„Četlas to? Nakonec zase došlo na moje slova!“
Felix si přidržuje u ucha telefon, ve volné ruce svírá nejnovější číslo magazínu pro mladé. Kvůli hluku v budově letištního terminálu však slyší každé druhé matčino slovo. „Proč by vůbec někdo chtěl cokoli vědět o synovi předsedy vlády? Ke všemu tam dali tu příšernou fotku z pikniku. To jsou na tom novináři během okurkové sezóny vážně tak špatně, že se chytli zrovna tohohle? A co všechno to drama, které jsme jim od začátku léta postupně servírovali jako na stříbrném podnose?“
„Tudy, princi. Letadlo je již připravené k odletu.“ Pracovník letiště ho nasměruje k proskleným dvojitým dveřím, za kterými se nachází ranveje třetího terminálu ruzyňského letiště. Felix mu se zdvořilým úsměvem pokývne hlavou, načež se otráveně ohlédne po Maxovi, který má od rána na všechno spoustu času a od příjezdu na letiště se courá takovým způsobem, až ho Felix podezírá, že ho tím chce jen vyprovokovat k další hádce.

Frustrovaně se zadívá na magazín v ruce, z jehož titulní stránky se na něho usmívá obličej Vratislava Knížete, a s notnou dávkou zadostiučinění ho hodí do nejbližšího odpadkového koše. Následuje přitom záda muže z královské ochranky, a jakmile se ocitne venku z letištní budovy, zhluboka se nadechne. Už jen pár kroků, dvě hodiny letu a pak… Otočí se na Jana, který jde v jeho závěsu.
„Chci být co nejrychleji odsud. Od rána jsem jako na trní, že se něco zvrtne, a při každém zvonění telefonu se dostávám do infarktového stavu.“
„Myslíte, že je tu stále možnost, že…“
„To nevím. Ještě včera jsem nevěřil, že odletíme. Nebudu mít klid, dokud nebudeme ve vzduchu.“
„Parádní stroj,“ pronese Jan na adresu přistaveného bílého letounu, na jehož trupu doslova září znak české královské rodiny. Jako osobní ochranka následníka trůnu doprovází syny vévodkyně Ludmily také na jejich prázdninový pobyt ve Španělsku.
„Počkej, až uvidíš ten luxusní vnitřek,“ prohlásí Felix. Při novém zapípání mobilu však zkřiví tvář. „Sakra, já ho snad dám do letového módu ještě na zemi!“ Poté co si vyslechne zprávu z hlasové schránky, naznačí Janovi, aby šel napřed. Teprve když si je jistý, že je jeho bodyguard z doslechu, klikne na zpětné volání.
„Co tím chceš říct, že není tím, za koho se vydává? Kde jsem? Na letišti. Zůstat? Jak jako že nemůžu odletět…? Sorry, špatně tě slyším. Letuška na mě mává, abych vypnul mobil. Ozvu se z Palmy. Napiš mi všechno ve zprávě. Sorry, už musím…“ Felix zatřese hlavou. Jakmile se na telefonu objeví jméno dalšího volajícího, tep naskočí do zběsilého tempa. Jsou snad jeho obavy oprávněné? Zakloní hlavu a zadívá se na jasnou oblohu bez mráčku. Hluboký nádech…
„Na příjmu. Co jsi ještě zapomněla?“ Matčina slova vnímá jen na půl ucha. Zatímco automaticky přitakává, gestem ruky se snaží přimět bratra, aby sebou pohnul.
Jan na něho mezitím čeká u letadla a něco řeší s druhým mužem z ochranky.
„Všechno v pořádku?“ zeptá se prince, jakmile se k němu opět přidá.
„Dneska je všechno otázkou života a smrti,“ odvětí Felix. „Pořád stejné drama. Být dítětem rozvedených rodičů je občas pěkný peklo a je úplně jedno, kolik mají aristokratických titulů. Jediná věc, na který se ti dva kdy shodli, byl dárek k mým osmnáctinám.“
„Vážně? A co to bylo?“
Felix zúží oči a poťouchle se usměje. Obejde Jana a vyběhne nahoru po přistavených schodech. Při vstupu do letadla potřese pravačkou muži v bílé uniformě. „Kapitáne.“
„Výsosti, vítejte na palubě. Odlet je naplánovaný na třináctou hodinu. Moje kolegyně Anna a Barbara se postarají o vaše pohodlí během celého letu.“
„Zavazadla?“
„Již v letadle. Palma de Mallorca hlásí slunečno, třicet tři stupňů. Očekáváme klidný, bezproblémový let.“
„Děkuji. Přesně to jsem chtěl slyšet!“ Nato se Felix pozdraví také se dvěma letuškami, které je budou při dnešním letu doprovázet, a uvelebí se do měkkého křesla ve světlé kůži. „Jen vodu,“ obrátí se poté k letušce, která mu ani nestačila položit otázku.

Max s hlasitým žuchnutím zasedne naproti němu. Interiér soukromého letounu je v monochromním provedení se zlatými a modrými detaily. Mezi sedadly, na kterých sedí královští bratři, se leskne deska stolku, na niž byl předem připraven tác s ovocem. Felix se nahne a uždibne si dvě kuličky hroznového vína. „Na co je potřebuješ?“ Pobaveně ukáže na bratrovy sluneční brýle, které nesundal ani po vstupu do letadla.
„To nevíš, že nad mraky vždycky svítí slunce?“ odpoví Max jízlivě. Zvedne se a přesedne si na jiné sedadlo, aby nemusel za letu koukat na bratra.
„To se se mnou nemíníš bavit celý srpen?“ zvolá za ním Felix.
Odpovědí mu je zdvižený prostředníček. „Fajn, ale pak neškemrej, abych tě vozil autem na pláž.“
„Podrazáků se nedoprošuju,“ zní Maxova odpověď.
„Dnešní tisk, Výsosti?“ Letuška ve slušivé modro-bílé uniformě a s červeným šátkem u krku mu ukazuje výběr titulů, včetně nejnovějších vydání populárních časopisů.
„Nová Věda a technika, Maxi! — Asi už to četl,“ ušklíbne se Felix, když se žádná odezva nekoná. „Vezmu si tyhle tři, ty mě snad dostatečně zabaví.“ Vybrané tiskoviny položí na stolek vedle tácu s ovocem a bez většího zájmu otevře ten navrchu. Očima přejede po obsahu a okamžitě zalituje, že si raději neřekl o Vědu a techniku.

Kapitán hlásí, aby se posádka připravila ke startu. Letadlo se pohne a míří na nedalekou ranvej. Felix popadne telefon, aby ho dal do letového módu, ale než to udělá, zběžně si přečte došlou zprávu navazující na předchozí telefonát, který tak nelítostně utnul.
„Co to?“ Svraští čelo. Nakloní se mírně dopředu a přejede si dlaní po bradě. Pomalu zvedne zrak. Na sedadle přes uličku čelem k němu sedí Jan. Jakmile zachytí jeho pohled, na sucho polkne.
„Špatné zprávy?“
„Otázka interpretace. Krtek se vyhrabal na světlo a ukázal svoji tvář. A není to dobrý… Vůbec to není dobrý,“ zašeptá Felix spíš pro sebe. Možná by měl přece jen zůstat v Praze.
Letoun nabírá rychlost, hluk v kabině zintenzivní a vnitřek znatelně vibruje. Felix zavře oči, prsty zatne do měkkých kožených opěrek a v duchu odpočítává.
Deset, devět, osm, sedm, …

*******