14:25

New York. Naposledy jsem tu byla v rámci ročníkového výletu na střední škole před deseti lety. Byli jsme tehdy ubytováni v levném hotelu v New Jersey a na Manhattan jsme se každý den dopravovali vlakem. Ten podjížděl pod řekou Hudson a nás tenhle fakt tenkrát děsně fascinoval. Co si pamatuji, nejvíc jsem byla nadšená z vyhlídky na Empire State Building a z pohledu na sochu Svobody z oranžového trajektu na Staten Island.

Jsme v New Yorku. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Vlastně můžu. Jakmile totiž vylezeme z vlaku, zařadíme se do jakéhosi pěšího pruhu, který nás neomylně vede jedním směrem k východu. Tolik lidí! Kabelku si přitisknu loktem blíž k tělu a pravačkou pevně stisknu rukojeť zavazadla. Šlehnu pohledem po Milly, která kráčí vedle mě se semknutými rty a se soustředěným pohledem.

Jen co projdeme vstupní halou vlakového nádraží Penn Station v Midtownu, obeznámím Milly se všemi pravidly. Nechci nic riskovat a raději se předem připravuji na nepředvídatelné. Vrazím jí do ruky kopii našeho itineráře. Chvíli na něj kouká, jako by to byly snad výsledky testu z fyziky, a ne seznam věcí a plánů na nejbližší dny. Zděšení v jejích očích, výrazně povytažené levé obočí, ohrnutý nos a pusa špulící se ze strany na stranu – to bych snad nebyla ani schopná napodobit. Až se obdivně podivím, jak dokáže všechny ty jednotlivé grimasy koordinovat. Jak jdeme z přeplněné nádražní haly ven na ulici, Milly papír navíc ještě umastí pomazánkou z bagety, ze které si ukusuje. Zhluboka se nadechnu a předstírám, že jsem si ničeho nevšimla.

 

Jakmile jsme venku, otevřu v telefonu aplikaci UBERu.

„Musíme najít místo, kde nás může vyzvednout,“ houknu na Milly, která mě následuje, kufr v jedné ruce a zbytek bagety v druhé. Kde asi skončila kopie itineráře… Naštěstí si všimnu, že jí z kapsy červeného kabátu čouhá roh složeného papíru. Aleluja! Neletěl do koše, jak jsem se zprvu obávala.

Nadechnu se a zadívám se na otevřené prostranství před námi. Všude se to hemží cestujícími se zavazadly, auta projíždějí všemi směry. Ten náhlý hukot a šrumec mě na vteřinu ochromí. Musím se znovu zhluboka nadechnout. Musím se soustředit. Zorientovat. Po chvíli konečně najdeme to správné místo a aplikace v telefonu sděluje, že Jamal s černou středně velkou Toyotou Corollou by už měl být na místě. Rozhlížím se kolem a zároveň se ujišťuji, že mám sestru stále po boku. Nechtěla bych ji ztratit už tady uprostřed toho dopravního chaosu.

„Proč si radši nestopneme taxi?“ zeptá se mě Milly nevinně, když sleduje moje nervózní popobíhání, a pohodí hlavou ke dvěma právě projíždějícím žlutým vozidlům. Taky vlastně nevím…

 

Konečně. Myslím, že jsem zahlédla číslo Jamalova auta. Mávnu na něj na srozuměnou. „Tam, to černé auto,“ houknu na Milly. Musíme ještě spěšně prokličkovat mezi početnou skupinou turistů, kteří neměli lepší nápad než stoupnout si přímo k obrubníku a zablokovat tak ostatním přístup k silnici.

Za pochodu řvu: „Sorry, promiňte, sorry,“ a na férovku si mezi nimi razím cestu. Doufám přitom, že je Milly v závěsu za mnou, protože pohledem už jen hypnotizuji náš odvoz. Naštěstí řidič vystoupil z auta, otevřel kufr, a dokonce mi pomáhá s mým zavazadlem. Teprve když dosednu na zadní sedadlo, uvědomím si, že je tu rovněž sestra, a s úlevou si oddychnu. Tak, to by bylo. Teď hotel, sprchu a alespoň hodinu klidu, říkám si v duchu.

Jak tak popojíždíme po osmé třídě kvůli husté dopravě, zničehonic zbystřím. Mám pocit, že jsem na protějším chodníku zahlédla známou postavu. Je to vůbec možné? Nahnu se dopředu. Jenže zrovna naskočí zelená a řidič šlápne na plyn. Přitom dobré dva bloky jsme popojížděli téměř krokem. Spěšně se ohlédnu. Dotyčného už ale nikde nevidím. Stejně. Jsem si jistá, že to nemohl být on. Stoprocentně ne. Asi jsem jen zblblá z toho neustálého zírání do mobilu při cestě sem a z následného telefonátu s Trishou.

 

14:45

Hotel, který pro nás rodiče zarezervovali, se nachází na Osmé třídě nedaleko Times Square. Tedy ani ne deset minut od Penn Station. Už od pohledu je to typ levnějšího hromadného ubytování, ale po pravdě jsem ani nic jiného nečekala a nám s Milly bude naprosto stačit. Před recepčním pultem je dlouhá fronta. Poslušně se postavím na konec řady.

V prostorném vestibulu postávají skupinky studentů. Okamžitě se mi vybaví náš školní pobyt tady, který by byl úžasný, kdyby mi ho neznepříjemnil Cody Venus, který měl potřebu neustále se všude olizovat se svou tehdejší přítelkyní Darcy McLeanovou a dávat tak všem na odiv jejich nehynoucí lásku (která, mezi námi, trvala jen do následujícího apríla). Ke všemu jsem s Darcy bydlela na pokoji, takže před nimi nebylo úniku, ani když jsme přijeli zpátky do hotelu.

Nemusím asi zdůrazňovat, že Cody byl můj středoškolský idol: moje srdce, už tak roztříštěné na kusy, se během pobytu v New Yorku ještě víc rozdrobilo, až jsem měla strach, že kdyby na vrcholku vyhlídky Empire State Building foukal jen o trochu větší vítr, odfoukl by mi to srdce ven z těla a jeho střípky by se snesly jako poprašek smogu na kolmé ulice pod námi.

Ohlédnu se a pohledem vyhledám Milly. Je v družném hovoru se skupinkou vrstevníků, kluků a holek, kteří jsou zřejmě také ubytováni v hotelu.

Trvá to další půl hodiny, než se dostanu k recepčnímu ve slušivé tmavě šedé uniformě a se zářivým úsměvem dokonalých vybělených zubů. Je to přesně ten typ uhlazeného hezouna, po kterém na střední holky šílí a který si je svého kouzla zcela vědom. Připadám si o pět let mladší a z nějakého nevysvětlitelného důvodu se na něj začnu také zeširoka usmívat.

„Vítám vás v New Yorku! Je to vaše první návštěva ve městě, které nespí?“

„Wesley,“ zakření se Milly, když přečte nahlas jmenovku na klopě jeho saka.

„Kdepak,“ odpovím, než se Milly znovu nadechne. „Rezervace na jméno Audrey Holmesová, prosím.“

„Paní Holmesová, ano. Čtyři noci, dvojlůžkový pokoj bez snídaně, je to tak?“

„Ano, sestry Holmesovy,“ culí se Milly na recepčního, zatímco já se vzpamatovávám z oslovení „paní“. Milly se v jednu chvíli opře oběma lokty o recepční pult a zírá na jeho ruce připravující podklady pro naši rezervaci. Až je mi za nás za obě stydno. Proč se alespoň na chvíli nemůže chovat normálně?

„Ano,“ opakuji ignorujíc sestřinu odpověď. „A prosím oddělené postele,“ dodám pro jistotu.

 

TRISHA: Je to vůbec možný, tohle to?

TRISHA: On tam vážně půjde!

 

Trisha je doslova posedlá Grahamem v New Yorku. K poslední zprávě připojila Grahamovo vysmáté selfie z Five Guys s velkým nápisem To je New York City, Baby! v pozadí. Mám nutkání jí připomenout, že se jedná o osmimiliónovou metropoli. Že ho tady nemůžu jen tak špehovat, za á a za bé, mám program se sestrou. Vždyť jsem tu ani původně neměla být! To už ale Wesley pokládá na desku recepce kartičku s klíči od pokoje. Trisha může chvíli počkat. Ještě podepsat registrační formulář a… Ok.

„Mám takový dotaz,“ ptám se váhavě.

Wesley zvedne pohled od počítače.

„Máme na dnešek lístky na Rockettes.“

„Skvělé představení. Bez Rockettes nejsou Vánoce v New Yorku!“ zazubí se Wesley.

„Jistě! Mám ale takový malý problém. Tedy problém. To je nesprávný výraz.“ Pohledem sklouznu na mobil, který svírám v levé ruce.

„V čem vám mohu ještě pomoci, paní Holmesová?“ zeptá se Wesley a jeho široký úsměv vybělených zubů se nepohne ani o milimetr.

„Audrey. Ne, paní Holmesová. Stačí Audrey. To je jedno. Čistě teoreticky a pokud to nejde, tak se vážně, ale vážně nic neděje… Bylo by možné vyměnit vstupenky na dnešek za jiný termín?“ Wesleyho obličej viditelně ztuhl. „Chápu. Konec roku v New Yorku. Chaos. Byla to jen taková bláhová myšlenka a…“ Mávnu pravačkou.

„Kdepak,“ vydechne Wesley. „Rozumím tomu dobře, že byste raději šly v jiný den?“ Přikývnu. „Věřím, že by se to dalo zařídit.“

Moje brada automaticky poklesne. „Vážně by to šlo? V žádném případě vám nechci přidělávat práci navíc. Ve skutečnosti to není tak důležité.“ Ještěže mě neslyší Trisha, kousnu se do jazyka.

„Udělám pro to maximum, paní Holmesová! Slečno. Nechte to na mně, slečno Audrey,“ ujišťuje mě Wesley. Zdá se mi to, nebo mu přitom zajiskřilo v očích. Ok. Nejspíš to byl jen odraz stropních světel, ale, můžu mu věřit? Co když souhlasím, předám mu naše vstupenky a žádné náhradní nesežene? Chci to riskovat? Ne, tohle je blbý nápad. Přece nenechám Milly dvě hodiny samotnou na hotelu.

„Vlastně,“ zakroutím hlavou. „Cítím se po cestě unavená, stále ale máme několik hodin na odpočinek. Děkuji za vaši nabídku ale…“

Wesley si odkašle. Než promluví, krátce přejede pohledem recepci, jako by se chtěl ujistit, že tato rozprava zůstane jen mezi námi. „Ve skutečnosti byste mi udělala ohromnou službu,“ řekne na to tichým hlasem.

„Službu?“

„Ano,“ přikývne a naznačí mi, abych také mluvila tišeji. Zrcadlím jeho mírné naklonění tělem dopředu. „Řekněme, že se stalo menší nedorozumění a místo na dnešek byly rezervovány vstupenky na stejné představení o dva dny později. Což by samo o sobě nebyla až taková tragédie, kdyby daní klienti necestovali ten samý den domů do Severní Karolíny, aby tam oslavili s rodinou konec roku. Jsou to starší manželé, pobyt tady dostali od dětí k platinovému výročí svatby. Moc milý pár. Paní je prý bývalá baletka a představení Rockettes mělo být vrcholem jejich pobytu v New Yorku. Někde se ale stala chyba.“ Wesley nakrabatí čelo a zhluboka se nadechne. „Zdá se, že jedině vy, Audrey, můžete zachránit tuhle nezáviděníhodnou situaci.“

Zamrkám. Ok. „Ehm, ok.“

„Výborně,“ vydechne Wesley. „Pan a Paní Clausovi budou nadšeni!“

„Clausovi?“

„Prý vzdálení příbuzní,“ prohlásí Wesley spiklenecky.

Dobrá. Když je tomu tak. Vyndám z kabelky bílou obálku, ve které mám vytisknuté vstupenky a než ji předám Wesleymu, krátce zaváhám.

„Bez obav. Postarám se o ně. Právě jste zachránila jeden předsilvestrovský pobyt v New Yorku,“ zazubí se Wesley. A někomu očividně krk, chce se mi dodat.

„A ty vstupenky na třicátého?“ připomenu mu.

„Bez obav. Připravím je pro vás.“

Nebylo to nějak moc snadné? Nejsem v New Yorku ani hodinu a už jsem udělala jeden dobrý skutek. Mám najednou lepší, povznášející pocit. S blaženým úsměvem se obrátím do lobby a… Kam zmizela Milly? To nemůže alespoň na chvíli postát na místě? Super. Můj pohled těká mezi dvěma kufry u mých nohou. Teď, abych je k výtahům táhla oba dva. Zatracená neposedná sestra!

 

15:30

„Jů, dvacátý patro!“ zajásá Milly, která se zase jako duch zjeví po mojí pravici a místo toho, aby popadla svůj kufr a ulehčila mi tak, žene se rovnou k výtahům. Bohužel s námi dovnitř nastoupí dalších šest hostů, div si vzájemně nešlapeme na nohy, a jako na potvoru vystupují postupně v různých patrech, takže cesta nahoru trvá neskutečně dlouho.

„Změna plánu na dnešek,“ špitnu k sestře. „Na Rockettes půjdeme až třicátého.“

„Třicátýho? Jak to?“

„Zatímco jsi zkoumala lobby, udělala jsem dobrý skutek,“ řeknu lakonicky. Nemusí znát všechny detaily.

„Takže na dnešek nemáme žádný plán?“

„Ne,“ kroutím hlavou.

„Super,“ vydechne Milly.

Jak super? Nakrabatím čelo. A to jsem jí ještě neřekla o tom, že tím hlavním důvodem, proč nejdeme dneska na představení, jsou prosebné zprávy mojí nejlepší kamarádky, kterými mě bombarduje poslední půl hodinu. Sakra, Trisha. Musím jí poslat co nejdříve zprávu.

Úzký, tmavý koridor hotelové chodby působí stísněně. Náš pokoj je až téměř na konci. Jakmile však přiložím bezdotykovou kartu k zámku dveří, zabliká červené světýlko. To samé nastane u druhé karty, kterou svírá mezi prsty Milly. Zkontroluji, zda číslo na kartičce souhlasí s tím na dveřích. Každopádně jsme správně. Tak to je tedy hezký začátek! Nakážu sestře, ať počká přede dveřmi s oběma kufry, a vydám se zpět do přízemí. Dvacáté patro se už vůbec nezdá tak zábavné. Stále doufám v dechberoucí výhled, který tak nějak člověk od New Yorku očekává.

Znovu si musím vystát dlouhou frontu, která se od našeho příjezdu znatelně zvětšila. Po dalších nekonečných minutách na mě dojde řada. Recepční se mi nejdříve omlouvá za dlouhé čekání, načež mě žádá o průkaz totožnosti.

„Je nahoře v kabelce,“ vyhrknu a rezignovaně máchnu rukou k výtahům. Polije mě horko z představy, že podnikám novou cestu nahoru a zpět. Nadávám si do pitomců! Zároveň se marně snažím zahlédnout za recepčním pultem Wesleyho. Zmíním jeho jméno recepční, ale ta jen nezúčastněně prohodí, že si zřejmě odskočil. Tomu se říká dokonalé načasování! „A nemůžete to nějak udělat?“ zkouším ještě štěstí. Recepční se zadívá na frontu za mnou. Nato zvedne telefon a někoho si vyžádá. Následně mě vyzve, abych chvíli počkala stranou, na konci pultu. Připadám si jako na hanbě po vyučování.

Po dalších deseti minutách, kdy díky neustálému popocházení a těkání znám už každý detail té otevřené místnosti, ke mně přistoupí muž v uniformě. Představí se jako ochranka hotelu a převezme od recepční náhradní karty od pokoje. Se sklopenou hlavou ho následuji k výtahům. V hotelu je snad tisíc pokojů a zrovna kvůli mně musí tenhle starší muž s knírkem a jmenovkou Horace na klopě saka jet nahoru, jen aby mě identifikoval a ubezpečil se, že jsem tím, kým tvrdím, že jsem. Ach jo. Cítím se jako školačka.

Jakmile se objevíme v chodbě, Milly vyskočí na nohy a moje kabelka, do té doby sedící na mém kufru, se překlopí a spadne na zem. Naštěstí je zavřená, ale i tak…

„Proč to tak dlouho trvalo?“ zeptá se. Jakmile pochopí, že ten muž, který se mnou vyšel z výtahu, jde ve skutečnosti se mnou, nakrabatí čelo a přimhouří oči.

„Byla tam fronta,“ pípnu. Co nejrychleji vyhledám doklady a ukážu je muži z ochranky. Konečně se můžeme ubytovat!

 

Pokoj je… Umm… Jak bych to nejlépe řekla… prostě newyorský! Malý, sotva se v něm otočíte, mezi dvěma postelemi je ani ne třiceticentimetrová mezera, a skříň, moment, musím odhrnout tmavě modrý závěs a… Tak ano, skříň je výklenek ve zdi s tyčí a třemi ramínky. Jedno z nich je přitom podivně zkroucené, jiným slovem zcela nepoužitelné. Znovu přejíždím pohledem ty čtyři stěny s dvojími dveřmi a jedním malým obdélníkovým oknem. V tak stísněném prostoru nemá člověk ani pocit čistoty, ačkoli si jsem jistá, že před naším příjezdem pokoj řádně uklidili. Druhé dveře vedou do koupelny, která je přímo úměrná k velikosti celého pokoje. I ty dveře se nějak špatně dovírají.

Milly se mezitím uvelebila na posteli, která je nalepená přímo u zdi a zasahuje do půlky okna. A abych nezapomněla to nejdůležitější: Výhled z toho dvacátého patra… Co k tomu říct? Snad, že máme štěstí, protože vidíme cihlovou zeď vedlejšího domu, a ne třeba okno do ložnice někoho jiného? To bychom si totiž takhle před spaním mohli klidně povídat, případně si udělat u otevřených oken společnou party. Ta vzdálenost nemůže být větší než dva metry! Připadám si jako v epizodě ze seriálu Přátelé, ve které Joey zpívá píseň simultánně se svým sousedem u otevřeného okna při ranní hygieně. Navíc mi to připomíná jistý školní výlet, jeden z vůbec nejvydařenějších za celou středoškolskou docházku.

Na jednu noc nás tehdy ubytovali v hotelu ve tvaru U. My holky jsme vyfasovaly pokoj, ze kterého bylo vidět přímo do toho klučičího. A Edisona Graye nenapadlo nic lepšího než si stoupnout doprostřed skleněné výplně, stáhnout si kalhoty a s rukama v bok se tam in natura naparovat! Než jsme s holkami stačily zmobilizovat telefony, abychom tu debilitu natočily, protože bez důkazů by nám tohle fakt těžko někdo uvěřil, další náhodný svědek té podívané zalarmoval vedení hotelu. Málem nás všechny vystěhovali na ulici, a jen díky orodování třídní profesorky a díky tomu, že de facto nebyly fyzické důkazy, jsme nakonec zůstali.

Edison z toho měl neskutečný průšvih, a ještě dlouho po střední se o něm mluvilo jako o školní legendě! Holt někomu zřejmě stačí k věčné slávě málo. Kelly Trumanová z vedlejší třídy jako první v historii školy získala stáž v Kongresu, Rizzy Leary, vlastním jménem Doris Wheelerová, byla zase první, která to dotáhla až do Hollywoodu, byť jen do epizodní role nekonečného seriálu. Edisonovi stačilo stáhnout kalhoty.

A Audrey Holmesová? Ta holka, o které všichni říkali, že to určitě dotáhne daleko? „Tobě je Detroit malý,“ slýchávala jsem během středoškolských let. „Máš vkus, styl, jsi pečlivá, zodpovědná a navíc dravá a zdravě ambiciózní. Jednou budeš dělat asistentku nějaké opravdové hvězdě,“ prorokovala moje kamarádka Pat. Zatímco ona po maturitě zamířila na Floridu a tři roky pracovala na zámořské lodi, já se vrhla na studium interiérového designu s očekáváním, že si jednou otevřu svoje vlastní studio. Vždycky jsem milovala nábytek, různé dekorace, barvy a textury. Už na škole jsem pomáhala kamarádkám zařizovat jejich pokoje a ten můj na koleji byl přímo mým mistrovským dílem.

Mimochodem, jeden z letošních projektů, na kterých jsem se podílela, byl malý boutique hotel v historickém centru Chicaga. Předělávali jsme dekor všech pokojů a společenských prostor. Moje šéfová Noreen mi dala volnou ruku a nechala mě, abych celý projekt řídila. Brala jsem to jako další krok k budoucímu povýšení, jenže to se bohužel zatím odložilo na následující rok. Při pohledu na šedivý koberec, bílé stěny a okrové závěsy téhle malé místnosti mám chuť zavolat hned po Novém roce obchodnímu oddělení s nabídkou, že jim těch tisíc pokojů předělám ke spokojenosti nejen jejich finančního oddělení, ale především jejich návštěvníků.

 

Čtyři dny. Jen čtyři dny. K mojí smůle Milly není po cestě vůbec unavená a dožaduje se, abychom šly ven. Moje představa, že si dám sprchu a sním si před televizí objednanou pizzu, se rázem rozplývá.

„Tak já půjdu sama, když se ti nechce,“ vyrukuje Milly s řešením a už sahá po péřové bundě. Skoro jí to odkývám, ale vzápětí vystartuji ze své pohodlné pózy v měkkém křesle. To by mi tak ještě scházelo! Nemůžu přece nechat sedmnáctiletou holku jen tak se procházet večerním New Yorkem se všemi těmi pobudy, kriminálníky a pochybnými existencemi, které Milly přitahuje jako magnet. Spěšně na sebe navleču dlouhý huňatý svetr, kolem krku omotám šálu a div nerozbiji zip na kozačkách, s jakou vervou se je snažím zapnout!