Jak jsem se od čtení dostala ke psaní

 

„Zatímco ztrácíme svůj čas váháním a odkládáním, život utíká.“
– Seneca římský filosof (4 – 65 n. l.)

Jak pravdivé. Napsat a vydat knihu byl můj sen již od školních let. K tomuto rozhodnutí mě tehdy přimělo přečtení knihy Děti z Bullerbynu. Já vím. Ale pro mě to tenkrát byla „ta kniha s velkým K“. Chtěla jsem napsat právě takovou!

Později mne pohltily příběhy z pravěku od Eduarda Štorcha, od kterých jsem se ani nevím jak, dostala k „foglarovkám“. Přečetla jsem snad všechny v té době vydané. Lákaly mě dobrodružné příběhy, od kterých byl jen krůček k těm detektivním v podání Sherlocka Holmese.

Na střední škole to pak byly především dívčí romány, které střídaly povinné školní četby.

Od čtení ke psaní, krůček přespolní…

Poezie moje silná stránka asi nebude. Raději ji tedy přenechám povolanějším!

Na rozdíl od hrdinky románu Moře nálezů a ztrát, která stále ještě tápe a neví, kterým směrem se vydat, já jsem už v deseti letech měla jasno: Jako velká jsem se chtěla stát spisovatelkou. Ale. Kolik z těch původních baletek a kosmonautů ve skutečnosti místo divadelního jeviště skončili někde v kanceláři, za přepážkou místní banky a místo do vesmíru jezdí jednou v roce do Itálie?

I já se vydala po úplně jiné stezce. Místo literatuře a jazyku jsem dala přednost číslům. Místo psaní ekonomice.

A život utíká…

Bylo to někdy před třemi lety, pamatuji si to jako dnes. Seděla jsem ve své oblíbené londýnské kavárně a dočítala poslední stránky rozečtené knihy. Byl to román ze současnosti. Zakoupila jsem ho společně s další knihou v charitativním obchůdku ve čtvrti Camden Town, kde jsme svého času bydleli. Kniha mě bavila, začátek pohltil. Těšila jsem se na další čtení a na to, jak příběh dopadne.

Přiznám se, že častokrát když začnu číst novou knihu, tak trochu švindluji. S první kapitolou si přečtu i poslední odstavec knihy. Moje výmluva? To abych věděla, že to dobře dopadne! Tentokrát jsem však odolala pokušení a neubránila se zklamání. Slibný příběh skončil tak podivně, že jsem si říkala, proč proboha? Vzpomněla jsem si přitom na podobný pocit, který jsem měla u některých předešlých knih. Vždycky jsem si při čtení říkala, tohle bych změnila, tohle vypustila.

Když jsi tak chytrá, napiš jednu sama!

Naštvala jsem sama sebe. Popadla jsem notebook, otevřela novou stránku ve Wordu a naťukala první slova, věty, odstavce. Vzpomněla jsem si na příběh ze studentských let a řádky se najednou psaly samy. Ve volnu, o víkendech, po večerech, mezi prací a plánováním vlastní svatby. Bylo mnoho přepisování, škrtů a příběh si chvílemi žil vlastním životem. Měnil se mi přímo pod rukama.

Tak jako při čtení nové knížky tak i při psaní té vlastní, jsem nejprve začala první a poslední kapitolou. Jakmile jsem znala konec příběhu, bylo pak jednodušší doplnit „cestu“.

Když jsem za posledním slovem udělala tečku, byla to úleva. Na chvíli.

Co teď?

Po důkladném průzkumu možností jsem zaslala dokončený rukopis do vybraného nakladatelství. Měla jsem štěstí. Rukopis se líbil a domluvili jsme se na vydání. Od toho okamžiku uběhl rok. Od první věty skoro tři a od počátečního nápadu… No mnoho let.

A co bych si pro právě vydanou knihu přála? Mnoho spokojených čtenářů a čtenářek. Aby zaujala i pobavila, a aby vám příběh hrdinů knihy zpříjemnil oddychové momenty dne.

Mějte se krásně.

 

Malá anketa 

Jaké knihy jste četli v dětství a během studentských let? Která byla pro vás ta kniha s velkým K? Sdílejte dole v komentářích.