryto na čele (nejlépe krví) to hrozné slovní spojení: Strach z odmítnutí.

Děkuji, že jste řekli NE.

Jakmile dopíšete knihu, to první, co vám všichni řeknou, je, že se musíte připravit na desítky, možná stovky NE. A ve většině případů mají pravdu. Stejně tak, když se hlásíte na školu, nebo do nové práce.

Když mi říkali, že bych měla za každé odmítnutí poděkovat a být za ně ráda, ťukala jsem si na čelo. Ze strachu z odmítnutí jsem hrála kdysi nezájem i před klukem, který se mi fakt líbil. Dokonce i když mě sám od sebe oslovil (!).

Na druhou stranu, dokážu si také vzpomenout na situace, ať ze života, nebo z filmu či knihy, kdy někdo řekl Ano jen proto, aby druhou osobu neranil. Jenže nakonec to v důsledku bylo daleko horší, než kdyby byl od začátku upřímný.

Zpětně si dneska v mnoha případech říkám, ještěže mě tenkrát odmítnuli!

Dokonce mi některá NE otevřela jiné, mnohem zajímavější dveře. Po maturitě jsem se třeba nedostala na vysněnou ekonomku v Praze a začala studovat jinde. Ve třetím ročníku jsem se hlásila na studium do Německa a nevzali mě. Tak jsem podala na poslední chvíli přihlášku na výměnný pobyt do Španělska.

Bylo to to nejlepší, co se mi kdy přihodilo!

Kdyby mi totiž na VŠE řekli ANO, nikdy bych nedostala stipendium na studium v zahraničí, nikdy bych nepotkala toho kluka s modrýma očima a asi se ani nepřestěhovala do New Yorku.  Možná bych byla úplně někde jinde, žila zcela jiný život. Možná nikdy nenapsala knihu…

NE je stejně důležité jako ANO.

Díky mnoha NE jsem se naučila spoustu nových věcí. Nakonec si musím přiznat, že nic mi tak nepomohlo jako některá odmítnutí. Působila jako motor, potřebná motivace udělat věci lépe. Být lepší.

Někdo by řekl, že jsou to jen překážky na cestě, které je třeba zdolat. Menší větve, sem tam nějaká kláda. Někdy je to snazší a přeskočíte je s naprostou lehkostí, jindy je třeba udělat mnohem víc než jen krok vpřed.

Nejlepší na tom je ale to, že nakonec opravdu nezáleží kolikrát a kdo vám řekne NE, protože to nejdůležitější je to jedno ANO, které ten zbytek setře. V práci, ve škole, ve vztazích.

 Pánem situace.

Postupem času jsem se naučila sama říkat NE. Vybírat si. Nebýt závislá na souhlasu druhých. Nečekat. Mít po ruce plán B i C. Byla to opravdu dlouhá cesta, ale svým způsobem osvobozující.

 

Stejnou cestou si procházejí i hrdinové románu Moře nálezů a ztrát. Chování některých postav je totiž také někdy tak trochu poháněno strachem z odmítnutí, nebo v případě Eleny – důsledky z odmítnutí. Podobnou výzvu řeší také Tina v # SLEDUJmě A o tom,  jakou životní cestu si pro sebe Tina vybere, rozhodne na konci čtenář. 🙂