Elena se zadívala na hodinky na levém zápěstí. Od nedaleké zastávky odjela další tramvaj, a Tereza pořád nikde. Že by její věrná kamarádka měla zase jeden z těch dnů, kdy se prostě někde zapomněla? Poslední dobou byla Tereza čím dál roztěkanější. Jenže Elena zrovna dneska nutně potřebovala její pomoc a odbornou expertizu.

„Tady!“ uslyšela za sebou dívčí zvolání. Elena prudce otočila hlavu na opačnou stranu ulice a spatřila Terezu v tmavě zeleném zimním kabátě a se šedivou šálou omotanou kolem krku, jak na ni za chůze mává pravačkou. „Sorry, máma chtěla, abych s ní zajela do centra, a úplně jsem zapomněla sledovat čas,“ vydechla, sotva k ní došla, a spěšně Elenu objala.

„V pohodě,“ odmávla to Elena. Hlavní bylo, že Tereza dorazila. Za tu dobu, co vyhlížela její příchod, se do ní dala zima a těšila se do tepla. Začátek prosince byl velmi chladný a předpovědi slibovaly bílé Vánoce. Rozhodně by to byla krásná tečka za turbulentním rokem, říkala si Elena. „Jdeme?“ ukázala nedočkavě ke vchodu do obchodního domu.

Uvnitř velkého moderního komplexu je přivítaly tóny hudby. Po obou stranách stály dva středně vysoké nasvícené umělé stromky, pod kterými byly načančané barevné dekorativní dárky. Výzdoba vnitřního interiéru byla přitom sladěna do červené a zlaté.

„Hmm, miluju období Vánoc,“ zasnila se Tereza a se zakloněnou hlavou si prohlédla sezónně zkrášlenou vstupní halu. „Vánoční dekorace se jim letos povedly, co říkáš?“ zahleděla se na kamarádku, která bez zájmu pokrčila rameny. „Tak povídej, co máš tak urgentního, že to nemohlo počkat?“

„Už máš dárky?“ vyhrkla Elena nervózně, zatímco si prohlížela panel s mapou obchodů v jednotlivých podlažích.

„Jasně. Nákup online, dovoz přímo domů,“ odpověděla bez přemýšlení její kamarádka. Typická Tereza. Jenže pro Elenu budou letošní Vánoce v mnohém jiné než ty předchozí. Poprvé se potýkala s vymýšlením dárků pro přítele, který ke všemu žije na druhé straně polokoule. „Pokud chci, aby mu přišel balíček do Vánoc, musím ho poslat nejpozději zítra. Nebo pozítří,“ vydechla a Tereza pochopila proč ten stres. „To je ale zatím to nejmenší. Vůbec totiž netuším, jaký dárek koupit nejen Michaelovi, ale taky Jerrymu a Sandře. Což mě vede k otázce: Neměla bych pořídit něco pro Lorettu, Penny a Freda a možná i holčičkám, Kristin s Kathleen?“ Na Elenině tváři se usadila panika. V hlavě se snažila spočítat, kolik vlastně těch dárků potřebuje. Sedm? Osm? A co David? Má ho také počítat? Tereza jí položila ruku na levé rameno a lehce jím zacloumala. „Ano, měla bys jim něco poslat. Vánoční přání!“ odpověděla nato. „Proč hned kupovat všem dárky?“

„Ze zdvořilosti? Z dobrého vychování?“ povytáhla Elena obočí.

„Vždyť bydlí v ohromný newyorský vile se čtyřmi kuchyněmi a už si ani nepamatuju kolika koupelnami, salony a vůbec. Mají na kontě miliony. Spíš než nějaká dekorativní keramika, hrnečky nebo voda po holení je potěší něco symbolickýho, něco, čím jim dáš najevo, že na ně na svátky myslíš a že jsou v tvém srdci, ať jsou kdekoli.“ Tereza si demonstrativně položila pravou dlaň na hruď a na vteřinu se zasnila. „To jsem to krásně řekla,“ pochválila sama sebe ještě předtím, než se Elena stačila nadechnout.

„Ou-kej,“ našpulila Elena pusu na stranu a zkušeným okem přejela po prostorách obchodního domu. „Vezmeme to nejdřív do parfumerie a potom třeba do toho obchůdku s dekoracemi v druhým patře, jo?“ Aniž by dala Tereze šanci zaprotestovat, zamířila k prvnímu obchodu, u kterého postávaly dvě hostesky s testery, a už z dálky se k nim linula sladká, lehce štiplavá parfémová vůně.

„Hepčí!“ kýchla Tereza a vysmrkala se. „Sorry. Nozdrami mi prolít nějaký hnusný kořeněný smrad,“ ohrnula poté nos a Elena protočila panenky.

„Dobrá, parfumerii nechám nakonec,“ řekla smířlivě a vydala se raději k jezdicím schodům.

„Ještě jednou mi zopakuj, proč musíš jít na vánoční nákupy zrovna do Macy's? Toho nejprofláknutějšího, nejnadupanějšího, nejklasičtějšího místa v New Yorku?“ zeptal se s povytaženým obočím Michael, když s Davidem vystoupali po schodech ze stanice metra na ulici.

„Odpověděl sis sám,“ řekl David a pokračoval bez zastavení k přechodu. Na semaforu naskočila zelená a po obou stranách postávající dav se pohnul vpřed.

„Jako že máš nějaký masochistický období?“ ušklíbl se Michael.

Prostranství podlouhlého náměstí se hemžilo spěchajícími lidmi. Po levé straně se tyčila desetipatrová budova obchodního domu Macy's, jehož fasádu na rohu zdobila obrovská červená maketa nákupní tašky s logem společnosti ze strany budovy a bílým nápisem „Největší obchodní dům na světě“ na její čelní straně. I přes téměř mrazivé počasí byly barevné kovové stolky u malého parčíku uprostřed náměstí z velké části obsazeny. Michael s Davidem míjeli bez zastavení výlohy, před kterými se těsnaly malé hloučky. Lidé se snažili jeden přes druhého vyfotit tematické vitríny s pohybujícími se panáky, hračkami a vánočně laděnými dekoracemi. Nad hlavním vchodem do obchodního domu trůnila obrovská maketa usměvavého sněhuláka v kosmickém skafandru, za kterým stály čtyři vysoké stromy poseté malými bílými světýlky. Tématem letošních Vánoc v Macy's bylo „zmizení Santy Clause ve vesmíru a jeho záchrana chrabrým sněhulákem-kosmonautem“. Michael zaváhal, zda se jedná o moderní variaci na Malého prince, nebo zda mu unikla zpráva o tom, že se NASA stala čestným sponzorem letošního ročníku. Tak jako tak neměl v úmyslu zjišťovat, jak se vlastně Santa dopravil na saních do kosmu. I když… Unesli ho snad mimozemšťané převlečení za soby v jeho spřežení? Na vteřinu měl nutkání zastavit se u jedné z výloh a ověřit si svoji teorii. Zástup horlivých rodičů, kteří se snažili uhlídat svoje ratolesti, ho však od úmyslu dostatečně odradil.

Na chodníku před hlavním vstupem do budovy tančily dvě dobrovolnice z Armády spásy na píseň All I want for Christmas is you od Mariah Carey. Obě držely v jedné ruce zvonek, který cinkal do rytmu jejich pohybových kreací. Svého úkolu se zhostily s takovým elánem, že strhly pár turistek, které se k nim přidaly, zatímco je ostatní návštěvníci obcházeli s úsměvem na rtech.

Melodie hrané písně byla tak nakažlivá, že si ji David začal potichu broukat, za což si od nejlepšího kamaráda vysloužil demonstrativní protočení panenek. Herald Square ve středním Manhattanu začátkem prosince bylo tím posledním místem, kde by chtěl Michael trávit sobotní dopoledne.

Naposledy tudy procházel v létě, když sem s Davidem vzali Elenu s Terezou, které v obzvlášť horkém dni zatoužily po nákupech, a ti dva jim tehdy dělali nedobrovolné garde. Následné přecházení z obchodu do obchodu bylo pro Michaela přímo utrpením, a to si navrch Tereza usmyslela, že vylezou ještě na nedalekou vyhlídku Empire State Building! Michaelovi se při letmém pohledu na ikonickou budovu, která se tyčila nad střechami okolních výškových budov, rozprostřel lehký úsměv na rtech.

„Kdo to byl?“ zeptal se David. Zatímco Michael s kýmsi telefonoval v ústraní, zkoumal panel s mapou jednotlivých podlaží.

„Jerry,“ ušklíbl se Michael. „Nejsi sám, kdo dneska šílí z vánočních nákupů.“

„Páni, od kdy si vzájemně kupujete dárky?“

„Nekupujeme. Chtěl tip na dárek pro Elenu,“ odpověděl Michael a zamračil se.

„Pro Elenu?“

„Jo, to byla přesně moje reakce. Prý už má jeden pro Jakuba, tak mu je blbý nepořídit něco i jeho ségře.“

„To zní logicky,“ pokývl David hlavou.

„Logicky? Děláš si srandu? Proč vůbec kupuje Jakubovi nějaký vánoční dárek?“ rozohnil se Michael.

„Protože jsou kámoši?“ nadzdvihl David lehce obočí.

„S tebou kamarádím mnohem dýl než ti dva spolu… Moment, nechceš tím náhodou naznačit, že bych ti měl taky pořídit nějaký dar, zabalit ho do lesklýho papíru, převázat ho červenou stužkou a přidat kartičku s přáním veselých Vánoc? Něco mi tu snad uniká?“

„Tobě uniká spousta věcí. To není zase taková novinka. Jo, a na lesklým papíře netrvám. Stačí matný. Bez mašle. A to přání můžeš tlumočit osobně,“ zazubil se David, který se celou situací náramně bavil.

„Prosím?“

„Říkám, vezmeme to odshora dolů,“ ukázal David k výtahům.

„Ne, to jsi neříkal,“ procedil Michael skrz zuby.

Ve výtahu si stoupl do zadního rohu a demonstrativně zkřížil ruce na prsou. Kvůli Jerryho telefonátu měl teď o starost navíc. Zatracené vánoční svátky!

„Nesnáším Vánoce,“ pronesl Michael při pohledu na obrovské načančané dekorace zimní vesničky, které je vítaly v sezónní sekci posledního podlaží obchodního domu.

„Proč, proboha?“ zeptal se David čistě pro pobavení. Přestože ustavičně remcal, hodlal si zachovat dobrou náladu.

„Kvůli tomuhle,“ roztáhl Michael ruce do stran.

„Protože lidi jsou kolem Vánoc na druhý milejší, dávají si dárky, zpívají koledy…“

„Jo, přesně tak. Hroznej vopruz.“

„Ok. Pochopil jsem sdělení. Sklapneš už ale konečně a budeš aspoň trochu k užitku?“

„Když je tomu tak, proč mi tedy neprozradíš, co konkrétního hledáš?“

Davidovy oči se rozzářily a pusa otevřela do širokého úsměvu. „Co říkáš na tyhle?“ ukazoval na obrovský umělý strom, který byl celý ověšený různě velkými ozdobami medvědů. „Co tyhle? Myslíš, že by se ségře líbily?“ otočil se na Michaela.

„Vážně chceš znát můj názor na dárek pro jedenáctiletou holku?“

„Máš pravdu, rovnou jednoho vezmu.“ David opatrně sejmul z umělé větvičky ozdobu ve tvaru medvědí hlavy s červenou čepicí s bambulí.

„Super, tak máme nakoupeno a můžeme jet domů,“ spráskl ruce Michael a vykročil rázně k pokladnám.

„O ho ho. Ne tak rychle,“ zabrzdil ho David. „Tohle je můj nejoblíbenější vánoční obchod na světě. Chodím sem pravidelně každý rok a vsadím se, žes tu ještě nikdy nebyl.“

„Netřeba se vsázet. Nebyl a moje první zkušenost je dostačující.“ Michaelův kamenný, lehce zachmuřený obličej byl v přímém kontrastu s Davidovým nadšením.

„Nehnu se odtud, dokud ti neukážu všechna oddělení, včetně Santova koutku! Cítím přímo povinnost vůči nejlepšímu kamarádovi, aby poznal pravé kouzlo newyorských Vánoc.“

„Potíž je v tom, že nemám pocit, že bych o něco přicházel. Takže tě oficiálně vymaňuju z tohohle úkolu, fakt ti to nebudu nikdy vyčítat a přísahám, že se o tom v budoucnu ani slovem nezmíním. Tak už můžu jít? Dole je kavárna. Koupím si po cestě časopis a s radostí se sám zabavím.“ Pro jistotu nasadil ještě ten nejztrápenější výraz. Jenže David byl neoblomný.

„Na to zapomeň, když jsem řekl, že potřebuju pomoct, myslel jsem tím faktickou pomoc. Hele, třeba odtud dneska taky neodejdeš s prázdnou.“

„To pochybuju. Víš moc dobře, že svátky neprožívám a nějaký dárky jsou mi totálně putna.“

„Ok, v tom případě, co od tebe dostane Elena?“

„Elena?“ svraštil Michael čelo. A bylo to tady.

„O patro níž je oddělení dámského prádla... Jen abys věděl,“ upozornil ho David.

„Zapomeň,“ ohradil se Michael a okamžitě uhnul pohledem. Představa, která se mu usadila v mysli, mu vykouzlila na tváři poťouchlý úsměv. Raději odvrátil hlavu na druhou stranu a předstíral, že ho zaujal regál s…

„No vida, už máš dárek pro Jakuba!“ ukázal David na ozdoby ve tvaru žlutých newyorských taxíků, které byly jeden vedle druhého vyskládané v polici přímo před jejich zraky.

„Jakub,“ vydechl Michael frustrovaně a promnul si oči. Nato vytáhl z kapsy telefon.

„Jakubovi? Proč chceš kupovat dárek Jakubovi?“ nechápavě se ptala Elena s telefonem u ucha. Michael ji volal zrovna ve chvíli, kdy s Terezou procházela mezi regály obchodu s dárkovým zbožím. „Kvůli Jerrymu? Ugh… Co já vím. Jakub má pro něj nějaký dalekohled, ve kterým vidíš různá souhvězdí. Zahlédla jsem ho u něho v pokoji.“

„Dalekohled? Souhvězdí?“ ozval se Michael v telefonu. „Kruci. Proč si prostě jenom nepopřejou veselý Vánoce a je to?“

„Jakub koupil dárek Jerrymu, o tobě nic nevím,“ odvětila Elena.

„To jako že od něj nemám nic očekávat?“

„Asi ne,“ krčila Elena rameny a s Terezou si vyměnily pohled.

„Ok,“ vydechl Michael se slyšitelnou úlevou.

„Mám se ho zeptat?“

„Ne, to je v pohodě.“

„Taky mu můžu naznačit, že když má dárek pro Jerryho… No, dárek, on je to spíš pořádný dar, když nad tím tak uvažuju. Ten dalekohled musel být drahý.“

„Jinými slovy, abych nebyl za Scrooge i pro tvoji rodinu, musím ho taky obdarovat,“ vydechl Michael. Elena naštěstí nemohla vidět, jak se u toho zatvářil. „Super a můj den je zase o něco vystresovanější,“ prohlásil ještě, než ukončil hovor.

„Není zač,“ zadívala se Elena na telefon, načež se praštila dlaní do čela. „Doprčic. Definitivně teď musím pořídit dárek pro Jerryho, a tím pádem i pro Sandru a Lorettu. Přinejmenším.“ Místo aby vsunula telefon zpátky do tašky, znovu ho přiložila k uchu.

„Komu zase voláš?“ zakroutila Tereza hlavou, která se nemohla rozhodnout, zda koupí náušnice, které vypadají jako červené vánoční ozdoby, nebo ty ve tvaru stromků s barevnými světýlky. Přikládala si je střídavě k uchu a snažila se představit si, jak půjdou dohromady se zeleným ugly svetrem, který si pořídila před týdnem.

„Jakubovi,“ odpověděla Elena a otočila se k ní zády. „Nouzová situace! Jsem s Terezou v obchoďáku a nutně potřebuju poradit, co koupit LaFayeovým k Vánocům.“

„Co LaFaycům k Vánocům? To jako kupuješ dárky všem?“ ozval se v telefonu Jakubův užaslý hlas.

„Ty snad ne?“ Jakub něco zamlel, ale nebylo mu rozumět. „Já jen, že máš pro Jerryho ten dalekohled, tak…“

„Přesně. Pro Jerryho. Na toho druhýho zvysoka kašlu,“ nebral si Jakub servítky.

„Jak kašleš?“ Elena zvýšila hlas. „Nemůžeš jednomu bratrovi koupit veledar a druhýmu nic.“

„Proč ne?“ podivil se Jakub. „Jerry je můj kamarád. Ten druhý je mi totálně jedno.“

„Ten druhý chodí s tvojí sestrou,“ upozornila ho na zřejmou skutečnost.

„To ale neznamená, že mu musím automaticky kupovat dárky. Nic nepotřebuje. A jestli po tom tak touží, tak mu pošlu vánoční pohled. Jeden prázdný reklamní nám včera přistál ve schránce.“

„Takže Michaelovi definitivně nic nekupuješ?“

„Definitivně ne. Ještě něco?“

„Ne,“ pípla Elena.

„Fajn. Jo, a pokud náhodou natrefíš na Millera, tak mu připomeň, ať se u nás navečer staví.“

„Vyřídím!“

Telefonát s Jakubem nic nevyřešil, spíš naopak. Elena se zarazila. Měla by poslat Michaelovi zprávu, aby si s dárkem pro Jakuba nedělal starosti?

„A pak že svátky klidu a míru,“ povzdechla si poté, co Tereze ve zkratce odvyprávěla obsah rozhovoru s bratrem.

„Adam je tu taky? Hmm… Zajímavý.“ Tereza přelétla pohledem po nejbližším okolí. Zdálo se, že to jediné ji z kamarádčina výčtu opravdu zaujalo.

„Přání,“ zamumlala Elena. Nato se rozzářila. Telefonát s Jakubem ji přece jen přivedl na spásnou myšlenku. „Mám to. Koupím každému originální vánoční přání a napíšu do nich něco osobního.“

„Aleluja!“ spínala Tereza ruce. „To už zní jako plán.“ O tom, že to byl její prvotní návrh, raději taktně pomlčela.

Loretta!

Když už si Michael myslel, že ho nemohlo potkat nic horšího než několikahodinové procházení všech oddělení v Macy's o adventním víkendu, spatřil ve frontě u koutku se Santa Clausem starší sestru. Instinktivně se k ní otočil zády s úmyslem co nejrychleji zmizet.

„Michaele?“

Pozdě. Loretta ho už zmerčila. „Sakra,“ zasyčel. Nezbývalo mu nic jiného než se otočit, nasadit co možná nejpřesvědčivější úsměv a…

„Loretto? Ehm… Co tady děláš?“ Vzhledem k tomu, že s sebou měla i tříletou dceru, mohl si na svoji otázku odpovědět sám.

„Slíbila jsem Kristin, že ji dneska vezmu za Santou, a jako na potvoru mi volal klient, že by se mnou chtěl v rychlosti probrat pár detailů. Mám s ním schůzku nedaleko odtud, tak jsem si říkala, že bych to mohla spojit. Proč nezajít rovnou do Macy's, toho nejvánočnějšího obchoďáku v New Yorku!“ Poslední slova  pronesla simultánně s Michaelem. V kontrastu se sestřiným zapáleným projevem už nemohl znít otráveněji.

„Jsi tu sám?“ zeptala se nato Loretta.

Než odpověděl, zůstal na ni na vteřinu zaraženě koukat. Dělá si snad srandu? Problesklo mu hlavou. Vypadá jako někdo, kdo se vydá dobrovolně do epicentra vánočního hororu? „David kupuje dárky a z nějakýho bizarního důvodu trval na tom, že musím jít s ním,“ odpověděl klidným hlasem.

„Sakra,“ zasyčela Loretta. Byla to snad její reakce na Michaelovo prohlášení o pomoci kamarádovi v nouzi? Před Kristin si vždycky hlídala slovník, takže předchozí sakra jí muselo nechtěně ulítnout. „Michaele? Myslíš, že bys…“ podívala se tázavě na bratra. „Musím na schůzku a tahle fronta je ještě na dobrou půlhodinu. Můžeš, prosím, holky na chvilku pohlídat?“ prosebně se na něho zadívala.

„Holky?“ zamrkal Michael. Teprve nyní si všiml další malé blonďaté hlavy se dvěma culíky, která se objevila u Lorettiných nohou. Byla to jeho nevlastní sestřička Kathleen.

„Jen tu s nimi počkej. Až na ně dojde řada, udělej pár fotek, jak sedí Santovi na klíně, nenápadně od něj vysonduj, co mu mezitím napovídaly, a pak je vezmi do hračkářství nebo na zmrzlinu. Do hodiny budu zpátky.“ Loretta na nic nečekala, vlepila holkám pusu na tvář, nakázala jim, aby se držely Michaela, a než ten stačil zaprotestovat, byla pryč.

„Na zmrzlinu?“ zatřásl nevěřícně hlavou. To je má cpát zmrzlinou, když je venku pod nulou? Jeho dnešním úkolem bylo být Davidovou morální podporou, ne hlídat děti!

„No super,“ nasucho polkl.

„Co tu děláš? Hledal jsem tě u maket vlaků, a najdu tě ve frontě na Santu. Nejsi už na tohle trochu starý?“ David poklepal Michaelovi na rameno a ten mu věnoval jeden z obzvlášť vražedných pohledů.

„Babysitteruju,“ procedil skrz zuby.

„Baby… co? Kde jsi tak narychlo sehnal dítě?“

„Kdyby jen jedno,“ pronesl Michael s nešťastným výrazem a ukázal na Kristin s Kathleen, které se na Davida ukázkově zaculily.

„No potěš,“ přejel si David dlaní přes pusu. „Co s nima chceš jako dělat?“

„Co já vím,“ krčil Michael rameny. „Myslíš snad, že jsem měl na výběr, když mi je Loretta strčila na hlídání?“

„No jo. Ale co nákupy?“

„Hele, celý je to vlastně tvoje vina, takže to budeš muset tu hodinu prostě nějak vydržet!“

„Jak moje vina?“ ohradil se David.

„Tys trval na tom, že musíme projít tohle vánoční oddělení. Takže si hezky vyber férový podíl,“ dodal Michael nekompromisně a David složil ruce na hrudi.

„Říkals hodinu?“

Jakmile na ně došla řada, Michael si zhluboka oddechl. Pohled na holky, jak se předháněly ve výčtu přání pod stromeček, mu nakonec vykouzlil lehký úsměv na tváři. Jeho zjihlý pohled neušel Davidovi.

„Copak, nostalgie?“

Michael si dal ruce do kapes u kalhot a hryzl se do spodního rtu. Neodpověděl mu. To, na co v ten moment myslel, bylo až příliš osobní.

„Ok,“ spráskl Michael ruce a poklekl před holčičky. „Santa už ví, co vám má na Vánoce šoupnout komínem, takže si teď zahrajeme bojovou hru. Tady David,“ ukázal na kamaráda, který se na obě jako na povel zazubil, „potřebuje vaši pomoc při…“

„Zadrž,“ vykřikl David, než stačil Michael doříct větu. „Nemůžeš jim to jen tak předhodit,“ zasyčel.

„Předhodit co? Že sháníš dár…“ David mu položil dlaň na pusu. Zdálo se, že měl Michael delší vedení. „Santa,“ procedil tedy ještě skrz zuby a demonstrativně pohodil hlavou k tlouštíkovi v červeném hábitu s dlouhými bílými vousy, kterého najal obchodní dům na předvánoční období.

„Ou-kej, nechte mě to přeformulovat,“ otočil se Michael znovu na holčičky, jakmile mu došlo, na co David naráží.

Zatracená Loretta!

„Co takhle hrníčky ve tvaru srdce, které do sebe zapadají jako puzzle? Ideální pro zamilované hrdličky…“ zeptala se Tereza a udělala před Elenou malou demonstraci. „Není to roztomile romantický?“

„Zapomeň,“ protočila Elena panenky.

„Ne, máš pravdu. Potřebuješ něco praktickýho, co bude Michael používat každý den, a pokaždý si tak na tebe vzpomene.“ Tereza před sebe dala hrnek s obrázkem tlustého kocoura. „Akorát by místo tý číči byla tvoje fotka. No uznej, to je náhodou skvělý nápad.“

„Hrnek s mojí fotkou? Já ti nějak nevím,“ vzdychla Elena bezradně.

„Můžeš z toho udělat soupravu. Hrnek, ručník, pouzdro na telefon, tričko. Všechno s tvým obličejem,“ rozohnila se Tereza.

„Definitivně ne,“ zděsila se Elena. Už jen představa, jak Michael chodí po škole v triku s jejím obličejem na hrudi!

„Nejsem ani trochu blízko?“ zamrkala Tereza.

„Samá voda.“

„Ou-em-dží! Co nějaký zážitkový dárek?“ vybafla Tereza a oči se jí rozzářily.

„Myslíš jako třeba silvestr na horách? Tak to už mě předběhli rodičové.“

„Safra. Tak něco jinýho.“ Tereza po chvilkovém přemýšlení zdvihla ukazovák do výšky. „Mám to. Co takhle bungee jumping nebo podobný adrenalin?“

„Hlavně žádný riskantní sporty, prosím. Nechci ho mít na svědomí,“ zamítla Elena rázně její poslední ideu.

„Ok, beru na vědomí. Škrtám tedy výlet balonem nad Sněžkou.“

„Asi bych ti měla připomenout, že mám velmi omezený rozpočet,“ podotkla Elena.

„Ach jo, to je pak těžký,“ špulila Tereza pusu do strany. „Už to mám, zajdeme do žertovnýho obchodu! Vsadím se, že se klukům líbí srandovní dárky.“

Elena jen zakroutila hlavou.

„Pak neříkej, že se ti nesnažím pomoct,“ povzdechla Tereza.

„Hledám něco malýho, hmotnýho, co bude mít pro nás oba nějaký význam. Něco, co vím, že mu udělá radost,“ upřesnila Elena. Nikdy si nepředstavovala, že hledání toho správného dárku pro kluka bude tak těžké.

„Co tahle dětská lékárnička? Můžete si pak na horách zahrát na doktory…“ vyrukovala Tereza s dalším nápadem.

„Myslím to vážně,“ zamračila se Elena.

„To já taky,“ krčila rameny její kamarádka. „V tom případě zbývá už jen spodní prádlo, knihy nebo magnetky na ledničku.“

Elena se s povzdechem zadívala na hodinky. Hodina uběhla a stále se neměly čeho chytit. „Tak aspoň koupím ta přání,“ řekla rezignovaně.

„Obávám se, že jsem už vyčerpala všechny možnosti. Ale neboj, mám ještě jedno eso v rukávu,“ ujistila ji Tereza. „Že mě to nenapadlo dřív. Jako trubky běháme bezcílně po obchodech bez předchozího průzkumu. Je nejvyšší čas to napravit,“ ukázala na neznámého kluka v tmavém roláku, který stál u jednoho z regálů obchodu s elektronikou. „Budeme ho sledovat.“

„Proč, proboha?“ zatřásla Elena hlavou.

„Je to kluk a je tu na vánočních nákupech,“ upřesnila Tereza.

„Jo, ty myslíš…“ Eleně konečně došly kamarádčiny myšlenkové pochody.

„Jasně, a když ne on, tak nám třeba poradí někdo jiný.“

„To chceš vážně od cizích kluků vyzvídat tipy na dárky?“ podívala se na ni Elena s přimhouřenýma očima.

„Klídek. Nech to na mně. Všechno mluvení obstarám já. Stačí, když se budeš tvářit bezradně a přikyvovat na všechno, co řeknu, a pak v určitém momentu přejdeš plynule do výrazu vděku. Asi takhle –“ Tereza udělala pár grimas a Elena vyprskla smíchy.

„Tak takhle radši ne,“ zakroutila rázně hlavou.

„No co, za zkoušku nic nedám,“ ohradila se Tereza a zaměřila ostrým zrakem budoucí oběť.

„Vida, koho tu člověk dneska nepotká,“ ozval se v jejich blízkosti známý hlas.

„Vida, pan Miller si udělal pauzu během vánočního nakupování, aby nás poctil svojí přítomností. No to je od něho hezké!“ Tereza si dala záležet na nepřeslechnutelném sarkastickém tónu.

„Slečno Pokorná, jako vždy…“

„Ano, pane Millere, poslouchám vás,“ zamrkala Tereza.

„… jako vždy jste plna obdivuhodného smyslu pro humor a vaše přítomnost je nepřehlédnutelná,“ řekl Adam se stoickým klidem.

„To je kompliment, že?“

„Očekávala byste ode mě něco jiného, slečno Pokorná?“

„Od vás, pane Millere, jsem připravena na cokoli!“ mrkla na Jakubova spolužáka.

„Kupujete dárky pro drahé polovičky?“ obrátil se Adam na Elenu.

„Vlastně, když už to zmiňuješ, možná bys mi mohl poradit,“ usmála se. Přistoupila tak na Terezinu hru.

„Myslím, že tady pan Miller má naspěch,“ vložila se do hovoru její kamarádka. Adam očividně představoval tu pomyslnou výjimku z jejího dokonalého plánu, o které se jí ovšem zapomněla zmínit.

„Ale kdepak,“ nedal se Adam. „Pokud se jedná o dárky pro moje drahé přátele, jsem vám plně k dispozici. Jde o Jakuba nebo snad samotného prince newyorského?“

„Ehm,“ odkašlala si Elena, „o oba.“

„V tom případě ses nemohla obrátit na povolanější osobu,“ prohlásil Adam sebevědomě.

„Jako že jsi taky chodil s Michaelem, a znáš tak jeho vkus?“ zajíkala se Tereza.

„To zrovna ne, ale vím přesně, co bych chtěl od svojí holky já,“ řekl a Elena se začervenala. Naštěstí jí ti dva zrovna nevěnovali pozornost.

„Kdybys nějakou měl,“ doplnila Tereza s poťouchlým úsměvem.

„Ano, kdybych nějakou měl,“ přitakal Adam bez mrknutí oka.

Elena obrátila oči v sloup. Takhle se ti dva špičkovali už od prvního září. Zatřásla hlavou, nechala je, aby pokračovali v té jejich hře, a raději si šla prohlížet vystavené zboží.

„Neporadil, ale byla aspoň sranda,“ zazubila se Tereza, když se k ní po dalších pěti minutách přidala.

„Neměla bys náhodou taky kupovat vánoční dárek?“ pohodila Elena hlavou k odcházejícímu Adamovi.

„Až příští rok. Letos si ho ještě nezasloužil!“ odvětila Tereza bez skrupulí a obě naráz vyprskly smíchy.

„Kristin má bod za výběr nejlepšího svátečního prostírání!“ zvolal Michael a nastavil dlaň, do které ho plácla malá ručička. „Vedeme!“ zazubil se na Davida, který měl na starost Kathleen. Procházeli společně oddělením domácích potřeb. David doufal, že právě tam najde vhodný dárek pro babičku.

„Co dekorativní svíčky?“ ukázal k protějšímu regálu. „Kathleen, která vůně se ti nejvíc líbí?“ Zvedl Michaelovu nevlastní sestřičku do výšky, aby si mohla ke každé přičichnout.

„Když vy svíčky, tak my –“ Michael se rozhlédl a jeho pozornost upoutaly barevné figurky z keramiky. „Která babička by nechtěla koukat každý den na keramický zvířátko?“ Vzal do ruky modrého psa a ukázal ho Davidovi.

„Moje babička nemá ráda zvířátka,“ pronesla Kathleen ve vší vážnosti.

„Tak to mě vůbec nepřekvapuje. Paní D. nemá ráda spoustu věcí. A lidí,“ dodal pro sebe Michael a vrátil keramického psa na místo vedle růžového králíka s černými puntíky.

„V kolik že je má Loretta vyzvednout?“ vyzvídal David poté, co prošli poslední oddělení pátého podlaží. „Obávám se, že další půlhodinu už nezvládnu.“

„Myslíš, že si to bůhvíjak užívám? Nemůžu je ale jen tak strčit někam do dětskýho koutku,“ zakroutil Michael hlavou.

„Proč ne?“

„Víš kolik se každý rok ztratí v New Yorku dětí?“

„Z dětskýho koutku v Macy's?“ podíval se na něho David nevěřícně.

„Ok, ještě čtvrt hodiny a pak jí zavolám.“

„Čtvrt hodiny,“ zopakoval David rezignovaně. „Nezapomeň, že mi ještě chybí dárek pro ségru. Bez něj se domů nevracím.“

„Vánoce, období klidu a míru,“ obrátil Michael oči v sloup. „Kristin, sjedeme teď… Kristin? Kathleen?“

Jejich pohledy těkaly kolem.

„Kristin?“

„Kathleen?“

„Holky, teď není čas hrát si na schovávanou!“ zvolal Michael v naději, že vylezou ze svého úkrytu.

„Jsou fuč!“ vydechl David poté, co proběhl celé patro.

„Teď tu byly, takže nemůžou být fuč… Tam!“ ukázal Michael k výtahu. Jeho dveře se zrovna zavíraly a za nimi mizely i dvě malé holčičky.

„Seš si jistej?“ zeptal se ho zadýchaně David, když doběhli k výtahu.

„Naprosto. Sakra! Jak je teď budeme hledat v největším obchoďáku v New Yorku?“ praštil Michael dlaní do zdi. „To máš z toho, že jsi jim pořád předhazoval, že je vezmeme na tančící veverky do přízemí.“

„Jsou tam tančící veverky! Tys je neviděl hned u vchodu?“ bránil se David.

„Tančící veverky, jo?“ povytáhl Michael obočí.

„No fakt… Chceš zajít na informace, ať to rozhlásí?“ navrhl David.

„Chceš zburcovat celej barák, aby všichni věděli, že jsme je ztratili? Loretta mě zabije! A tebe taky, jestli se to dozví.“

„Máš snad lepší nápad?“

„Jope.“ Michael ukázal na číslo, u kterého se zastavilo odpočítávání pater výtahu. „Ty prohlídneš dvojku, já jedničku. Kdo je najde první, zavolá.“

„Come on. No tak už.“ Michael netrpělivě přešlapoval uvnitř zaplněného výtahu. Jakmile se otevřely dveře ve druhém podlaží, vyhrnuli se z něho jako první. David se rozeběhl dlouhým otevřeným koridorem. Michael na rozdíl od něho zůstal stát u proskleného zábradlí a zúženým pohledem skenoval otevřený prostor pod ním. Odtud měl mnohem lepší výhled, než kdyby jen zběsile pobíhal sem a tam. Z maximálního soustředění ho vyrušoval jen orchestr hlasů, které se v otevřeném dvou podlaží mísily s rytmem vánočního šlágru. Jako by nestačilo, že už při vstupu vítala návštěvníky přehlídka toho největšího vánočního kýče, od bílých stromků s červenými světýlky po ze stropu visející otáčivé baňky s červenými nápisy „Dream“, „Believe“ nebo Love“. Všude byly samé třásně a zdobení a mezi tím vším kýčem postávali asistenti prodeje se širokými vybělenými úsměvy. Michael naštěstí během chvilky opravdu spatřil dvě malé holky, jak si to vykračují směrem k…

„Oh shit!“ Michael okamžitě vyrazil ke schodišti do přízemí.

„Dáme svařenou hrušku se skořicí?“ zeptala se Elena s úsměvem poté, co zaplatila u pokladny a nakoupená přání pro Michaelovu rodinu zastrčila do tašky.

„Jasně!“ zazubila se Tereza a ukázala směrem k jezdicím schodům.

Měly štěstí. Krátce před jejich příchodem se uvolnila dvě křesílka v jejich oblíbené kavárně, odkud měly strategický výhled na eskalátory mezi druhým a třetím patrem atria obchodního domu.

„Svařená hruška a dýňový koláč, mňam,“ olízla se mlsně Elena a vložila první sousto do pusy. „Lahoda.“

„Už máte napečeno?“ zeptala se Tereza, zatímco zkoumala zakoupeného perníkového čerta.

„Skoro.  Zítra ještě doděláme pracny a promažu linecký a příští víkend zdobíme perníčky. Doufám, že se taky přidáš.“

„Mám to v diáři,“ přitakala Tereza. „Poslyš, a proč do New Yorku nepošleš ozdobený perníčky? Je to český, je to originální a ještě si na tom pošmáknou!“ řekla a ukousla čertovi hlavu.

„A to mi říkáš teď, když jsem nakoupila dvanáct vánočních přání?“

„No co?“ pokrčila Tereza rameny. „Pozdě, ale přece, ne?“

„Sakra,“ zasyčela znenadání Elena.

„Jo, sakra. Jsme tu už přes dvě hodiny, a nemám ani jeden dárek, zato jsem pořídila už tři věci pro sebe,“ pronesla Tereza a s chutí se zakousla čertovi do nohou.

„Ale ne, myslím tím – támhle,“ ukázala Elena k jezdicím schodům.

„Zažily jsme snad návštěvu obchoďáku bez toho, abychom tu nezahlédly tyhle tři kráčmery?“ svraštila Tereza čelo a Elena zakroutila zamítavě hlavou.

„Ty nás snad vážně šmírujou. Už nějakou dobu mám pocit, že kam se hnu, tam na jednu z nich narazím. Dokonce i o přestávce na WC, a to je jejich třída o patro níž. Čistě náhodou, nemám na zádech připevněnou nějakou štěnici nebo něco podobnýho?“

„Co se divíš, teď když jsi s Mikym ofiko, je in být v tvojí blízkosti. Takže ještě jednou děkuju, že jsi mě nevyměnila za novou nejlepší kamarádku,“ zamrkala na Elenu.

„Za prvý – nemluv o něm jako o Mikym, víš, že to bytostně nesnáší, za druhý – Berenice a jejím dvorním dámám jsem ukradená úplně stejně jako na začátku školního roku a za třetí – tebe bych nevyměnila ani za nic!“ zaculila se na kamarádku.

„Díky… Kruci, už nás zaregistrovaly!“

„Čemu se smějí?“ zamračila se Elena a snažila se nedívat jejich směrem.

„Elena Nováková a Tereza Pokorná! Kdo by to byl řekl, že vás najdeme na stejném místě i rok poté!“ Obě zvedly jako na povel hlavy, načež se setkaly s Bereničiným pichlavým pohledem. Stála před nimi s rukama v bok a zpoza ní vykukovaly Iveta se Simonou.

Elena si nebyla jistá, kterou konkrétní událost myslí tím i rok poté.

„Na vánočních nákupech? Copak kupujete, dárečky pro svoje boyfriendy?“ zúžila Berenika oči a její pohled se zabodl do Eleny. Bylo zřejmé, že se stala příští obětí jízlivého komentáře Bereniky Vránové. Ještě víc se zanořila do kavárenského křesílka. „Už mám nakoupeno,“ pípla nato. Popadla skleničku s horkým nápojem a krátce si z ní usrkla.

Jakubova spolužačka se zadívala s poťouchlým úsměvem na stolek, na kterém leželo několik vánočních přání,  které si Elena krátce předtím prohlížela. „Ach, tak to je roztomilý. Podívejte holky, Michael LaFaye dostane k Vánocům obrázek zimní vesničky od Lady s osobním věnováním a třemi srdíčky,“ pronesla sladkým hláskem, načež následoval tlumený smích za jejími zády.

„Nevšímej si jí. Nevšímej si jí. Nev…“ cedila přes zuby Tereza.

„Ta přání jsou pro Michaelovu rodinu. Společně si předáme dárky až na silvestra na horách,“ odpověděla jí Elena klidným hlasem. Dny, kdy ji Bereničiny poznámky dokázaly rozhodit na půl dne, jsou minulostí. Všechny trumfy měla tentokrát na své straně. Uvědomovala si to zřejmě i Berenika, která si jen odfrkla, pronesla něco ve smyslu, že musí ještě zaskočit na manikúru, otočila se na patě a bez rozloučení odkráčela do nejbližšího obchodu s dámským oblečením.

„Berenika má pravdu!“ chytila se Elena za hlavu.

„Berenika nemá nikdy pravdu,“ ohradila se důrazně Tereza.

„Má. Jakub koupil Jerrymu dalekohled. Nemůžu všem poslat jen vánoční přání. To prostě nejde.“

„ Mám řešení – zkonfiskuj dalekohled,“ navrhla okamžitě Tereza.

„To nepřipadá v úvahu,“ pohoršila se Elena.

„V tom případě navrhuju řešení číslo dvě – domluv Jakubovi, ať takový dar schová Jerrymu k narozeninám. Má je přece ve stejný měsíc, a navíc, jak jsi správně podotkla, uvidíte se všichni na horách jen týden po Vánocích. Není nad osobní předání a ušetříš tak za poštovný.“

„Narozeniny!“ zděsila se Elena a položila čelo na desku stolu. „Co mu mám proboha pořídit k narozeninám?“

„A jsme tam, kde jsme byly před dvěma hodinama,“ povzdechla si Tereza a objala kamarádku kolem ramen. „To chce ještě horkou čokoládu s perníkovou příchutí,“ řekla si spíš pro sebe a zamávala na pracovnici kavárny.

„Máš čtyřicet minut zpoždění,“ prohlásil Michael místo pozdravu, když se u nich objevila Loretta s omluvným výrazem a celá udýchaná z toho, jak přes dva bloky spěchala.

„Nějak se nám to protáhlo. Chtěl neustále něco objasňovat a…“

„Podrobnosti mě fakt nezajímají,“ utnul ji Michael v půli věty. Na její detailní vyprávění neměl nervy. Pohlídal holky na dobu nezbytně nutnou (snad si je tou zmrzlinou dostatečně zavázal k mlčení) a teď chtěl co nejrychleji vypadnout.

„Já to říkám pořád, že to s dětma umíš,“ usmála se Loretta při pohledu na holčičky, které lžičkou  spokojeně lovily zmrzlinu v pohárech.

„A co já? Taky jsem je hlídal!“ ohradil se David. Hrozilo, že si všechny zásluhy připíše zase jen Michael.

„Samozřejmě, Davide. I tobě díky za hlídání. Co zábavného jste dělaly?“ obrátila se na holky.

„Hrály hry a já vyhrála!“ pochlubila se okamžitě Kristin.

„Nakupovaly jsme,“ nezůstala pozadu Kathleen.

„Taky jsme tančily,“ zažvatlala pro změnu Kristin.

„Tančily, vážně?“

„Venku a všichni nám tleskali,“ zazubila se Kathleen.

„Venku?“ obrátila se Loretta na Michaela, který se už zvedal k odchodu.

„Ehm,“ zakašlal. „Dlouho jsi nešla, tak jsme se vyšli s holkama před obchoďák podívat, jestli tě nezahlídneme přicházet, viď, Kristin,“ zazubil se na holčičku, která na něj nejprve vyjeveně koukala a poté začala zrcadlit jeho kývání hlavou dopředu a dozadu. Dopředu a dozadu. „Armáda spásy. Dali jsme s holkama jeden tanec, viďte,“ spráskl ruce. „No, vidíš,“ ukázal na Lorettinu dcerku, která pokračovala v přikyvování hlavou.

„Koukám, že jste toho stihli opravdu hodně,“ vydechla Loretta.

„Jope, hodně.“ Michael se obrátil na Davida a hlavou pohodil k výtahům. Bylo na čase se vypařit.

„Nechcete s námi zajít na strom v Rockefellerově centru?“ zeptala se ještě Loretta, než se vzdálili.

„Sorry, David ještě nepořídil všechny dárky,“ odpověděl Michael a popostrčil Davida, aby pokračoval po směru a nezastavoval se.

„Jéé, naše princezny,“ zamávala na Kristin s Kathleen dobrovolnice z Armády spásy, jakmile s nimi Loretta vyšla před obchodní dům. Ze zdvořilosti se na ženu usmála.

„Vidíš, já to říkala, že jsme na ně měly zavolat policii. Štěstí, že je neunesli ti chuligáni. Měla byste si je maminko příště líp hlídat!“ ozvala se další žena.

„Pojďte, holky. Paní je asi trochu bláznivá,“ popadla obě za ruce a spěšně s nimi přešla na druhou stranu silnice. „Jací chuligáni, proboha?!“ ohlédla se poté po budově obchodního domu. „Lidi jsou kolem Vánoc občas vážně divní,“ pokrčila rameny. Rozhodla se to dál neřešit.

„Chceš tím říct, že se mnou pak nepůjdeš okukovat strom?“ nepřestával si David dobírat Michaela.

„Ještě jednou tu někdo zmíní slovo strom, ozdoby, dárečky nebo vůbec Vánoce, tak za sebe neručím,“ varoval ho Michael.

„Ok, beru na vědomí. Co třeba Elfové?“

„Žádní Elfové.“

„Santa! Santu jsi nejmenoval.“

„Žádný Santa.“

„Jesličky? Ty taky nebyly na seznamu.“

„Nope.“

„Rolničky?“

„Nope.“

„Severní pól?“

„Severní pól?“

„Sobí pošta.“

„Definitivně ne.“

„Sněhurka a trpaslíci.“

„Ne. Co mají společnýho s Vánocemi trpajzlíci a nějaká Sněhule?“

„Ha! Co žes to právě řekl? A teď mi dlužíš ne jeden, ale rovnou dva dárky!“ zakřenil se David a Michael protočil panenky.

„Nesnáším, nesnáším Vánoce,“ zaúpěl.

„Mám pro tebe dárek,“ řekla Elena do telefonu, „ale dostaneš ho až na silvestra.“

„Hm, tak to mě zajímá,“ zasmál se Michael.

„Nemůžu uvěřit tomu, že tě David donutil strávit sobotu v Macy's.“

„Jo, byl to horor na entou.“

„Věřila bych i tomu, že jste spíš honily holky.“

„No dovol?! Holky? Kdoví jestli jste vy dvě v tom obchoďáku místo nákupů nebalily kluky, kteří potřebovali poradit, co mamince pod stromeček.“

„No dovol?!“

„Tereza je všeho schopná.“

„To jo,“ zachichotala se Elena.

„Fakt ti nebude vadit, když ti Santa nepošle přes oceán žádný dar? A vůbec to neříkám proto, že nenávidím pobyt v přecpaných obchodech, kde hrají dokola ‚Rolničky, rolničky...‘“

„Chápu…“

„Pokud ale trváš na perlovým náhrdelníku, botičkách od Chanela nebo rolexkách z Chinatownu, tak…“

„Ne, to opravdu není třeba…“

„Super. Tedy, chci říct, pokud jsi uslyšela ránu, tak to ze mě spadla úleva.“

„Ha, ha, ha.“

„Jo, hned mám lepší náladu, když tě slyším…“

„Očekávám, že mi na horách vše vynahradíš.“

„Už odpočítávám.“

„Odpočítáváš, jak dlouho zbývá, než ti Santa šoupne komínem klíčky od novýho auta v dárkovým balení, který ti Fred slíbil za vzorný chování?“

„Ne, odpočítávám dny do silvestra.“

„Ach ták.“

„Ach tak.“

„Tak v tom případě šťastný a veselý odpočítávání.“

„Šťastný a veselý odpočítávání.“

Elena vyndala z krabičky sněhovou kouli s panoramatem Prahy, kterou koupila při prolézání obchodů s Terezou. Zatřepala s ní a položila ji před sebe na stůl. Chvíli v tichosti pozorovala, jak se uvnitř snášejí bílé třpytky na Karlův most a miniaturu Pražského hradu v jeho pozadí. Poté popadla vánoční papír a nůžky a pustila se do balení.

Michael odložil telefon na noční stolek a zadíval se na sněhovou kouli s ikonickými newyorskými stavbami uvnitř. Byl tam Empire State Building, na který společně vylezli v létě, Brooklynský most, a dokonce i cedule s nápisem Greenwich Village, kam zavítali během jejich prvního společného výletu do centra New Yorku. Sotva tuhle kouli spatřil ve vánočním oddělení v Macy's, věděl, že to bude perfektní dárek. Jen před Davidem hrál chvíli komedii, aby se pro ni nakonec stejně vrátil. Michael podržel kouli ve výšce očí a zatřásl jí. Jeho pohled poté sklouzl ke stolnímu kalendáři.

Ještě dvacet dní…

Jen dvacet dní.

Co se stane na silvestra a co nového Elena zjistí o Michaelovi během společného pobytu na horách? To si už musíš přečíst v třetím díle Střepy mozaiky.