Ahoj, jsem Vanda. Je mi dvacet let, pocházím z Brna a jsem vyléčený romantik. Tak takhle bych se vám představila zhruba před rokem, kdy jsem se zamilovala a následovala hlas svého srdce do Paříže na prodloužený víkend, ze kterého se vyklubal ten nejhorší zážitek v životě. Odhadujete správně. Ten dotyčný se neukázal. Nejen to. Zmizel. Vypařil se. Prostě jen tak. Christian Braun totiž nikdy neexistoval. Jenže to jsem ve chvíli, kdy jsem stála osamělá v hale pařížského hotelu, ještě netušila.

Christianovi bylo dvacet tři, studoval herectví, živil se jako občasný model, miloval indickou kuchyni a žil ve Vídni. Seznámili jsme se online. Moderní romance, jak se populárně říká. A já byla tak zaslepená touhle jeho virtuální personou, že jsem přehlížela všechny varovné signály. A že jich bylo. Za tři měsíce intenzivního psaní jsme neměli jediný face time. Už tehdy mě to mělo trknout, ale ne. Akceptovala jsem všechny výmluvy, odůvodnění – i ta přitažená za vlasy. Prostě jsem mu chtěla věřit. To byla jediná pravda.

Když navrhl cestu do Paříže, byla jsem štěstím bez sebe. Odmítala jsem poslouchat skeptické řeči kamarádek, našim jsem sebevědomě oznámila, že jsem našla někoho velmi speciálního a jedu za ním stůj co stůj. Samozřejmě že mi řekli, že jsem se zbláznila a podobné věci. Musela jsem jim dát adresu hotelu a nakázali mi poslat jim zprávu po přistání, po příjezdu do hotelu a hodinu poté. V opačném případě by okamžitě žhavili telefon na českou ambasádu v Paříži. Kontakt na ně mi ostatně dala máma na papírku, včetně jména ambasadora, a pro jistotu přidala i čísla pařížské policie, záchranky a požárníků i s předvolbami pro volání ze zahraničí. Neprotestovala jsem a papírek s kontakty si od ní bez řečí vzala.

Měla jsem v Christiana důvěru. Byl to on, kdo koupil letenky a zarezervoval ubytování v srdci města lásky. V svojí e-mailové schránce jsem měla důkaz toho, že náš vztah bral natolik vážně, že neváhal zorganizovat tohle originální romantické setkání. A vše zaplatil. Bez potvrzení rezervací bych přece ani já nejela naslepo na schůzku s člověkem, kterého jsem znala pouze online.

Co na tom, že mi na letišti sdělili, že moje letenka byla stornována? Chyba v systému, říkala jsem si. Toužila jsem po svojí pohádce i za cenu koupě nové, mnohem dražší zpáteční letenky. Christian byl už na cestě a takový detail mě přece nemohl zastavit, že?

Ve francouzské metropoli jsem tak přistála o několik hodin později, než bylo původně plánováno. Christian mi mezitím poslal fotku haly našeho hotelu. Vypadalo to úchvatně. Zeleno-modré barvy, spousta skla, bílé květiny v aranžovaných vázách. Nemohla jsem se dočkat, až tu krásu uvidím na vlastní oči.

Nasála jsem vůni čerstvého pečiva a kávy z blízké kavárničky a ještě v letištní hale jsem u stánku zakoupila za osm euro rudou růži. Pro Christiana. Bože, i po tolika měsících se mi jen při tom pomyšlení dělají po těle osypky.

Samozřejmě že mě během prvních dnů našeho dopisování napadlo, že dotyčný nemusí vypadat tak jako na fotkách. Že může mít křivé zuby nebo vadu řeči, což mohlo stát za jeho odmítavým postojem zapnout kameru. A víte co? Po čase se tyhle pochyby staly irelevantními. Ta představa, že se zamiluji do duše člověka, mi byla najednou strašně blízká. Chtěla jsem zkusit, zda je láska opravdu slepá.

Jeho profil byl plný fotek ze všech možných úhlů. Věděli jsme tedy, jak ten druhý vypadá. Proč by ale mezi dvěma lidmi nemohla přeskočit jiskra i bez fyzického kontaktu? Protože co kdyby měl opravdu křivé zuby nebo vadu řeči, a právě to mu znemožňovalo navázat milostné vztahy? Vidíte? Sama jsem si k našemu nestandardnímu kontaktu našla ušlechtilejší důvod. Protože co když?

A ano, byla jsem si vědoma toho, že naše setkání v Paříži nemuselo dopadnout podle představ. Že jiskra nepřeskočí, nebude mi vonět nebo si po chvilce nebudeme mít co říct. To se může stát na kterémkoli prvním rande. Christian ostatně sdílel stejné obavy a zarezervoval proto dva pokoje. Oba jsme chtěli mít tuhle pojistku. Nejela jsem do Paříže za sexem, jak se ostatně domnívalo moje okolí… Stejně tak jsme se mohli setkat v Praze nebo v Brně. Paříž se ale zdála mnohem romantičtější, a když Christian trval na tom, že vše zaplatí, tak…

MATOUŠ: Očividně.

ANET: Hele, nepřerušuj Vandino vyprávění. Na tebe taky dojde. Dám ti dostatečný prostor, aby ses sledujícím Na vlně s Anet svěřil s osobní zkušeností s catfishingem.

MATOUŠ: Jen glosuji řečené. Rozhovor budeš tak jako tak sestříhávat.

ANET: To je teď bezpředmětný. Nicméně když už sis nezván převzal slovo, tak se našim posluchačům taky představ, nevychovanče.

MATOUŠ: Ahoj, jsem Matouš. Dvacet jedna. Pražák. A na úvod chci zdůraznit, že nejsem Christian Braun. Nikdy jsem nebyl. Ani jsem nekontaktoval nikoho online pod falešným profilem.

ANET: Proč ne?

MATOUŠ: Nikdy jsem to neměl zapotřebí.

ANET: Matouš je totiž nadaný klavírista a má spoustu fanynek online i offline.

MATOUŠ: O čem že je tenhle podcast?

BIBI: Vidím, že raději přeberu štafetu, než si to na chodbě vyříkáte.

BIBI: Ahoj. Jsem Bibi. A jsem Christian Braun. Tedy jeho druhá verze. Byl to můj první a poslední catfish. S tím, co se neukázal v Paříži, ale nemám nic společného. Hele, nezníme trochu jako setkání anonymních alkoholiků?

ANET: Ne, nezníte.

BIBI: Myslím tím: Ahoj, tohle je moje jméno, je mi tolik a tolik a mým prohřeškem je…

ANET: Ouki. Vando, můžeš našim posluchačům odvyprávět ve zkratce zbytek svého příběh?

VANDA: Jasně. Mám to vzít celé od začátku?

ANET: Netřeba. Pak to sestříhám.

VANDA: Ok. Předtím jsem ještě zapomněla říct, že by mě ani ve snu nenapadlo, že bych mohla někomu takhle blbě naletět. Slečna opatrná. To by mohlo být klidně moje druhé jméno. Tedy předtím, než jsem poznala Christiana. Nebo spíše jeho profil. Já nevím, nikdy jsem na podobné věci nebyla. Myslím tím seznamky, online chatování až do ranních hodin, schůzky naslepo. Proč jsem tedy proboha odpověděla na tu nejklišoidnější pozvánku od cizího profilu? I kdybyste mě mučili, tak vám neřeknu smysluplnou odpověď. Prostě se mi chtělo. Prostě jsem klikla na ikonku, scrolovalla pár fotek na jeho profilu a řekla si: Aspoň si procvičím angličtinu. Dnes už vím, že to byl fejkový profil vytvořený kamarádkou kluka, se kterým jsem v té době chodila. Chtěla nás rozeštvat. No, povedlo se.

Tohle ale není příběh ani o catfishingu, ani o zhrzené holce. Je to příběh o naději a lásce, kterou někdy najdeš na nečekaných místech v nečekaný okamžik. Třeba brečící na zemi pětihvězdičkového hotelu uprostřed Paříže.

Jak jsem mohla být tak naivní? Chápu, že takhle je to na hlavu, ale opravdu jsem na chvíli uvěřila, že existují spřízněné duše. Jsem snílek. To je moje jediné provinění. Dobrá, přílišná důvěřivost je taky na mém seznamu ctností a neduhů. A věřte mi, ten pocit, když jsem zjistila, že se žádné romantické setkání nejen nekoná, ale s největší pravděpodobností jsem naletěla online trollovi, tak tohle prozření bych nepřála ani svému úhlavnímu nepříteli. Tedy kdybych nějakého měla.

Teprve když jsem se zhroutila uprostřed luxusní haly v zeleno-modrých barvách a s naaranžovanými bílými květinami ve vysokých vázách, uviděla jsem světlo na konci tunelu. Měly šedou barvu. Ty oči. Toho kluka, který se ke mně skláněl. Říkal něco francouzky. Znělo to jako poetická báseň. Zvláštně uklidňující. Zřejmě se mě ale jenom ptal, co se mi přihodilo tak strašného a zda nepotřebuji pomoct.

Ani nevím proč, přijala jsem nabídnutou dlaň, která mi pomohla postavit se na nohy. Nato mi podal čistý kapesníček, abych si utřela slzy. Než jsem mu však stačila poděkovat, otočil se na patě a zmizel prosklenými dvojitými dveřmi na ulici. Přes uslzené oči jsem stačila zachytit jen jeho úsměv a tmavý tříčtvrteční jarní kabát, jenž za ním při odchodu vlál.

Několikrát jsem zamrkala. Setřela si kapesníčkem mokré tváře a vysmrkala se. S hlubokým nádechem jsem sebrala veškerou zhrzenou pýchu a zamířila jsem znovu k recepci.

„Mohu si tu na pár hodin nechat kufr, než zjistím, co se stalo?“ zeptala jsem se anglicky.

Recepční se na mě shovívavě usmála. „Ne,“ řekla takovým způsobem, že nenechala prostor na námitku. Slzy ani prosby by ji ani v nejmenším neobměkčily. Tak jsem si je raději ušetřila na později.

Byla už tma, když jsem se ocitla s malým kufrem opět na chodníku v centru Paříže. Nebyla jsem si jistá, kam by měly vést moje následné kroky. Poté, co jsem se oklepala z prvotního šoku ze zjištění, že Christian zřejmě opravdu nedorazí, musela jsem najít řešení, jak se dostat zpátky do Prahy. Protože tady jsem zůstávat rozhodně nechtěla. V první řadě jsem potřebovala přebukovat let. Opět. Měla jsem také hlad a bědovala, že jsem si nezašla v hotelu aspoň na záchod. Chybami se člověk učí. Někdo tam nahoře se asi rozhodl uštědřit mi ten den pořádnou trojitou lekci. Díky, osude. Fakt díky! Chtělo se mi na místě křičet.