28. 12.

Program dne:

Ubytování, aklimatizace, odpočinek.

19:00 Představení Christmas Spectacular v Radio City Music Hall

 

13:30

Do příjezdu do New Yorku zbývá ještě hodina. Během cesty vlakem z Detroitu do stanice Penn Station na Manhattanu jsem se rozhodla sepsat seznam dvanácti snímků, které s Milly musíme pořídit pro dárkové album. Poznamenala jsem si také potřebné adresy a rozvrhla náš denní program.

 

Plánovaná fota pro album rodičům:

1.     Fotka se Santou.

2.     Fotka na bruslích.

3.     Fotka se sněhulákem v Central Parku.

4.     Fotka na představení Rockettes v Radio City Music Hall.

5.     Fotka před stromem v Rockefellerově centru.

6.     Fotka na vrcholku Top of the Rock s Empire State Building v pozadí.

7.     Fotka o půlnoci na Times Square.

8.     Fotka se sochou Svobody.

9.     Fotka s Býkem z Wall Street.

10.  Fotka na Brooklynském mostě.

11.  Fotka ve stejném Deli.

12.  Fotka s typickými suvenýry z New Yorku.

 

Kromě toho jsem do připraveného itineráře ještě připsala místa, kterými si chci náš pobyt zpestřit. Nechybí tam návštěva MoMA a zastávka ve Veřejné knihovně. Je to dokonalý plán, který nás na celé čtyři dny dostatečně zaměstná.

Milly naštěstí celou cestu vlakem prospala se sluchátky na uších, a já si tak alespoň na chvíli odpočinula. Když si pak o moje rameno opřela hlavu a její vlasy mě zašimraly na tváři, skoro jsem jí odpustila i těch předešlých sedmnáct let a všechna ta nedorozumění a příkoří.

Když byla máma těhotná, nesmírně jsem se tenkrát na sestřičku těšila. Byl to můj dárek pod stromeček. Podle mámy jsem si o ni Santovi říkala od doby, co jsem začala mluvit. Stále si vybavuji ty vyboulené oči, když jsem ji poprvé spatřila. Musela jsem si do ní šťouchnout prstem, abych se přesvědčila, že je opravdická, a není to žádná další mrkací panenka. Chvíli jsem totiž rodiče podezřívala, jestli mě náhodou nechtějí nějak ošálit, jen abych jim slíbila, že budu mít ve škole samé jedničky.

Moje nadšení však opadlo záhy poté, co Milly přinesli z porodnice domů. To vymodlené miminko totiž buď spalo, nebo řvalo, blinkalo, anebo ze sebe vypouštělo ne příliš pěkné zápachy. Najednou se všechno točilo jen kolem ní. Jakmile jsme naplánovali nějaký senzační výlet, musel se na poslední chvíli zrušit kvůli sestřině teplotě, zvracení nebo bezdůvodnému ječení. Když maličko povyrostla, obzvlášť ráda dělala to, že si sedla doprostřed chodby a jako na povel spustila neutišitelný řev, jako by jí někdo dával pořádně na zadek.

Mimochodem, tuhle výchovnou metodu, občas používanou v mém případě, rodiče na Milly nikdy nepoužili. Máma někde četla, že by je pak ségra mohla snad zažalovat u soudu pro ochranu práv dětí. Škoda, že něco podobného nečetli, když jsem byla malá já. Když jsem jednou vyklopila na zem těsto na koláč, a ještě jsem se v něm celá vymáchala, dostala jsem na zadek takových pětadvacet, až mi zmodral jako ty borůvky, které to už nikdy nedopracovaly na stůl v podobě odpoledního dezertu k čaji. A Milly? Místo roztomilého hodného sourozenečka jsem najednou měla doma piraňu.

Malá Milly s blonďatými vlásky přitom vypadala jako andílek. Přímo mě štvalo, jak se každý zastavil u jejího kočárku a začal se nad ní rozplývat. Ona už v té době, jako by něco tušila, se na ně dívala takovým zvláštním zkoumavým pohledem, a jakmile zaznamenala, že od ní odvracejí pozornost, spustila jako na povel nářek. Případně začala něco breptat, rozhazovat rukama a nohama a jinak na sebe upozorňovat.

Ten pravý cirkus nastal, když začala chodit. Najednou jí bylo všude plno. Nebyla k uhlídání. A dozor jsem nad ní musela mít samozřejmě vždycky já. Byla jsem automaticky pasována do role velké sestry. Ochránkyně. Jako by to už tenkrát vycítila, nepřestávala zkoušet moji trpělivost. Jenže vyhubovat jsem jí nemohla, to bych ta špatná byla já. Jakmile jsem si jen trochu postěžovala mámě, dostalo se mi obvyklé odpovědi, že je Milly prostě malá. Malé děti tohle dělají. Takhle se chovají. Nato se s ní šla cukrovat.

Vždycky jsem si po jejích slovech vzpomněla na spolužačku Eydlyn Corksovou, která ve druhé třídě nesmírně toužila po štěňátku. Jakmile jí ho rodiče po dlouhém přemlouvání a tisících slibů pořídili, zahrnula nás těmi nejsladšími snímky. Básnila o něm tak, že jsme jí ho všechny do jedné záviděly. Dokonce jsme se zapisovaly do zvláštního pořadníku, kdy se která půjde na štěně podívat. Eydlynini rodiče totiž nechtěli, aby se u jejich domu objevila celá smečka malých hlučných holek. Jenže po dvou týdnech najednou ticho po pěšině, a když chtěly první zájemkyně přijít k Eydlyn domů, vymluvila se na máminu nemoc. Naši a Eydlynini rodiče se znali, takže když jsem se na to zeptala mamky, jen pokrčila rameny s tím, že paní Corksovou potkala odpoledne v samoobsluze a působila zcela zdravě.

V týdnu jsem pak Eydlyn přistihla s opuchlýma očima. Konečně přiznala, že její rodiče vrátili štěňátko původnímu majiteli s tím, aby mu našel jiný domov. Prý zjistili, že na malé stvoření nebyli vůbec připraveni. Štěně přes noc kňučelo a nebylo k utišení, přes den dělalo loužičky po celém domě, a když se vykadilo na drahý koberec, došla paní Corksové trpělivost. Eydlyniny prosby a pláč tentokrát nijak nepomohly. Při pohledu na řvoucí Milly jsem si v duchu kolikrát povzdychla, že sestru nemůžeme nikam vrátit. Že přání mít sourozence nemůžu vzít zpět a že ji ani nemůžu vyměnit za žádné roztomilé štěně.

Když mi Milly začala brát osobní věci, donutila jsem rodiče, aby mi ke dveřím pokoje nechali udělat klíč. Od té doby jsem při odchodu zamykala. Milly si ale stejně vždycky našla nějakou tu skulinu, a nota bene se mi věci ztrácí do dneška. Ta drzá potvůrka to nejdřív sváděla na zoubkovou vílu, pak na různé myšky zlodějky, a poté co přečetla Harryho Pottera, mohl za všechno skřítek Dobby.

V pubertě pak na jakákoli fantazma rezignovala a jen prohlásila: „Jo, sem si to pučila.“ Že to bylo bez dovolení, vůbec neřešila. Mezi sestrami se prý může všechno. Když jsem se stěhovala na kolej, vzala jsem si s sebou maximum osobních věcí. Minulý rok jsem si našla nové bydlení, a vyprázdnila jsem tak zbylé skříňky a zásuvky. I tak jsem měla pocit, že z toho mála, co tam předtím zůstalo, pár věcí chybí.

Nejednou jsem uvažovala, zda není třeba moje sestřička sériová kleptomanka a patologická lhářka v jednom. Jak se ty geny mohly takhle zbláznit? Vždyť dostala do vínku stejný základní mix jako já! A s tímhle rozmazleným postpubertálním výrostkem mám strávit konec roku v tom nejbláznivějším městě na zemi. Už teď z toho mám osypky!

 

13:55

Měla jsem si vzít na cestu nějakou knížku, nebo si koupit v trafice na nádraží časopis. Jakýkoli. Tahle už dvacet minut bezcílně sjíždím novinky na sítích a jestli na mě vykoukne ještě jeden snímek z Darcyiny rozlučky se svobodou, tak už vážně vytáhnu pracovní notebook a začnu odpovídat na e-maily, které se mi tam přes svátky nahromadily.

Práce je přitom to poslední, na co chci v tuhle chvíli myslet. Moje šéfová Noreen sice zastává názor, že po dvacátém šestém se pracuje, jako by byl kterýkoli jiný den, nicméně neměla absolutně nic proti tomu, abych poslední dny roku pracovala z domova. Když jsem jí poslala zprávu, že strávím silvestra v New Yorku, popřála mi dokonce hezkou zábavu. Ani ona, zdá se, neočekává, že budeme uzavírat smlouvy a dokončovat rozdělané projekty mezi svátky. Druhého ledna je přece také den!

Ukazovák udělá automatický swipe po displeji mobilu. A je to tady. Darcy právě postla fotku, na které špulí rudě zbarvené rty v oblečku paní Santové s výstřihem, který nenechává žádnou mezírku pro představivost, přes rameno má navlečenou šerpu s nápisem NEVĚSTA a dlouhé blonďaté kadeře jí zdobí růžová korunka.

Dvěma prsty zvětším fotku. Jsem přesvědčená, že má příčesek. Rozhodně. Možná bych si taky měla nechat narůst delší vlasy. Nějak jsem si za poslední roky zvykla objednat se ke kadeřnici pokaždé, jakmile mikádo začne dosahovat k ramenům. Instinktivně zvednu ruku a roztaženými prsty si uhladím vlasy a dva blonďaté pramínky zastrčím za levé ucho.

S Darcy jsme si bývaly na střední blízké, po škole se ale naše cesty rozdělily a očividně již nepatřím ani do okruhu blízkých přítelkyň. V opačném případě bych před dvěma dny také oblékala sexy obleček a razila na „párty roku“, jak neopomněla Darcy napsat pod jedním z mnoha postů. Žádnou pozvánku jsem ovšem neobdržela a o Darcyině silvestrovské svatbě jsem se dozvěděla z růžového oznámení, které na mě vyskočilo jako pop-up z hromadného mailu.

Uvnitř byl odkaz na svatební web darcyanddaryl.com, na kterém šťastný páreček zveřejňuje updaty k jejich velkému dni. Jakmile jsem na odkaz klikla, vykoukla na mě nejprve koláž stylisticky vymazlených snímků z jejich zásnubního focení. Na jednom Daryl houpá Darcy na dřevěné houpačce, na druhém sedí Darcy Darylovi na klíně a zamilovaně si hledí do očí. Minimálně deset fotek je věnováno diamantovému kameni na Darcyině pěstěném prsteníčku. Celý web je sladěn do pastelově zelených a růžových odstínů. V sekci Blog pak Darcy radí budoucím nevěstám a popisuje tam svoji inspirativní cestu od „snubáku k zásnubáku“. Nuže, jeden titulek za všechny: 3 (+1 tajný) tipy, jaký peeling obličeje a celého těla si dopřát v předvečer svatební noci. Vážně tohle někdo řeší?

Po přečtení tří článků z Darcyina blogu jsem se zapřísáhla, že až mě někdo (Dan?) požádá o ruku, rozhodně se z toho nezblázním, neskočím šipku do bazénu naplněného růžovým želé a barevnými třpytkami a už vůbec nebudu okolí otravovat něčím tak zbytečným jako svatební web.

 

V dalším bezmyšlenkovém sjíždění novinek na sítích mi zabrání obrázek slunečnice v kulatém rámečku, který se roztančí na displeji mobilu, a který mám jako profilovku pro Trishu. Posunu ukazovák doprava a než se stačím nadechnout, Trisha na mě vychrlí proud slov, jejichž význam sotva pochytávám.

„Graham udělal co?“

Několik hlav se na mě otočí. Milly po mojí pravici krátce zamlaská a spí dál.

„Graham je v New Yorku! Před pěti minutami postnul fotku z Times Square! Věřila bys tomu?“

Sakra, proč lidi při telefonování tak křičí? Trisha je očividně rozrušená, a co je špatně na tom, že je Graham v New Yorku? Neříkala snad…

Před pěti měsíci se Trishe povedl doslova husarský kousek, když se jí podařilo zajistit lístky na basketbalový zápas Grahamova oblíbeného týmu, který se hraje tradičně ke konci roku v Madison Square Garden. Trisha přitom doufala (Oprava, ona s tím totálně počítala), že právě v New Yorku oslaví s Grahamem zasnoubení. Během vánočního telefonátu, kdy jsem jí řekla o nečekaném dárku od rodičů, mě proto ani nenapadlo navrhnout nějaké společné setkání.

Možná jsem si jen nechtěla připomínat, že můj přítel je stovky kilometrů daleko a uvidím ho až v novém roce a na rozdíl od Trishy a Grahama a Darcy s Darylem, budu jediná z mých zadaných přátel, kdo tráví silvestra odděleně od svého milovaného. Budiž mi útěchou společnost mladšího sourozence. Ok. To znělo dost falešně.

Před ostatními hraji hrdinu. Dan na silvestra v Coloradu a já v New Yorku? Proč ne? Jsme přeci mladý, moderní pár, který něco tak malicherného, jako oslavy konce roku nikterak dramaticky neprožívá. Jsou ale chvilky, kdy to na mě dolehne.

„Trisho?“

Zdá se mi to, nebo v telefonu popotáhla?

„Rozešel se se mnou,“ fňukne po chvilce ticha.

„Kdo? Graham?“ Napřímím se v sedadle.

Na to mi Trisha překotně odvypráví, jak k tomu došlo: na šestadvacátého odpoledne. Co řekla ona: „Cože? Co tím myslíš? Nerozumím?“ Co řekl on: „Sorry, babe. Víš, že tě miluju, ale na závazek prostě nejsem připravený.“ Co chtěla ve skutečnosti říct: „Ty hajzle! Jak nejsi připravený? Na tos přišel až po třech a půl letech? A to mi řekneš poté, co ti daruju lístky na zápas? Ne předtím, ale až potom?“ Jak se přitom cítila: jako po přímém střetu s lokomotivou. Co mu chtěla udělat: Shodit ho do propasti Gran Caňonu. Vystřelit raketou na měsíc. Nacpat ho do basketbalového koše. Oprava – stáhnout mu kalhoty a jeho nahý zadek nacpat do basketbalového koše uprostřed Madison Square Garden. Ok. Tohle si nějak neumím moc dobře představit. Popojedeme. Co nakonec udělala: rozbrečela se. Shrnuto: Graham prohlásil, že potřebuje prostor. Přesně tak. Dal zpátečku.

Krajina za oknem se rychle mění. Není pochyb o tom, že vjíždíme do velkoměsta a zeleň střídá betonová šeď vlakového koridoru. Zkouknu kvapně čas. Máme ještě čtrnáct minut a dvacet vteřin. Pět minut si nechávám na buzení sestry a přípravu na vystoupení z vlaku.

„Obětovala jsem mu tři a půl roku! To je 1364 dní. Schválně jsem si to spočítala. Měla bych ho žalovat. Za každou promrhanou minutu s ním bych měla dostat odškodnění. Neznáš nějakého právníka, na kterého bych se mohla obrátit? Tři a půl roku měl na rozmyšlenou,“ zalyká se Trisha v telefonu.

A zdá se, že se konečně rozmyslel… Tohle je ale přesně ten moment, kdy jakákoli slova (natož ta ironická) jsou prostě navíc. Trisha si potřebuje někomu postěžovat a jako správná kamarádka jsem jedno velké ucho.

„Jak dlouho jste s Danem? Nechci nic říkat, ale být tebou, tak si taky zjistím, jak se mají věci v Coloradu…“

„Trisho.“ Dan není Graham, chce se mi dodat, ale neřeknu to. Slova mi nějak uvízla v hrdle. Je to snad špatné znamení, že spolu netrávíme Vánoce ani silvestra? Před chvílí jsem si stěžovala na záplavu snímků rozjařené Darcy, která se chystá za tři dny vstoupit do svazku manželského, a teď mi rozeznívá ušní bubínek Trishyin hlas a její opakované sténání, jak že k tomu ona přijde a jaký je Graham hajzl. Oprava král hajzlů.

Zatímco moje bývalá kamarádka ze střední drží přes Vánoce dietu, aby jí padly tělo obepínající krajkové šaty z poslední kolekce Pronovias, ta současná do sebe láduje tabulky čokolády, protože se svojí svatební pohádky opět nedočká.

Už po pěti minutách Trishiných nářků, které pravidelně prokládá nadávkami na Grahamovu adresu, mám nutkání zakřičet: dejte mi už se svatbami a zásnubami pokoj! Jenže to bych nesměla být ve vlaku, který směřuje do New Yorku, abych si tam společně s mladší sestrou připomněla třicáté výročí zasnoubení vlastních rodičů. Hluboký nádech. Hluboký výdech.

 

„Musíš to pro mě udělat!“

Zatřesu hlavou.

„Udělat co?“

„Musíš jít na zápas místo mě a zjistit to.“

„Zjistit co?“

„Audrey, posloucháš mě vůbec? O čem tu celou dobu mluvím?“

Basketbalový zápas, New York, Graham. Graham je v New Yorku. A Trisha je přesvědčená, že je tu kvůli zápasu! Hraje přece jeho oblíbený klub. Jasně. Mám to.

„Promiň Trisho, ráda bych ti pomohla, ale bez vstupenek se tam těžko dostanu.“

„To je sice pravda, ale pro jistotu jsem si udělala kopie pro případ, že bych originály ztratila a mám taky potvrzení o koupi. Pošlu ti je mailem. Hele, a co kdybys na pokladně nahlásila, že ti lístky někdo ukradl a Graham ostrouhá! Myslíš, že by na něho zavolali policii? Ohohó! Představ si ten jeho zkřivený ksicht. Úplně vidím to zoufalství v jeho očích, jak stojí za mřížemi a prosí dozorce, aby ho nechali sledovat zápas alespoň v televizi, nebo na telefonu. Grrrr…“

Trisha se v té pomstychtivé náladě doslova vyžívá a já nemám to srdce ji oponovat. Ostatně, Grahamovo chování je nejen podlé, ale pokud se vydal sám (nedej bože s někým jiným) na zápas, který mu darovala jeho dnes-už-ex-přítelkyně k Vánocům, no… Chlapec má nervy a Trisha má pravdu. Holky musí držet při sobě.

„A kdy je ten zápas?“

„Dneska. Od osmi do desíti.“

„Aj, tak to sorry, Trisho. Dneska večer jdeme s Milly na Rockettes. Představení jsou vyprodaná a měla jsem fakt štěstí, že jsem sehnala vstupenky na poslední chvíli. Sorry.“

„Alespoň jsem to zkusila,“ vzdychne Trisha do telefonu.

 

Ok. Mám posledních deset minut, než vlak dojede do cílové destinace. Místo, abych po vzoru Milly přivřela oči a trochu se uvolnila, kliknu na ikonku s pracovními e-maily. Kolosální chyba. Jakmile na mě vykoukne nepřečtená zpráva od nadřízené, mám jen jednu možnost.

 

OD: Noreen @jillandmaghomedesign.com

KOMU: audrey @jillandmaghomedesign.com

Předmět: URGENT!

 

Ahoj Audrey,

na poslední chvíli jsem potvrdila schůzku v New Yorku v kanceláři důležitého klienta. Betsy už dva dny zvrací, nemohu ji dát na hlídání k exmanželovi a přesunutí termínu nepřichází v úvahu. Vzhledem k tomu, že trávíš silvestra v New Yorku, nebude pro tebe problém tam zaskočit a udělat místo mě krátkou prezentaci. Podklady v příloze. Detaily pošlu později. Během schůzky budu na příjmu online, abych odpověděla případné dotazy.

 

Díky. Máš to u mě.

Noreen

Projektový manager

www.jillandmaghomedesign.com

 

Prudce zamrkám. Pro upřesnění, Betsy je čivava.

Super. Ještě nejsme ani na místě a už abych překopala náš itinerář, ve kterém na nějaké pracovní a jiné schůzky není absolutně místo. Podle Trishy se mám dneska navečer rozpůlit, jednu půlku poslat s Milly na představení a s druhou šmírovat jejího povedeného exe na beznadějně vyprodaném basketbalovém zápase. Jako by nestačilo, že na zítra musím vymyslet, kam na hodinu uklidím sestru, abych odprezentovala projekt šéfové. Může mi někdo vysvětlit, co se stalo s mým přáním klidného a pohodového konce roku?