Jedno, nebo druhé. Jak poznat, že jsem se rozhodla správně?

1913x

Co kdybychom si mohli vybrat mezi dvěma verzemi naší budoucnosti?

Mnohokrát jsem si pohrávala s myšlenkou, jak by asi vypadal můj život, kdybych se v určitých momentech rozhodla jinak. Kdybych třeba ve třeťáku na gymplu na přihlášce volitelných předmětů zaškrtla: latina, tak jak jsem byla původně rozhodnutá, a neudělala to osudné (osudové?) rozhodnutí a místo dalšího jazyka se poslední dva roky víceletého gymnázia prokousávala sinusy cosinusy…

Jenže právě díky hodinám matematiky navíc jsem se dostala na vysokou do Prahy, i když ne na tu vysněnou… U přijímaček na VŠE jsem totiž zvorala jeden z příkladů, a pak jsem ho během deseti minut vypočítala v kavárně, kam jsem si šla po nepovedeném testu spravit náladu zmrzlinovým pohárem se šlehačkou a karamelem.

Místo na Ekonomku jsem na podzim nastoupila na zemědělku v Suchdole, obor Informatika. Tam mi stačil týden na to, abych se ujistila, jak moc jsem při svém výběru hmátla vedle. O počítačích jsem nic nevěděla a „odborné“ konverzace spolužáků absolutně nestíhala. Po letním semestru jsem tak požádala o přeložení na jiný obor, který jsem sice zdárně dostudovala, ale nikdy se mu nevěnovala. Zato přátelství, která jsem navázala během prvního ročníku, mi zůstala dodnes.

To, že mi z mé vysněné VŠE přišla tehdy jen malá obálka se strohým sdělením, které by se dalo přeložit také jako: Sorry, zkus to třeba za rok…, považuji s odstupem času za výhru v loterii. Tehdy jsem to tak samozřejmě nebrala… Studium na jiné škole mi ale paradoxně dopomohlo k získání stipendia od Erasmu na semestr do Španělska, přestože moje španělština byla tehdy velmi (velmi) chabá. Chyběli totiž zájemci a moje drzé optání se na možnost studia v zahraničí vyústilo v to nejlepší rozhodnutí mých studentských let.

Co by se ale stalo, kdybych tehdy nesebrala odvahu a nezaklepala na dveře kabinetu učitelky španělštiny a raději poslechla pochybovačné hlasy, že na to nemám? Že jen blázni by vyjeli do zahraničí po roce studia daného jazyka?

Díky bohu, že racionální uvažování mělo zrovna v té chvíli siestu! Během následujícího půlročního pobytu ve Španělsku jsem se totiž zamilovala. Do města, kde jsem studovala. Do místních lidí, všudypřítomné vůně pomerančovníků. A taky do toho nádherného, noblesního hotelu, jehož fotka na mě vykoukla v následujících pěti letech pokaždé, když jsem zapnula počítač. Všem jsem přitom tvrdila, že jednou v tom hotelu na obrázku budu pracovat… A jak se říká: The rest is history.

Rozhodnutí, která jsem udělala na prahu dospělosti, nakonec ovlivnila to, kde jsem a kým jsem dnes. Kdo ví, co by se stalo, kdybych na střední místo matematiky studovala latinu, nebo se znovu pokoušela dostat na VŠE a napodruhé uspěla. Nikdy bych se nejspíš nedostala na studia do Španělska a nenasedla bych do vlaku, který mě zavezl nejprve do Londýna a poté přímo do srdce města, které nespí. Možná bych nikdy nesebrala odvahu napsat první knihu. Kdo ví.

Když se po letech dívám zpátky, neměnila bych absolutně nic. Pořád bych se zachovala stejně. A nejspíš bych udělala i stejné kopance a přešlapy (a že jich bylo). Každé rozhodnutí totiž prověří pouze čas.

Jedno takové dilema „buď anebo“ řeší také Tina, hlavní hrdinka knihy # SLEDUJmě. Tina je čerstvě po maturitě, nedostala se na vysněná práva a ani v osobním životě se jí delší dobu nedaří. V Praze, kde žije, ji také nic nedrží. Rozhodnutí, které musí udělat, nejen nasměruje její následující kroky, ale s velkou pravděpodobností se bude muset vzdát některého ze svých snů. Ale který to bude? Čeho se vzdát a čemu dát přednost, když srdce tluče pro obě varianty? Bude to Praha, nebo Londýn?