Může být větší klišé než dokonalá žádost o ruku na vrcholku Empire State Building ve městě, které nikdy nespí? Věřte mi, může. Představte si, že stojíte uprostřed jásajícího davu na Times Square a z nebe padají sněhobílé vločky, které se v chladném vzduchu mísí s miliony poletujících konfet. Je těsně po půlnoci. The Ball – barevná svítící Koule – sjela za hlasitého odpočítávání davu dolů.

Prostranstvím zní sametový hlas Franka Sinatry a jeho nesmrtelná píseň New York, New York! Celý svět teď sleduje tuhle vzrušující podívanou na obrazovkách, ale vy jste přímo tam. Na tom místě. Právě v ten okamžik. Prožíváte naživo moment, o kterém tisíce lidí jenom sní. A pak se to stane.

Znáte ten pocit, když si v cukrárně můžete vybrat na zmrzlinu jakékoli posypy, topingy a polevy? Kdy sledujete, jak vaši oblíbenou zmrzlinu nejdříve spirálově natočí do kelímku, a pak už jen ukazujete na nádobky před vámi a zmrzlina postupně mizí pod nánosem sekaných mandlí a malin a posypem z oreo sušenek, což samo o sobě ve vás vyvolá téměř chuťový orgasmus? Z původních tří možných posypů nakonec vyberete ještě dva za příplatek, protože prostě musíte, abyste si vzápětí uvědomili, že vás čeká ještě rozhodnutí, kterou polevou tohle všechno zalijete.

V ten okamžik se vám podlomí kolena, z hrdla vám vyjde automatický vzdech karamelovou, prosím a vaše chuťové buňky křičí slastí, aniž byste se té zmrzlinové pochoutky zatím vůbec dotkli!

Tak přesně tohle v mojí mysli nejlépe vystihuje žádost o ruku o půlnoci na silvestra na Times Square v New Yorku. A přesně takové zasnoubení měli moji rodiče před třiceti lety.

Ubíhaly první vteřiny Nového roku. Všichni jásali, objímali se, ve vlasech pestrobarevné konfety, a táta najednou vytáhl z vnitřní kapsy bundy malou krabičku. Jediný důvod, proč nepoklekl na jedno koleno, byl sníh, který toho rána čerstvě napadl, ovšem o půlnoci byl už značně rozbředlý a špinavý. Rodiče spolu chodili necelý rok, takže máma o žádosti říká, že to byl nečekaný, ale krásný šok. Prý ani na vteřinu nezaváhala a okamžitě řekla ANO!

 

Každý rok kolem Vánoc slýcháme tuhle historku včetně těch nejmenších detailů, až mám občas pocit, jako bych tam byla s nimi, koukala se na celou tu scénu shůry a tetelila se štěstím ze skutečnosti, že přesně za dva roky a osm měsíců budou tihle dva mými rodiči. Je to jeden z těch rodinných příběhů, které se omílají dokola a dokola, a nikdy se neomrzí, stejně jako ta písnička Franka Sinatry. Naopak. Střežíte to jako poklad, jako tu nejcennější vzpomínku, které se vyrovná snad jen jejich svatební den v boho stylu na koňské farmě strýčka Stanleyho, a pak moje a sestřino narození. Ostatně máma svoje zasnoubení v New Yorku popisuje jako ten nejmagičtější moment v životě.

Letos tedy rodiče slaví třicáté výročí zasnoubení. Možná v tom byla určitá nostalgie, když se rozhodli darovat nám zrovna zájezd do New Yorku ve stejném období. Bylo to opravdové překvapení, takové, jaké jsem u vánočního stromku nezažila od svých patnácti, kdy na mě ráno pětadvacátého čekala zcela nová lyžařská souprava. Přesně taková, jakou jsem si tehdy vysnila a o jaké jsem před mámou donekonečna básnila v naději, že mi třeba pořídí nějakou podobnou. Uvnitř balíčku v barevném vánočním papíře ovšem nebyla žádná napodobenina, ale ta originální souprava, ve světle modré s bílou kožešinkou lemující kapuci. Musela stát spoustu peněz a naši tehdy ještě spláceli hypotéku na dům, do toho šetřili na naše studia a v Detroitu zavírala další továrna.

Byl to vlastně dokonalý dárek. Jen jsem ho v ten moment nedokázala tak ocenit. Loni, den před silvestrem, nečekaně zemřela naše česká babička Marie. Milly její odchod nesla obzvlášť těžce. Měla k babičce Marii vždycky hodně blízko. Máma si mi tehdy stěžovala, že snad ani nejí a že zrušila i plánovanou oslavu silvestra s kamarády. Kvůli smutnému výročí nechtěla slavit ani ten letošní. Pravděpodobně i to byl důvod, proč pro ni rodiče vymysleli alternativní program a výročí jejich zasnoubení v New Yorku bylo jen příhodnou výmluvou. Ale museli do těch plánů zahrnout také mě?!

 

Na vánoční svátky jsem se přitom opravdu těšila. Poslední dva měsíce byly hodně intenzivní a v práci jsem jela na doraz. S Danem, se kterým jsem letos oslavila třetí výročí, jsme se míjeli a já už s předstihem snila o pár klidných dnech nicnedělání. Jenže v předvánočním čase ani víkend neznamená relaxaci.

Všichni spěchají, jsou nadměrně vystresovaní, v práci se snaží stihnout uzávěrky o dva týdny dřív a do toho na poslední chvíli ještě shánějí kostým na vánoční podnikovou party, protože si jejich šéfová najednou vzpomněla, že vánoční svetry jsou už okoukané, a chce z vás na konci roku vykřesat záchvěvy originality. V ranním memu vám tak navíc přistane sdělení, že máte týden, abyste připravili něco na tu proklatou soutěž o nejlepší kostým (bez možnosti se z toho vykroutit). Vymyslely ji baby z personálního oddělení, které zřejmě nemají co na práci, celý den tlachají u kafe, a když po nich člověk něco chce, jsou najednou strašně zaneprázdněné. Musí k lékaři nebo ten den zrovna pracují z domova.

Ano. Moje frustrace byla obzvlášť letos nekonečná. Cestou do rodného městečka jsem se proto cítila, jako bych jela na prázdniny do Karibiku. Jen místo azurového moře a plážových lehátek mě vítala pole s čerstvým sněhovým popraškem a krásně nazdobený dům, jak to jen umí naše máma. Vždycky si dá záležet a ovine voňavým chvojím celé dřevěné zábradlí schodiště až do patra, horní desku krbu v obývacím pokoji a venkovní okenice se svátečně ozdobenými květináči.

 

Letošní Vánoce byly ale zvláštně jiné. Nejen kvůli tomu, že nás bylo o jednoho méně. Vzhledem k tomu, že Milly oslavila v září sedmnáctiny, nenamáhala jsem se tentokrát vymýšlet cool dar pro teenagerku. V předchozích letech jsem přitom strávila téměř celý listopad sjížděním internetu a zadáváním hesel typu ‚Co darovat teenagerovi k Vánocům‘ nebo ‚Letošní vánoční hit pro teenagera‘, a po zbytek roku jsem se pak musela díky obratné práci internetových cookies prohrabávat hnojem zasílaných reklam, cílených na věkovou skupinu, která je pro mě opravdu už dávno minulá.

Při pohledu na nazdobený stromek jsem měla ale náhle pocit, jako by už nic nemělo být jako dřív. Ještě dva roky, a Milly půjde na vysokou. Máma si mi mezi řečí postěžovala, že jí Milly ani nepomohla s výzdobou a pečením. Při štědrovečerní večeři na mě proto padla zvláštní nostalgická nálada. Bylo mi náhle úzko z vědomí, že tohle jsou možná poslední kouzelné Vánoce, protože i moje o deset let mladší sestřička se mění.

 

Najednou jsem zatoužila, aby alespoň ještě na chvíli zůstala tou malou ztřeštěnou holkou, kvůli které bylo třeba hrát vánoční divadlo se Santou, i když na něj už od druhé třídy nevěří.

Co si pamatuji, vždycky jsem si na pětadvacátého musela dát budíka na sedmou ráno. Sestra totiž nikdy nevydržela čekat déle. Kolikrát ze mě stahovala peřinu ve snaze mě vzbudit o chvilku dřív. Jakmile mě vytáhla z postele, začala klepat na ložnici rodičů. Nikdo totiž nesměl rozbalit dárek, dokud tam nejsou všichni. Letos ale po Milly nebylo ani vidu, ani slechu ani v půl osmé. Teprve ve čtvrt na devět se přišourala v pyžamu a dřepla si do jednoho z křesel. A mně v tu chvíli došlo, že kouzlo dětských Vánoc je už nadobro pryč a že příští rok bych opravdu měla zvážit, zda svátky nestrávím raději s Danem. O to větší překvapení mě čekalo pod stromečkem.

S Milly jsme dostaly stejný dárek, který nás rodiče nechali rozbalit obě najednou až úplně naposled. Byly to dvě podlouhlé červené obálky s ozdobnou zelenou mašlí. Jakmile jsem z té mojí vytáhla poukaz na pobyt v New Yorku, nechápavě jsem se otočila na mámu. Jen se usmála. Milly v tu chvíli už visela tátovi kolem krku. Dostala totožný dárek, došlo mi okamžitě. Byla to společná cesta pro nás dvě! Den odjezdu: 28. prosince. V ten moment mě přepadla panika.

„Já ale nemůžu,“ vydechla jsem. „Co Dan? Navíc mám už naplánovaného silvestra s holkama!“

„Neříkala jsi snad, že Dan je v Coloradu a bude přes víkend pracovat a že ses domluvila s Pat a Mínou, jen abys nemusela být na silvestra sama, protože Trisha bude s přítelem?“ zeptala se mě překvapeně máma.

Ano, přesně tak to bylo. Teď lituji, že jsem si mámě do telefonu tak stěžovala. Musela jsem při tom znít asi hodně nešťastně. To, že spolu s Danem netrávíme ani silvestra, byl ten pomyslný poslední hřebík do rakve letošního uspěchaného roku. Už se nemůžu dočkat, až tenhle rok skončí. Vážně. Cítím se naprosto vyšťavená. Bez energie. Mám pocit, že jsem prvního ledna nasedla na nějakou rychlodráhu a ještě jsem se nezastavila.

Rok uběhl, a já si ani nejsem schopná vybavit, co všechno jsem za ty měsíce stihla. Ve skutečnosti to byla spousta věcí, jen se mi všechno slilo do jedné dlouhé čáry a žádná z událostí zdá se nebyla natolik výrazná, aby vystoupila a byla něčím zapamatovatelná. Novoroční pusa, spousta předsevzetí a přání, polovina ledna a opadlé nadšení. Super Bowl, Valentýn, Oscaři. Lyžování na horách, první krokusy v trávě. Sníh, Velikonoce, zase sníh. Květen a první oběd na venkovní terase. Plánování léta, ohňostroj na čtvrtého července, týden s Danem u jezera… Několik prázdninových oslav, grilování a pak už jen shrabování spadlého listí. Vybírání dekorativních dýní a plánování koupě krocana na Díkůvzdání. Rychle se blížící Vánoce a s tím spojená panika. A co že to budu dělat na silvestra? Jaro. Léto. Podzim. Zima. A zase dokola. Asi takhle by se dal shrnout můj rok, stejně tak jako ten předchozí a ten předtím.

Neudálo se nic, co by mě někam posunulo, co by zvedlo hladinu nadšení. Ani v osobním, ani v profesním životě. Mám-li být k sobě upřímná, vlastně jsem neudělala nic pro to, abych něco změnila. S Danem nám to klape. Je to zdaleka ten nejlepší chlap, jakého jsem doposud poznala. Miluji ho a doufám, že se na tom v následujících měsících nic nezmění. V práci mě brzy čeká povýšení, už nyní mám na starosti tolik projektů, že bych potřebovala osobní asistentku.

S čistým svědomím můžu prohlásit, že jsem se zcela osamostatnila, můj život má řád a pociťuji potřebnou stabilitu. Tak na co si tu vlastně stěžuji? Měla bych být přece ráda, že nás nic horšího netrápí. Náhlý odchod babičky by mi měl být dostatečnou výstrahou, že nic není věčné, a měla bych se radovat z každodenních maličkostí. Třeba z toho, že můžu ještě v sedmadvaceti trávit vánoční svátky s mámou a tátou. Že jsem v pohodovém vztahu a celý život mám před sebou.

Asi bych si to měla napsat na nějaké viditelné místo a každý den si to připomínat, protože poslední dobou zjevně vidím jen tu šeď, problémy a vůbec. Jediné, co bych si teď snad přála, je ten vytoužený klid. Těch pár dní před televizí, v pyžamu a s horkou čokoládou v oblíbeném hrnku. Naprosté nicnedělání. To je asi moje největší přání. New York, a ještě k tomu o silvestru a jen s mladší sestrou, se s touto představou totálně tříští. Rozhodně nemám sílu na nějaké bujaré slavení. Sama s bezejmenným davem… Tedy pardon, se sedmnáctiletou sestrou a tisíci rozjařenými turisty.

Nemám náladu zase někam cestovat. Nemám náladu na hluk velkoměsta, a už vůbec nemám náladu na sestřiny spontánní nápady. Jenže říkejte to rodičům, kteří si zřejmě mysleli, že společné prázdniny budou dokonalým dárkem, a teď na mě koukají v očekávání velkého nadšení. A já je nechci zklamat. Nemůžu jim to udělat. Nemůžu takový dar odmítnout. Je mi jasné, že za ty čtyři dny v New Yorku utratili značnou část úspor. Musím se přemoct. Zhluboka se nadechnu a pokouším se vzpomenout si na něco pěkného, na Danův úsměv, na cokoli, jen aby můj obličej vypadal uvolněněji.

„Díky moc!“ vydechnu. Nato je jednoho po druhém obejmu. „Proč? Jak?“ vykoktám ještě.

„Ty nevíš?“

„Co?“

„Letos to je třicet let!“ pronese máma s rozzářenýma očima. Jasně. Třicet let. Od kdy se ale slaví výročí zasnoubení? Brali se přece až o rok později? „S tátou jsme si říkali, že by bylo hezké, kdybyste se vy dvě podívaly na to samé místo ve stejnou dobu, jako jsme tam byli my! Ani jedna jste navíc na silvestra neměla žádné velké plány, tak…“

„To je…“ hledám ta správně entuziastická slova. „To je tak krásný, mami,“ skoro mi vytrysknou slzy. Zčásti proto, že mě ta myšlenka opravdu dojala. Druhý důvod k slzám byl, že jsem si uvědomila, že moje poklidná zimní dovolená v rodném domě je tímto minulostí.

 

Jakmile jsem se vzpamatovala z prvotního šoku, začala jsem okamžitě hloubat nad tím, co budu celé čtyři dny v New Yorku dělat. Navíc se sestrou. S Danem bych něco vymyslela, ale s ní? Nikdy jsme takhle spolu nebyly samy. Odkázané jedna na druhou. V jednom pokoji bez možnosti úniku… Třikrát dvacet čtyři hodin. Že já netrvala na tom silvestru v Coloradu v domě Danových rodičů!

„Musím to zavolat Danovi a taky Pat. Musím jí říct, ať se mnou nepočítá,“ řeknu. Spěšně vstanu a odběhnu na chodbu. Teprve tam zhluboka vydechnu. New York, New York, zní mi v hlavě. Vytáčím Danovo číslo. Naštěstí to zvedne hned po druhém zazvonění. Je také překvapený z nečekaného dárku. S troškou naděje mu navrhnu, ať jede taky. Vím ale, že nemůže. Už jsme to spolu probírali. Nanovo si povzdychnu. Prý si to užiji i bez něho, snaží se mě povzbudit.

 

Trisha: Už se to blíží!

Audrey: A žili spolu šťastně až navěky…

Audrey: Naši se zasnoubili na silvestra na Times Square. Třeba má Graham něco podobného v plánu.

Trisha: Je mi jedno kde a jak to udělá. Chci jen vstoupit do Nového roku jako zasnoubená žena.

Audrey: A tak se také stane!

Trisha:

 

Moje nejlepší kamarádka Trisha očekává k Vánocům prsten. Zásnubní. Diamantový, pokud možno. Nebo se třemi malými kamínky, jak se mi svěřila. Už od začátku prosince je jako na trní. Nezazlívám jí to. S Grahamem tvoří krásný pár a oběma to moc přeji. Trisha mě už předem upozornila, že se mnou počítá s veškerou přípravou budoucího dne D. Před třemi týdny jsem jí proto z legrace poslala video se sestřihem těch nejhorších, nejnáročnějších a nejzhýčkanějších nevěst s upozorněním, ať ji ani nenapadne, něco takového na mě zkoušet. Obě jsme se tomu ze srdce zasmály.

Když se s telefonem v ruce vrátím do obývacího pokoje, najdu Milly s mámou na gauči, jak si prohlížejí album ze silvestrovské cesty před třiceti lety. Znám ho už nazpaměť. Kdy, který obrázek následuje po kterém, dokonce mám mezi nimi své oblíbené. U každé polaroidové fotografie je navíc krátký popisek.

Fotografování bývalo máminou vášní. Studovala ho a léta taky pracovala jako obrazová reportérka v místních novinách. Tehdy byla fotografie opravdu věda. Dnes stačí jeden klik na telefonu, přidat nějaký ten filtr, a tradá, obrázek je na světě. Na počátku devadesátých let jste museli být vyškolený fotograf, abyste věděli, jak s tím složitým aparátem zacházet. Máma se tehdy připravovala na dizertační práci a jako téma si vybrala právě oslavy konce roku v New Yorku. Jen na Times Square si s sebou fotoaparát nevzala z obavy, aby se nerozbil nebo neztratil při davovém veselí. Okamžik, kdy jí táta navlékl zásnubní prstýnek, proto není obrazově zdokumentovaný. Ale díky vyprávění rodičů ho máme natrvalo vrytý v srdci.

„Hele, Audrey, tam se taky spolu vyfotíme, jo?“ slyším říkat sestru, která právě ukazuje na snímek rodičů před stromem v Rockefellerově centru.

„Jasně,“ usměji se. Znovu se zadívám na stránku s černobílou fotografií. Při následném poslouchání už x-té historky o slavném silvestru v New Yorku a prohlížení zbytku alba mi najednou bleskne hlavou nápad.

Třicet let! Letos to je třicet let, co táta málem poklekl uprostřed Times Square a položil mámě tu jednoduchou, ale zato na celý život zavazující otázku. Tohle by mohlo být řešení a zároveň výplň našeho pobytu! Proč cestu nenaplánovat jako oslavu výročí zasnoubení našich rodičů? Mohly bychom s Milly zopakovat stejný itinerář, jaký měli rodiče před lety. Jejich pobyt tam je ostatně dopodrobna zdokumentován společnými fotografiemi. Mohly bychom se s Milly vyfotit ve stejných pozicích a před stejnými budovami, a nakonec vytvořit nové album s názvem Třicet let poté… nebo něco podobného a darovat to rodičům v den výročí jejich svatby. Moje sestra je možná opravdu skrytý génius! Ta představa mě samotnou nadchla a zcela zastínila počáteční rozčarování a fakt, že to ještě pořád znamená čtyři dny v jednom z nejlidnatějších měst na světě s mladší sestrou na krku. Dokonce už ani nelituji toho, že poslední večer v roce nestrávím se svými dvěma single kamarádkami. Čeká mě silvestr v New Yorku. Když se na to podívám z té pozitivní stránky, stávají se horší věci, ne?

 

Milly:

Tak tohle je mega dárek! Letošního silvestra jsem vůbec nechtěla řešit. Jako vůbec. Neměla jsem na nějakou oslavu náladu. Ale co nadělám, když mi Santa nadělil silvestra v New Yorku!!! Ano, čtete dobře. New York! Wooooow! Takže příští zpráva bude z Times Square! Už se těšíte? Já děsně! Muak 😉 xxx

PS: Jo, a jede se mnou Audrey. Ségra-vím-všechno-nejlíp.

PS2: Nějak si s ní poradím! 😉