Byl předvečer halloweenského víkendu a já šla řešit záhadnou vraždu do hotelu Mount Vernon.
Už když jsem vstoupila dovnitř toho zvláštního stavení mezi newyorskými mrakodrapy, přepadl mě stísněný pocit. V příšeří nevelké místnosti se mnou čekali další návštěvníci. Byla to různorodá směska rodin s dětmi, skupinky mladých přátel, nebo kolegů z práce, páry všech věků. A já. Sama. Rozhodla jsem se to brát statečně. I jako skupinka s jedním členem jsem byla odhodlána přijít záhadě na kloub, v co možná nejkratší době. Jsem od přírody soutěživý typ a na podobnou výzvu jsem se nesmírně těšila.
Takže pravidla hry: Šest místností. V každé jeden dobrovolník s šesti indiciemi. Každý dostal na začátku dvě indicie. O další jsme mohli hrát. Na výběr jsme měli buď verbální, nebo fyzickou výzvu.
První poznání: Nebyl jiný dobrovolník pro vykonávání jednotlivých výzev.
Druhé poznání: Jen jedna hlava, jeden mozek, jeden názor. Jak mě v tu chvíli chyběla týmová práce!
Naštěstí jsem se během přecházení z místnosti do místnosti spolčila s párem asijských turistů, se kterým jsem si vyměňovala získané indicie. Podle pravidel, samozřejmě. Jakmile jsem měla dostatek informací, sedla jsem si na spodní schod úzkého schodiště, které vedlo do podkrovní místnosti. Urvala jsem si tak v plném domě tiché místo, kde jsem mohla v klidu přemýšlet.
Znovu jsem si v rychlosti přečetla příběh, který jsme každý dostal při vstupu do hotelu.
Ze získaných indicií jsme měli zjistit: Kdo byla oběť, kdo byl vrah a co byla vražedná zbraň.
Tak schválně.
Ze soustředění mě náhle vyrušil skřípavý zvuk. Jako by někdo za mnou scházel ze schodů. Ohlédla jsem se. Nikdo tam nebyl. Zatřásla jsem hlavou. Tak zpět k barevným papírkům.
Zase ten zvuk. Teď to pro změnu znělo jako vrznutí dveří. Dveře na konci schodiště ale byly zavřené. Něco se mi asi zdálo.
„Klap!“ Skoro jsem až nadskočila leknutím. Všichni krátce nadzvedli hlavy od svých indicií, aby vzápětí zase pokračovali v započaté debatě. Tohle nebyl žádný duch. Někdo jen bouchl dveřmi dole v přízemí. Musela jsem se sama pro sebe usmát. Tak znovu. Kdo je kdo. Kdo s kým, jak a proč?
Přísahala bych, že ty dřevěné schody, na kterých jsem seděla, se lehce zachvěly! Kde že našli toho kostlivce? Nebylo to někde v podkroví? Pomalu jsem otočila hlavu a zadívala na konec tmavého schodiště. Zdá se mi to, nebo jsou ty dveře opravdu pootevřené… V tom příšeří nebylo pořádně nic vidět! Asi mi už začíná hrabat, pomyslila jsem si v tu chvíli. Sakra, jak se měl člověk na takovém místě soustředit!
První návštěvníci vyluštili záhadu a opouštěli hotel. To mě zatím nenapadla ani jedna teorie. Ach jo. Tak další indicie:
Hmm. Rozhodla jsem se přesednout si na uvolněnou židli v jedné z místností v druhém patře. Pro jistotu. Člověk nikdy neví, co ho může potkat v takovém starém hotelu uprostřed Manhattanu…
A co vy? Už máte představu o tom, co se tehdy stalo v hotelu Mount Vernon? Pokud stále tápete, tak jako já, tady máte další indicie, které jsem získala buď ve výzvách, nebo za výměnu od dalších soutěžících:
Chvíli to trvalo, ale nakonec jsem se dopídila ke správné odpovědi. 🙂
Znovu si přečtěte indicie z událostí z období, kdy se stala vražda. Tak co myslíte?
Vezměte si tužku a papír. Pod sebe si zapište jména postav. Ke každé postavě zaznamenejte, co o ní víte. Následně si udělejte síť vztahů. Propojte postavy mezi sebou, tedy kdo má s kým jaký vztah, kdo se s kým prokazatelně zná. Už vás něco napadlo? Zapojte fantazii. Co by mohlo být důvodem k vraždě? Kdo ze zúčastněných mohl mít důvod k takovému činu. Čtěte mezi řádky. Záměrně v indiciích není uvedeno žádné časové období. Ne všechny události se však staly ve stejnou dobu. Zmiňuje se některá indicie o budoucnosti postavy? Kdo přežil? Komu se v životě dařilo a komu ne?
.., ale to již prozrazuji příliš!
Příjemnou zábavu při luštění záhady a těším se na vaše odpovědi!
Myslíte, že jste na stopě? Vaše názory a zjištění sdílejte dole v komentářích.