Psaní je třeba neustále trénovat, říká lektorka a autorka Katka.

ROZHOVOR s Katkou Foltánkovou

O psaní knih a povídek, propagaci a literárních soutěžích.

„S psaním je to stejné jako s hudbou, malováním nebo tancem. Napoprvé to v 99 % případů není perfektní. Můžete se rychle zlepšovat, ale potřebujete pravidelný trénink.“

1. Vydala jsi pohádkovou knihu. Zeptám se tedy hned na úvod, které knihy tě v dětství nejvíc ovlivnily? Které byly pro tebe ty nej?

Jako úplně malinkatá jsem milovala knihu O kočičce, myšičce a červené slepičce od Markéty Prachatické. Dál jsem měla ráda Děti z Bullerbynu, Pipi dlouhou punčochu a ostatní knihy od Astrid Lindgrenové. Taky jsem ráda četla dobrodružné příběhy od Enid Blytonové a Artura Ransomeho. Od jedenácti let se stal mojí celoživotní láskou Harry Potter. Na druhém stupni základní školy jsem také hltala detektivky od Agathy Christie a Dicka Francise. A ještě jsem hodně četla historické romány, zejména z období starověku.

2.       Jak jsi přišla na nápad napsat právě tuto knihu? Co ti bylo inspirací?

Nakladatelství mě oslovilo s tím, že hledá autora, který jim napíše knihu o princeznách. Děj některých kapitol jsem si vymyslela, jiné jsou inspirované příhodami z mého dětství. Mohlo mi být asi tak pět, když jsem si od Ježíška přála šaty pro princeznu. A on mi je opravdu donesl a hned troje! Byl to jeden z nejhezčích dárků, které jsem kdy dostala. Podobně začíná i Sedm princezen. Hlavní hrdinka má narozeniny a dostane krásné šaty, ve kterých vypadá jako princezna.

3.       Svoji první knihu jsem psala rok a půl, ale námět mi ležel v hlavě víc jak patnáct let. Jak dlouho jsi knihu připravovala ty a jaká fáze celého procesu tvorby byla pro tebe ta nejtěžší?

Na rozvržení a vymyšlení základní kostry děje jsem měla asi 2–3 týdny. Samotné psaní včetně zapracování poznámek editorky mi zabralo další 4 týdny. Musela jsem si hodně pospíšit, protože nakladatel potřeboval text, aby mohl zadat tvorbu ilustrací. Během toho měsíce jsem neděla nic jiného, než že jsem psala. Ráno hodinu před prací, pak večer a taky o víkendech.

4.       Po dopsání posledního řádku přichází nová výzva v podobě rozhodnutí co dál. Měla jsi hned od začátku jasno, jak chceš knihu vydávat a s kým?

Tohle jsem neřešila, Sedm princezen jsem psala přímo pro nakladatelství Modrý slon.

Jedním z typických problémů začínajících autorů jsou logické nebo faktické nesrovnalosti v ději.

5.       Jsi lektorkou kurzů tvůrčího psaní. Je nějaký typický nešvar při psaní, se kterým se u svých studentů setkáváš nejčastěji? Čemu by se podle tebe měli začínající autoři vyvarovat?

Jedním z typických problémů jsou logické nebo faktické nesrovnalosti v ději. Autor třeba napíše, že hrdinka v květnu trhala podběl. Pokud se děj odehrává vysoko v horách, tak možná, ale jinak podběl kvete brzy z jara.

Je to zdánlivá drobnost a někteří začínající autoři mají pocit, že na tom nezáleží. Ale to není pravda. Každé takové klopýtnutí čtenáře vytrhne z děje a autor v jeho očích začne ztrácet důvěryhodnost.

6.       Sama jsem loni na podzim navštěvovala kurz scenáristiky. Překvapilo mě, že většina spolužáků psala na obdobné téma. Týkalo se jednoho aktuálního společenského jevu. Vypozorovala jsi něco podobného i mezi svými studenty? Například určité trendy u témat, popularitu určitých příběhů v různých letech?

Přímo na kurzech tvůrčího psaní toto nepozoruji. Možná je to tím, že jsou studenti hodně věkově různorodí. Ale už osmým rokem jsem v porotě literární soutěže Vyškovský cedník. Své práce do ní posílají především žáci a středoškoláci. A tam určité trendy pozoruji. Nevyplývají ani tak z módních vln jako spíš z věku autorů. Často se tam opakují témata jako šikana a sebevražda. Z těch veselejších jsou pak časté příběhy o domácích mazlíčcích.

7.       Jako autorka řeším samozřejmě hodně propagaci. Bez té se v dnešní době kniha ke čtenáři těžko dostane. Pohybuješ se v literárním světě mnohem déle než já. Co z tvého pohledu vnímáš, že spíš funguje?

Každému autorovi bych doporučila, aby si založil reprezentativní web. Tím nemyslím, že potřebuje drahé stránky na míru, ale rozhodně by měl investovat minimálně do vlastní domény. Adresa webu www.literarnialchymie.cz totiž působí mnohem profesionálněji než třeba www.literarnialchymie.blogspot.cz. A vůbec to není drahé, provoz webu na vlastní doméně stojí ročně okolo 500 Kč.

Na webu by měl mít autor minimálně základní informace o sobě, o svých knihách, odkazy na recenze a rozhovory a kontakt. Důležité je nezapomínat pravidelně informace aktualizovat. Pokud má spisovatel čas, může blogovat o tom, jak připravuje další knihu, co zažil při sběru podkladů a podobně.  Tady je ale dobré rozmyslet si, jestli se blogu bude mít čas věnovat. Pokud už od začátku tuší, že ne, ať s tím ani nezačíná. Blog, na kterém visí rok starý článek, autorovi dobrou vizitku neudělá.

Je důležité ještě říct, že přes web neoslovíte lidi, kteří o vás nikdy neslyšeli. Naopak slouží pro ty, kteří už vás odněkud znají nebo dokonce četli vaši knihu, líbila se jim a chtějí se o vás dozvědět víc. V dnešní době takoví lidé automaticky sedají k internetu. Byla by velká škoda, kdybyste vlastní internetovou prezentaci neměli a tito návštěvníci by museli odejít s nepořízenou. Když je totiž zaujmete, je šance, že si vás zapamatují. A to je důležité. Po knize od autora, který vám vůbec není povědomý, sáhne jen málokdo.

8. S čím bys jako autorka při propagaci naopak neztrácela čas?

Dost záleží na tom, jací čtenáři jsou cílovou skupinou. Obecně bych byla trochu opatrná s různými besedami a autorskými čteními. Pro vás jako pro spisovatele je to velká časová investice. Pokud vás někdo přímo nepozve, musíte si akci domluvit sami, připravit program, postarat se o propagaci a přijet na místo.

Pokud zatím nejste známí, jsou pravděpodobné dva scénáře. Na akci přijdou vaši kamarádi, což je příjemné, ale k novým čtenářům se tak nedostanete. Nebo máte besedu ve městě, kde vás nikdo nezná a přijde jen minimum lidí.

Osobní setkání se čtenáři mají určitě smysl, ale zároveň bych to s nimi v začátcích nepřeháněla.

9. Napadá tě ještě něco dalšího?

Osobně jsem v poslední době snížila množství času, které věnuji Literární alchymii na Facebooku. Zdá se, že příspěvek zabere jen chvilku, ale není to tak. Pokud chcete, aby váš post někoho zaujal, obvykle musíte chvíli přemýšlet, jak ho zajímavě či vtipně formulovat. Pak potřebujete udělat fotku nebo najít nějakou ilustrační, ke které jsou volná autorská práva. To všechno zabere i několik desítek minut.

Až donedávna to nevadilo. Ale letos v zimě Facebook upravil algoritmus a příspěvky stránek mají o hodně nižší organický dosah. To znamená, že když máte na své autorské stránce tisíc fanoušků, tak váš nový post uvidí jen dvacet z nich.  Teprve pokud ho budou komentovat a lajkovat, Facebook ho zobrazí pár dalším lidem. Ale i tak je dosah výrazně nižší než dřív.

Firmy tento problém řeší placenou reklamou. Tu si můžete koupit i jako běžný uživatel, ale je otázka, jestli se vám to vyplatí.

Myslím si, že Facebook má pro autory stále smysl. Ale osobně bych se nesnažila tvořit každý den skvělý příspěvek. Podle mě je v této situaci lepší postovat méně často a ušetřený čas raději investovat do psaní nového díla.

Pokud do literární soutěže nic nepošlete, máte 100% jistotu, že nic nevyhrajete. Základem je sebrat odvahu a zkusit to. A nejen jednou, ale i opakovaně.

10.       Zajímá mě také, jak jsi se dostala k porotcování literárních soutěží?

Dvakrát po sobě jsem vyhrála soutěž Vyškovský cedník. Pak mi organizátoři nabídli, jestli se nechci stát členkou poroty. Právě se jim uvolnilo místo a hledali někoho mladého, kdo bude mít na texty jiný pohled.

Co se týče dalších soutěží, obvykle jsem se znala s někým z porotců, který mě pak oslovil. Ale většinu nabídek na porotcování jsem musela odmítnout, protože jsem na to neměla čas.

11.       Podobné soutěže vnímám jako skvělou příležitost, kde získat první zpětnou vazbu od odborné veřejnosti. Máš nějaká doporučení pro aspirující autory, kteří uvažují nad tím, zda přihlásit svůj text do první soutěže?

Začínajícím autorům bych doporučila, ať nemají přehnaná očekávání, aby nebyli zklamaní. Zároveň kurzistům vždy říkám, že pokud do soutěže nic nepošlou, mají 100% jistotu, že nic nevyhrají. Takže základem je sebrat odvahu a zkusit to. A nejen jednou, ale i opakovaně.

Je výhodou, že literárních soutěží se ročně koná více než 120, takže si každý vybere. A začátečníkům ještě doporučuji přečíst si můj článek 9 kroků, jak zvýšit šanci na úspěch v literární soutěži.

12.   Říká se, že účast v literární soutěži pomáhá otevírat dveře do nakladatelství. Máš přehled, kolik účastníků soutěží následně publikovalo svá díla?

Osobně nejvíc sleduji soutěže v žánru fantastiky. Není to železné pravidlo, ale velká část českých autorů z tohoto žánru se nejdřív umístila – a to i opakovaně – na předních místech v literárních soutěžích. Fantastika je v tomto trochu specifická, zdá se mi, že umístění v literárních soutěžích je zde důležitější než u jiných typů literatury.

Dobrý betačtenář by se rozhodně neměl bát říct, když mu na příběhu něco nesedí.

13.   V porovnání se zahraničními autory, co myslíš, že těm českým chybí? Případně naopak, v čem myslíš, že je jejich síla?

Podle mě se nedá říct, že by českým autorům něco zásadního oproti těm zahraničním chybělo. Jejich sílu vnímám v tom, že mohou psát o českém prostředí. Ráda si přečtu příběh, který se odehrává na místech, které osobně znám.

14.   Mnozí autoři využívají betačtenáře. Sama jsem je zatím ještě nevyužila, ale uvažovala jsem o tom. Kdo je podle tebe ideální betačtenář?

Ideální betačtenář je ten, který dokáže o díle říct víc, než jen líbí/nelíbí. Důležité je, aby dokázal dát konkrétní argumenty. Právě ty poslouží jako vodítko pro autora. Dobrý betačtenář by se rozhodně neměl bát říct, když mu na příběhu něco nesedí.

15.   Co máš sama zrovna rozečteno?

Z beletrie mám rozečtený Příběh těch, co odcházejí a těch, kteří zůstanou od Eleny Ferrante. Je to třetí díl tetralogie Geniální přítelkyně. A také právě čtu povídkovou fantasy antologii Žena s drakem. V předchozím dílu Žena se sovou vyšla moje povídka o tiskařských šotcích. Z těch odborných či populárně naučných knih čtu nyní Algoritmy pro život.

 Ve chvíli dopsání je text jen prototyp. Jste teprve v půli cesty.

16.   Prozradíš nám, jaké jsou tvoje nejbližší plány?

Toto jaro pracuji na svých lektorských dovednostech a účastním se certifikovaného výcviku zážitkové pedagogiky. Podle těchto principů už upravuji některá cvičení na svém kurzu tvůrčího psaní a moc mě to baví. Slibuji si od toho, že lekce budou ještě interaktivnější a hlavně, že si z nich účastníci více odnesou. Co se týká mé vlastní literární tvorby, mám rozpracovanou sci-fi povídku.

17.   Pokud bys měla dát 3 rady někomu, kdo se rozhodne psát, jaké by byly?

Nejdřív byste si měli odpovědět na to, jestli vás psaní příběhů opravdu baví. Jinak nemá smysl, abyste se mu věnovali. Zabere to dost času a žádné velké peníze z toho nekoukají. Pokud nechcete psát jen sobě pro radost, ale toužíte i publikovat, položte si otázku, jestli jste ochotni trénovat.

S psaním je to totiž stejné jako s hudbou, malováním nebo tancem. Napoprvé to v 99 % případů není perfektní. Můžete se rychle zlepšovat, ale potřebujete pravidelný trénink.

A do třetice samozřejmě pište. Nejlepší je začít na kratších textech, jako jsou povídky. Hodně vám pomůže, když ve chvíli dopsání nebudete text považovat za finální. Uvědomte si, že je to jen prototyp a že jste teprve v půli cesty. Příběh totiž ještě neviděl žádný betačtenář a vůbec nevíte, jestli skutečně funguje. Když přistoupíte na to, že je dílo zatím prototyp, snadněji přijmete zpětnou vazbu a nebudete tak zklamaní, když se ukáže, že je do textu potřeba ještě výrazněji zasáhnout.

Katce děkuji za poskytnutí rozhovoru a přeji mnoho literárních i osobních úspěchů!