Eva má nesmírně sympatický přístup k výuce, vede kromě jiného i klavírní školu online a jsem moc ráda, že přijala mé pozvání a podělila se s vámi nejen o radost z hudby. PS: Na konci rozhovoru Eva přidala i tipy na čtení!
Své žáky se snažím motivovat především tak, aby měli rádi hudbu, kterou hrajeme, aby jí rozuměli, dokázali si její obsah nějak zhmotnit ve svých představách.
Moje maminka se sama toužila naučit hrát na klavír, ale chodila jen velmi krátce. Takže si pak chtěla splnit ten sen alespoň u své dcery. Doma jsme měli staré pianino, a když rodiče viděli, že jsem se k němu hrnula, sotva jsem se naučila chodit, bylo jasné, že se budu učit hrát. Začala jsem chodit do výuky v 6 letech a úplně jsem klavíru propadla. Už tehdy jsem věděla, že se ničemu jinému v životě věnovat nechci a že udělám vše pro to, abych se jednou stala klavíristkou. V dětství jsem zájmově hrála ještě na flétnu, kytaru a chodila jsem na zpěv, ale u ničeho jsem nevydržela, zůstal mi jenom ten klavír.
Já myslím, že to rozhodnutí přihlásit se na konzervatoř často přijde u dětí okolo 13-14 let, avšak předpokladem by určitě mělo být to, že v té době už hrají na klavír od 5-7 let. Je velký rozdíl, zda se člověk začne učit hrát v dětství nebo později. Jsou samozřejmě i výjimky, úspěšní klavíristé, kteří začali třeba v 11 letech, ale to jsou spíš ojedinělé případy. Pokud člověk začne později, hraje třeba dva nebo tři roky a pak se rozhodne jít na konzervatoř, mnohdy je pro něj těžké dohonit ten náskok jak v technice hry tak v repertoáru dětí, které jsou stejně staré, ale začaly se učit hrát mnohem dříve.
Co dále může pomoci k úspěšnému přijetí jsou dětské klavírní soutěže, které dítě průběžně absolvuje do doby, než udělá přijímačky. Není potřeba na nich vyhrávat, ale už jen ten samotný fakt, že se dítě připraví na soutěž, dotáhne svůj repertoár na špičkovou úroveň a zvládne soutěžní nervy, které jsou mnohem větší, než při koncertech, zoceluje malého pianistu a připravuje ho na budoucí profesionální studium.
Co se týče uplatnění absolventů konzervatoří, pokud to vztáhneme na klavíristy, tak ti mají více možností. Nejčastější volbou je věnovat se pedagogice. V Čechách je tradice výuky hudby silně zakořeněná, takže zde máme fungující síť Základních uměleckých škol, ve větších městech fungují i soukromé instituce (já sama mám v Praze soukromou klavírní školu), takže uplatnění klavírního pedagoga je asi nejčastější volbou pro absolventa konzervatoře. Dále jsou klavíristé často korepetitory, mohou hrát v různých komorních uskupeních nebo kapelách a ti nejúspěšnější nastoupí na sólovou dráhu – to je většinou podmíněné pokračováním studia po konzervatoři na Akademii múzických umění, ať už v Čechách nebo v cizině.
Já jsem se moc motivovat nepotřebovala, mně to tak bavilo, že jsem u klavíru trávila hodiny a hodiny. Za dob studií jsem cvičívala průměrně tak 5 hodin denně, když bylo třeba před důležitým koncertem nebo soutěží, tak i 11 hodin denně. Určitě to ale takhle nemá každý. Já se snažím své žáky motivovat především tak, aby měli rádi hudbu, kterou hrajeme, aby jí rozuměli, dokázali si její obsah nějak zhmotnit ve svých představách. Tím pak vzniká taková přirozená potřeba se tou hudbou zabývat. Dále mám ve své výuce i jasně nastavená pravidla, že kdo ke mně chodí na klavír, tak prostě doma cvičí – je to přirozená součást výuky hry na klavír. Tohle si řekneme s dětmi i rodiči hned na úplném začátku výuky a je jedno, zda je žáčkovi 5 let nebo 11. Dále také průběžně hrají moji žáci na různých vystoupeních, což je vždycky motivace. Nemám u svých žáků vůbec problémy s tím, že by necvičili. Všechny to baví, máme krásné hodiny. Ale abych nebyla jenom sluníčková, musela jsem se k tomu ale určitě propracovat praxí – v minulosti jsem učívala samozřejmě i děti, které třeba hrát nechtěly a nutili je k tomu rodiče, tam ani sebevětší motivace nepomáhala.
Jasně, soutěží byly mraky – už jako dítě a trvalo to až do dob studií na Akademii múzických umění. To prostě k profesnímu růstu pianisty patří.
Neuměla jsem si vůbec představit, že bych mohla dělat něco jiného než klavír a cokoli je s ním spojené.
Já jsem v tomhle měla možná trochu „jednodušší“ rozhodování, protože já věděla už v těch 6 letech, že chci být klavíristka. Tehdy jsem ještě vůbec netušila, že existuje něco jako konzervatoř nebo vysoká škola pro umělce. Ale ta touha mě vedla dál po té cestě, neuměla jsem si vůbec nikdy představit, že bych mohla dělat něco jiného než klavír a cokoli je s ním spojené, a mám to tak do dneška.
Mám YouTube kanál na své jméno – Eva Lorenc, stačí tam zabrouzdat, všechny moje skladby jsem si i sama nahrála, takže zvu k poslechu. 😉
Mám skutečně online kurzy pro dospělé zájemce. Dospělí totiž často nemají možnost pravidelně docházet do živé výuky, ať už bydlí někde, kde se nedá sehnat žádný nebo aspoň trochu dobrý učitel, nebo jsou to maminky na mateřské, lidé vytížení pracovně, nebo i lidé s nějakým omezením, kteří prostě ani nikam chodit na lekce nemohou. Vytvořila jsem online kurzy, ve kterých jsem natočila do videí svůj metodický postup výuky dospělých. Všechno ukazuju u klavíru a vysvětluju tak, jako by ti lidé byli přímo u mě na hodině. K tomu mají studenti mých online kurzů k dispozici také podrobně sepsanou látku formou textů a k dispozici notové materiály, které jsem dala dohromady. Kontrolu toho, jak jim to doma jde pak provádíme tak, že mi posílají svoje nahrávky – videa – já se na to podívám a natočím jim zpětnou vazbu. Mám na to už i celý tým lektorek, protože zájem o moje online kurzy je obrovský. Funguje nám to skvěle a výsledky absolventů kurzu jsou opravdu úžasné. Máme i online koncerty, opět je zájemci najednou na mém YouTube kanálu.
Já zastávám názor (který mimochodem potvrzuje řada hudebních psychologů), že každý člověk má v sobě potenciál se zabývat hudbou. A zrovna klavír je tak úžasný nástroj. Řekněme, že tím, že je na klaviatuře daná výška tónů a klavírista ji tedy nemusí hledat jako třeba houslista, je klavír dostupný hudební nástroj opravdu široké veřejnosti a každý se na něj dokáže naučit podle svých možností a nadání. Tím neříkám, že hudební sluch není důležitý. Pro mě je ale vždycky mnohem důležitější kritérium pro rozhodování, zda ten nebo onen člověk se má nebo nemá začít učit hrát na klavír to, jestli po tom touží nebo ne. Když touží, hoří pro hraní na klavír, tak to prostě vždycky půjde. 😉
Není potřeba umět vůbec nic dopředu. Dopředu je nutná hlavně touha se naučit hrát, a všechno ostatní se s žáky naučíme – ať už v živé výuce nebo online.
Já čtu moc ráda, vedle klavíru je to jedna z mých největších vášní. V poslední době jsem přečetla například The Cruel Prince od Holly Black a od Radky Třeštíkové To prší moře. Teď se chystám na Little Women, po shlédnutí filmu v režii Grety Gerwig jsem okamžitě věděla, že si ji musím přečíst a manžel mi ji dal jako dárek. 🙂 Jinak obecně mám asi nejvíc ráda fantasy a v různě dlouhých intervalech se vracím vždy k celé sérii Harryho Pottera a Zaklínače.
Krok jedna je vždycky najít si učitele, se kterým budou rezonovat – ať už v živé výuce, nebo u dospělých třeba i online. Všechno ostatní se pak rozeběhne samo – pořízení klavíru pro domácí cvičení, výuka, repertoár, hudební teorie…a už to běží a je to krása.
Děkuji za rozhovor a přeji mnoho úspěchů!
Začti se do interaktivního románu Cool Girl!, ve kterém čtenáři spoluprožívají příběh Tiny, Marty a Anet a rozhodni v online hlasování o výsledku soutěže s prvky reality show, které se všechny tři účastní.