Stiskla jsem výsuvnou rukojeť malého kufru, upravila si kabelku na rameni a vykročila do neznáma. Po chvilce chůze v otupělém módu, kdy jsem si střídavě nadávala a litovala se, jsem ani nepostřehla, že vedle mě zastavilo auto. Teprve když na mě jeho řidič cosi houkl, pohlédla jsem tím směrem. Pár vteřin mi trvalo, než jsem v dotyčném poznala kluka z hotelu. Šedé oči, jarní tříčtvrteční kabát. V hlavě mi okamžitě naskočily červené kontrolky a přidala jsem do kroku.

Dotyčný šlápl na plyn a začal popojíždět vedle mě. Nechápala jsem, o co mu jde, a rozhodně to nechtěla zjišťovat.

„Promiň, omlouvám se, ale zdá se, že potřebuješ pomoct,“ zvolal na mě anglicky.

Pomoc by se mi sice hodila, ale ne od tebe, pomyslela jsem si a pokračovala dál stejným směrem.

Doufala jsem, že ho tahle hra brzy přestane bavit a nechá mě na pokoji.

Jak se ale záhy ukázalo, měl zřejmě dlouhé vedení.

„Prosím. Mohu ti nabídnout svezení? Kamkoli.“ Zkusil to z jiného soudku.

No, to jsi uhádl. Našpulila jsem pusu a zadívala se na něho tím nejvražednějším pohledem.

„Jasně. Jakože nasednu do neznámého auta, k neznámému člověku v cizím městě, aby mě zavezl na nějaké odlehlé místo a tam mě znásilnil nebo zamordoval. Ne, děkuji.“

„Nechci nic říkat, ale pokud se chceš producírovat sama s kufrem po noční Paříži, tak to, cos řekla, ti hrozí s větší pravděpodobností, než když se se mnou svezeš.“

Drzost dotyčného neznala mezí.

„Jo, jasně. A nepokoušej se mě dostat dovnitř násilím,“ varovala jsem ho. „Mám u sebe pepřák a chodila jsem na kurzy sebeobrany pro ženy.“ Jedno byla lež, to druhé jen částečná polopravda zahrnující zkouknutí dvou videí na dané téma na YouTube.

„Jsme na rušné ulici,“ poznamenal.

„Únosy se dějí i za bílého dne,“ odvětila jsem. Jako na zavolanou se rozezněla houkačka a protější ulicí projela dvě policejní auta.

Chvíli to vypadalo, že z něho vypadne zase nějaké moudro, ale nakonec pootevřenou pusu zaklapl a bez toho, aby cokoli dodal, stočil volant zpátky do pruhu a na následující křižovatce zabočil do postranní ulice. Otočila jsem se na patě a pro jistotu se vydala opačným směrem.

♠♠♠

Mojí prioritou se stala cesta zpátky do Prahy. Nemínila jsem zůstávat v Paříži déle, než to bylo nutné. Ani jsem nepomyslela na možnost, že bych tam setrvala původně plánované dva dny. Za á, po příliš čerstvém zážitku a neskonalém zklamání z člověka, do kterého jsem vložila veškerou důvěru, jsem na nějaké poznávání města a jeho pamětihodností neměla ani sílu, ani náladu a za bé, byla jsem v prváku na vejšce a můj měsíční rozpočet rozhodně nezahrnoval několikadenní pobyt v jednom z nejdražších měst na světě.

To, že jsem s sebou po celou dobu táhla kufr, rozhodně nepomáhalo mému vyčerpání. Kdokoli na mě pohlédl, spatřil moje momentální zoufalství. Pokud bych setrvala v bezcílném bloudění pařížskými ulicemi, přitáhla bych k sobě nanejvýš další podivíny s pochybnými úmysly. V tomhle se ten drzoun nemýlil.

Snažila jsem se srovnat v hlavě myšlenky.

Přes ulici jsem zahlédla malý podnik. Něco mezi kavárnou a restaurací se stolečky venku. Zamířila jsem tam s nadějí, že budou mít zdarma wifi. Svoje data v mobilu jsem si chtěla pro jistotu šetřit. V tu chvíli jsem netušila, jak dlouho v Paříži zůstanu. Ocitnout se sama uprostřed velkoměsta bez peněz i kreditu, no, to by byla akorát dokonalá třešnička na hrobě mojí nepovedené romance s Christianem.

Sotva jsem zasedla k volnému stolku u okna, začala jsem vyplňovat online formulář aerolinek. Přálo mi štěstí. Nejbližší let do Prahy byl v devět ráno a stále měli volná místa. Sice bych dala přednost nočnímu letu, ale hele, mohlo to být horší, ne? Snažila jsem se udržet si pozitivní mysl.

Na novou jednosměrnou letenku ovšem padly úspory z víkendových brigád. Při pohledu na ceny jídel se mi proto ještě víc stáhl žaludek. Jenže pokud jsem měla přežít v Paříži dalších deset hodin, potřebovala jsem něco pozřít. Když se u mě zastavil fešný francouzský číšník, objednala jsem si nejlevnější položku. Polévku.

Můj chvilkový mírumilovný moment však narušil host, jenž zasedl k vedlejšímu stolku. Ano, předpokládáte správně. Šedé oči, jarní tříčtvrteční kabát. Jakmile jsem zaznamenala jeho přítomnost, ten drzoun se zatvářil nanejvýš překvapeně. Jako plné spektrum obličejových grimas od povytaženého obočí přes vyboulené oči po pootevřené rty. Nejhorší herec na světě.

„Můj oblíbený podnik,“ prohodil, jako by se nechumelilo.

Jasnačka. Napočítala jsem v duchu do deseti a zabořila zrak zpátky do talíře před sebou.

Pak už jsem jen zaslechla, jak si dotyčný cosi objednává francouzsky. Bože, miluji ten jazyk. Dokonce i objednávka jídla a pití zněla jako milostné vyznání. Z rozjímání mě vytrhl zase ten samý hlas, který v angličtině už nezněl tak podbízivě. Naštěstí.

„Pozvu tě.“ Kluk pohodil hlavou k dojedené polévce na mém stole.

„Už jsem zaplatila,“ odsekla jsem. Což nebyla pravda, ale tu jsem tomuhle cizákovi také nedlužila.

♠♠♠

O deset minut později jsem opět stála s kufrem na ulici. Mohla jsem očekávat, že sotva mě ovane svěží vánek jarního večera, objeví se za mými zády také můj nezvaný pařížský rytíř. Cožpak se tam nešel najíst? Nechápala jsem, o co mu jde.

„Můžeš mě nechat na pokoji?“ zamračila jsem se na něho. Jak já jsem v tu chvíli proklínala Christiana Brauna!

Ten kluk nejprve očima přejel okolí, načež zakroutil rezolutně hlavou.

„Podívej se. Neznáme se. A chápu, že v tobě nevzbuzuju absolutně žádnou důvěru. Nemáš důvod mi věřit.“

Souhlas.  Souhlas. Souhlas na druhou.

„Ale.“ Zvedl ukazovák do výšky. „Paříž v noci není nejbezpečnější místo pro mladou osamělou holku. Pomůže, když ti ukážu občanku? Tady.“

Než jsem stačila zaprotestovat, ve výšce očí se mi zračila malá zalaminovaná kartička. Automaticky jsem zaostřila zrak a přelétla hlavní data. Jméno: Malcolm. Příjmení: Faulí. Jen o tři roky starší než já. To mě zaskočilo. Ani nevím proč. Spěšně jsem zkoukla fotku. Podobnost s reálem? S hodně přimhouřenýma očima. Jenže ani já si na občance nejsem podobná, takže asi tak.

„Fajn, jmenuješ se Malcolm. A co já s tím?“

„Mal. Pro přátele.“

„Hele, Male, my dva nejsme přátelé a nikdy nebudeme. A teď, když dovolíš, jdu do hotelu. Sama.“

„Do kterého?“

„Pardon? Myslíš si, že ti prozradím, kam mám namířeno?“

„Můžu tě nasměrovat,“ řekl a roztáhl ruce do stran.

„Hilton.“ Ten jediný mi přišel na mysl.

„V tom případě tudy.“ Mal ukázal na protější křižovatku.

Na nic jsem nečekala a vykročila vpřed. Když jsem se po několika metrech ohlédla, nikdo mě nenásledoval. Zřejmě můj očividný nezájem přece jen zabodoval a Malcolm Faulí si šel po svých. Konečně.

Moje strasti se tím bohužel nevyřešily. Pořád jsem před sebou měla několik hodin do odletu a bylo na čase rozhodnout se, jak a kde je strávím. Nejschůdnější alternativou se zdálo letiště. Ta bývají otevřená i přes noc. Alespoň jsem si to myslela. Mohla bych tam zajet a přečkat někde uvnitř v hale na lavičce, napadlo mě. Jako na zavolanou mým směrem přijíždělo taxi. Mávla jsem na ně pravačkou. Jenže když jsem se naklonila a zadívala se na řidiče v otevřeném okýnku, něco ve mně hrklo a nebyla jsem schopná udělat krok vpřed. Nechtěla jsem nastoupit do Malova auta, proč bych se tedy měla svézt s tímhle jen proto, že mělo na kapotě pár nápisů? Snažila jsem se vybavit si, jak vypadala oficiální pařížská taxi. Stála jsem tam u okraje chodníku jako trubka a zírala na taxikáře. A on na mě. Když jsem nezareagovala na jeho dotaz v angličtině, něco zamumlal ve své mateřštině a zařadil se zpátky do pruhu.

„Hlavně žádná zbrklá rozhodnutí,“ opakovala jsem si pro sebe. Napadlo mě zavolat mámě nebo kamarádkám, aby mi poradily, co dělat. Stud byl ale silnější. Všichni mě před cestou varovali. Všichni. Nechtěla jsem jim dopřát to zadostiučinění a přiznat, že jejich obavy se vyplnily. V hlavě jsem si dokonce začala připravovat scénář o tom, jak báječně jsem si dvoudenní výlet do Paříže užila a jak jsme se s Christianem nakonec domluvili, že zůstaneme pouze přáteli. O tom, že se žádné setkání neuskutečnilo a že jsem se obratem vrátila zpátky do Prahy, jsem se nehodlala nikomu zmínit. Z internetu jsem plánovala stáhnout pár fotek pařížských zákoutí, abych je následně upravila tak, aby to vypadalo, že jsem je vyfotila já. Až se rozední, chtěla jsem si udělat pár selfie, které bych pak pár kliky přidala na vybrané fotky.  Možná i s Christianovým obličejem. Na jeho profilu jsem ostatně měla dostatečný výběr. Jop. Promyslela jsem to do nejmenších detailů.

Zoufalec, to jsem byla.

Ale když vám takový fejkový online život dnešní technologie dovolí?

♠♠♠

V jedné věci měl Malcolm Faulí bohužel pravdu. Holka s kufrem na kolečkách procházející ulicemi velkoměsta totiž chtě nechtě přitahovala pozornost. Zvlášť když dotyčná neměla jasný cíl a na křižovatce jednou zahnula doprava, podruhé doleva. Než jsem se nadála, osvětlený, hlučný bulvár se proměnil v úzkou tmavou uličku. Po nerovných kostkách chodníku kufr navíc hlasitě poskakoval, čímž mi dával dvojnásobně zabrat.

Byla jsem tak zahloubaná do vlastních myšlenek a spřádání popařížského plánu, že jsem přestala vnímat okolí. Když jsem se vrátila zpátky do reality, s hrůzou jsem si uvědomila, že jsem se dostala do míst, kam jsem zřejmě nechtěla.

Zakrátko jsem za sebou uslyšela kroky.

Přepadl mě stísněný pocit.

Ulice byla sice osvětlená, ale v případě nouze bych se asi těžko dovolala okamžité pomoci. Ty dvě tři postavy v dáli ve mně také nevzbuzovaly příliš důvěry.

To už se za mými zády ozval mužský hlas. Nerozuměla jsem tomu, co říkal, a vlastně to ani nechtěla vědět. Nezastavovala jsem. Ani se neohlédla. Moje zjevné ignorování dotyčného mi bylo tak jako tak k ničemu.

Znenadání jsem už nešla sama. Vedle mě se objevily dvě vyšší postavy.

Chlápek napravo nepřestával něco žvanit.

Zafixovala jsem zrak na roh ulice, kde stála vysoká lampa.

Pak se stalo něco, co mě naprosto šokovalo.

Cizí ruka hrábla po rukojeti kufru. Dotkla se přitom mých prstů. Prudce jsem ucukla a vrhla na něho zlostný pohled. Taky jsem vyprskla něco česky. Nezdálo se, že by ho to odradilo od snahy nevyžádané pomoci. Najednou do mě vjel strašný vztek a začala jsem mu zplna hrdla nadávat. Česky samozřejmě, protože můj mozek stávkoval a na nějaký překlad nebyl čas. Nevěděla jsem, zda ti dva chtějí jen moje zavazadlo, nebo hůř. Nikdy jsem se nedostala do podobné situace. Můj hysterický jekot byl spíš pro vybití momentální frustrace než cokoli jiného.

Úšklebek na neoholené tváři chlápka rozhodně nevěstil nic dobrého.

Pocítila jsem velké odhodlání utéct. Teď. Hned.

Pustila jsem rukojeť kufru, kterou jsem do té doby křečovitě svírala, a rozeběhla se na roh s lampou.

Nedívala se napravo ani nalevo a prostě běžela.

Za sebou jsem slyšela křik, který se ale s každým krokem vzdaloval.