Novoroční (nákupní) patálie.

„Jestli najdeš v životě cestu bez překážek, určitě nikam nevede.“

– Arthur C. Clarke.

Čím je to, že do Nového roku většina z nás vstoupí s velkou dávkou nadšení, plni energie (u někoho důsledek zvýšené hladiny alkoholu v krvi) a se spoustou plánů, které však vydrží týden, maximálně dva, než zase hezky zabředneme do denní rutiny? Dny zešednou. Hladina odhodlání strmě klesne, paralelně s venkovní teplotou. Všechna ta předsevzetí pomalu zastrčíme společně s vánoční dekorací do zadní části skříně, aby byla napřesrok opět na chvilku oprášena.

Můj novoroční recept, aneb jak se z toho nezbláznit!

Léty a zkušenostmi poučená se každoročně snažím dodržovat následující pravidla:

1. Nedávat si nereálná předsevzetí.

Zhubnout o 10 kg, začít pravidelně cvičit, více cestovat, přestat se stresovat, přestat se rozčilovat, žít zdravěji, přestat se cpát čokoládou, vracet se z flámu dřív než před svítáním, změnit práci, konečně se naučit pořádně anglicky, být na všechny milejší (i na tu nánu za přepážkou ve vedlejším oddělení), méně utrácet za zbytečnosti a tak dále a tak dále.  Takový seznam vypadá spíš jako solidní pětiletka, než něco, co se dá stihnout a dosáhnout za jeden rok.

2. Nepřehánět. Dělat vše s mírou a rozvahou.

Pokud jste tělocvičnu neviděli, co je rok dlouhý, nesnažte se vše dohonit během jedné návštěvy, kdy vás ještě pohání nadšení a novoroční odhodlání.

Jednou jsem si takhle v novoročním opojení koupila permanentku na jógu. Z první hodiny jsem byla nadšená. Přímo jsem se vznášela. Tělo i mysl totálně zrelaxována. „Tohle bude snadný,“ říkala jsem si. Následující týden jsem se do cvičení tak zabrala a vžila, až to totálně přehnala. Místo absolutního uvolnění, jsem se po hodině hlubokých nádechů a výdechů cítila, jako by mě přejel vlak. Doslova. Druhý den jsem permanentku darovala kolegyni v práci.

Letos jsem si řekla, že pro změnu zkusím Pilates. Se zápisem však počkám do února. Pro jistotu. Když ze mě do té doby nevyprchá nadšení lednového předsevzetí, tak je šance, že mi odhodlání vydrží i po zbytek roku. Tak se mě zeptejte v březnu, jak to dopadlo!

3. Alespoň do února žádné nákupy oblečení.

Tak na tohle zlaté pravidlo jsem letos tak nějak pozapomněla a hned druhý lednový víkend jsem vyrazila na nákup nových džínů. Velká chyba! Kupovat si totiž o číslo – nedej bože o dvě – větší oblečení, je zaručená cesta k novoroční depresi. Rozhodně to není nejlepší začátek nového roku, na který jste čekali plni očekávání nových lepších zítřků. Zjištění, že jste na tom ještě hůře, než jste si mysleli, rozhodně nepotěší!

Nákupní trable, nejen ty novoroční.

Nejsem žádný fashion guru, to říkám rovnou. Ráda se nechám inspirovat, ale rady v oblasti módy raději přenechám druhým.

Nakupováni však miluji. Obecně. Oblečení a doplňků zvláště. Hodiny bych si mohla zkoušet topy, šaty, kabáty a boty. Procházet se mezi regály, prohrabovat ramínka vystavených modelů. Všechno, jen ne kalhoty.

Důvod? Nikdy jsem postavu moc neřešila. Kilo sem, kilo tam. Být modelkou nikdy nebyl můj sen. Ale pokaždé, když jsem si měla jít koupit nové kalhoty, bylo z toho trauma na celý měsíc. Strávit hodiny zkoušením věcí, které vám prostě nesednou, už taková legrace není. Vždycky na nich něco bylo. Moc krátké, moc dlouhé, moc široké v bocích, moc úzké u kotníků. To, co se dalo dotáhnout přes stehna, buď se nemohlo dopnout, nebo naopak centimetry přebývaly. Trochu jsem se přitom cítila jako hlavní postava knihy Moře nálezů a ztrát z příhody v obchodním domě.

Když mi konečně něco sedlo (aleluja), nelíbila se mi látka nebo barva. Prostě horor. Najít takové džíny, které by mi sedly a líbily by se mi se vším všudy, byl vždycky svátek. Jakmile jsem takové objevila, buď jsem si pořídila hned dvoje, nebo následně chodila pořád do stejného obchodu.

Poslední čtyři roky v Londýně jsem tak  mířila najisto právě do jednoho takového. V New Yorku bohužel tato značka pobočku nemá. S nadějí jsem tedy zavítala do podobného evropského obchodu. A ouha! Cedulky u vystavených džínů hlásily Skinny a Super Skinny.

Nemusím asi zdůrazňovat, že ty, které jsem hledala, nebyly ani jedno ani druhé. Moje džíny se schovávaly za označením Bootcut. Ne Skinny, ale Bootcut! To jako, abych je mohla dát i přes boty. Ne aby mi končily někde u kotníků! Se zděšeným výrazem jsem se obrátila na ochotnou asistentku.

„Bootcut? Ty se letos neprodávají, ale máme ještě Jaggines!“ odpověděla mi s úsměvem.

Během dvou následujících dnů jsem prolezla nespočet obchodů na Manhattanu. Bez úspěchu. Ani na internetu nebyly! Takže podtrženo sečteno, odnesla jsem si jedny Skinny a je mi fakt jedno, že mi dělají velký zadek, zdůrazňují stehna a moje nohy v nich vypadají jako hůlky! Už na to kašlu!

A kromě toho, teď k novým  džínům potřebuji nové boty. Taková terapie se mi už zamlouvá.

 

PS1: Na cestě domů jsem si zašla na pravidelnou odpolední kávu a (malý…) zákusek. Další chyba… Teď nové skinny džíny leží ve skříni a čekají až se do nich zase vejdu. O dvě čísla větší jsem si opravdu kupovat nechtěla!

PS2:  Asi ten zápis do Pilates nakonec trošku uspíším… 🙂

 

Mějte se krásně

 

 

PS3: Kurz Pilates byl definitivně přesunut mezi předsevzetí na následující rok!

 

 

Jak jste na to vy s  novoročními předsevzetími? Plníte, neplníte? Ráda se dozvím také o vašich zkušenostech dole v komentářích. 😉