Kapučínové vyznání

„Voda je nejdůležitějším prvkem v životě,

protože bez ní se nedá udělat kafe!“

– neznámý autor.

Káva nebo čaj? Pivo nebo víno?

Červené, nebo bílé? Odpověď je růžové. A když červené, tak raději ve formě sangríe nebo oblíbené tinto de verano (víno se spritem). To je bohužel mimo Španělsko těžko k mání. Kromě toho, už po jedné sklence se mi motají nohy a přepadá mě nekontrolovaný smích.

Jsem definitivně kavárenský typ. Přitom jsem původně kávu nemohla ani cítit! Ono se vlastně zase tolik nezměnilo. Jen jsem někde mezi psaním diplomové práce a první prací v kanceláři objevila kapučíno. Moji denní dávku kofeinu. Jedinou přiznanou závislost.

Tradiční vs. komerční.

Costa Coffee, Caffé Nero, Starbucks? Jako někdo, kdo ocení dobrou kávu a má rád originální a tradiční kavárny, asi bych měla říct: Costa, co? Nero, kdo? Ale to bych byla asi jako ti, co tvrdí, že se dívají zásadně na pořady ČT2 a koncepci jakékoli reality show už z podstaty odsuzují. Takže stejně jako ti právě řečení, kteří k všeobecnému překvapení znají program všech komerčních televizí, tak i já mám loajální kartu od všech tří jmenovaných.

Proč ne, když za ní máte každé desáté kafe zdarma! Kromě toho. V Costa Coffee dělají nejlepší šlehanou pěnu na kapučínu a v Caffé Nero zase nej borůvkové muffiny. Bohužel Caffé Nero v Česku nenajdete. Zatím. Na kapučíno jsem tam chodila v Londýně. Kromě již zmiňovaných muffinů se mi líbily i jejich kavárny s křesílky a dekorací, která navozovala domácí atmosféru.

Starbucks mám na seznamu jen pro jistotu, pokud nikde v širokém okolí není žádný z výše uvedených. Já prostě nemám ráda ty jejich hrnky s ouškem. Vypadají přesně jako ty, ve kterých si doma servíruji čaj. Oni však kafe. Vážně?? Palec dolů. Ale příchutě mají dobré a napíší vám na kelímek vaše jméno. Tedy pokud ho chcete prozradit před zaplněnou kavárnou. Třeba jeden z mých španělských kamarádů v Londýně to zrovna moc neocenil. Už slečna, která brala objednávku se zdráhala napsat jeho jméno na kelímek a pro jistotu se ho natřikrát zeptala. Napočtvrté jí to musel odhláskovat. Představte si pak ty pohledy od stolků, když barista zakřičel: „Jesus! Vanilla Ice Latte pro Ježíše!“

V Americe, jedině americano!

V New Yorku bohužel není ani Costa Coffee, ani Caffé Nero. Jen Starbucks a ten tu na jakékoli hrnky rezignoval. Papírové kelímky, to je to, co tady frčí. Ach jo.

Také káva chutná tak nějak jinak. Zlý jazykové by řekli, že připomíná obarvenou vodu… A nebyli by od pravdy daleko. První americkou kávu, kterou mi servírovali v letadle při letu do New Yorku, jsem ani nedopila. Jedním slovem –  blevajs. Teď už chápu, proč mi jedna z amerických klientek v restauraci ve Španělsku dvakrát vrátila americano s tím, že to není dostatečně americano. I přes mou snahu to stále bylo dobré španělské kafe. Musela jsem tenkrát poprosit zkušeného španělského kolegu o výpomoc.  Po třetí bych jí tu zředěnou břečku už asi vylila na hlavu.

Óda na Illy.

Možná jsem jen zhýčkaná lahodnou chutí kávy Illy. Ta je ostatně stále na mém pomyslném stupni vítězství. Většinou ji v kavárnách servírují i ve vlastních originálních hrncích a jako třešinku na dortu pěnou vykouzlí úžasné obrázky. Skoro jsem se teď až zasnila!

Zrovna včera jsem měla přímo svátek, když jsem na Šesté avenue při cestě do obchoďáku náhodně narazila na supermarket, kde mají  kávu Illy za dolar šedesát! Dobrá, kapučíno za dvě padesát, ale rozhodně to nejlevnější (a nejlepší) kafe široko daleko, od Wall Streetu po Harlem! Škoda jen, že je to od našeho bytu tak trochu z ruky.

Nicméně se zdá, že jsem si už na tu divnou chuť americké kávy nějak zvykla. Ve svém novém bydlišti jsem si našla i místo na odpolední kávu. Je to francouzská kavárna/palačinkárna/vinárna. Káva se dá pít a je cenově velmi přátelská.  Průzkum byl ostatně detailní!

Jen ty všudypřítomné papírové kelímky…

Když jsem nedávno objevila kavárnu na Madison avenue, kde mi udělali kapučíno do elegantního hrnku, skoro mě to dojalo. Už jsem tam od té doby byla čtyřikrát.

Kancelář v kavárně?

Klasické kavárny, jak je znám z Prahy, Londýna nebo Paříže, bohužel na Manhattanu moc nenajdete. Převládají ty trochu uniformní, někdo by řekl bez duše a osobního charisma. Většina kaváren se účelově proměnila v jakési osobní kanceláře a studovny. Na každém stolku v zaplněných místnostech leží povětšinou počítače a notebooky. Prsty běhají po klávesnicích a pohledy zabořené na malé obrazovky.

V jedné takové kavárně na Upper East Side jsem dopsala i druhou část příběhu Moře nálezů a ztrát.

Asi na té kavárenské kanceláři nakonec něco bude… 🙂

I z odpoledního kapučína se může stát tradice!

Vždycky se těším, až si po uspěchaném dni zasednu do útulné kavárny. Ty chvilky pohody, kdy se alespoň na okamžik zastavíte, vychutnáte si před vámi postavený šálek, přečtete si přitom pár stránek knihy, nebo si poklábosíte s blízkou osobou, jsou prostě k nezaplacení. Miluji tyhle okamžiky. Vyhledávám je každý den. I s manželem máme tradici odpoledních kapučín. Žádná televize, počítač. Dokonce i telefon nechávám v kabelce.

Už se nemůžu dočkat, až budu zase v Praze a dám si kapučíno v jedné z mých oblíbených kaváren na Starém Městě nebo Malé Straně. Při každé návštěvě Prahy se je snažím všechny „oběhnout“. Mám jich tam hned několik a vždycky mě potěší zjištění, že stále fungují. Možná je vyhledávám jako znamení, že ta dobrá stará Praha, kterou jsem opustila před šesti lety, je pořád stejná. A že i přes všechny ty každoroční změny a nezadržitelný vývoj a rozvoj kupředu, se v jádru nezměnila.

S kapučínem navěky…

Jednou se mě někdo zeptal, kde se vidím za dvacet, třicet let. Na to mám jasnou odpověď. V pražské kavárně! Poté, co procestuji svět, se chci vrátit tam, kde se cítím nejlépe. Mezi ty křivolaké uličky staré Prahy, romantická zákoutí, tradice, které umíme jenom my ve Střední Evropě. A také kvůli kouzlu panorama města s Pražským hradem včele, kterého se snad nelze nikdy dostatečně nabažit.

Takže nakonec mým snem je, stát se pražským kavárenským povalečem! A řeknu vám, ta představa se mi docela zamlouvá!

A co vy? Káva nebo Čaj?