„Krásná a chytrá,“ řekl Jonáš téměř neslyšně.
„Prosím?“
„Jen říkám, že by ses mezi těmi slavnými princeznami hezky vyjímala.“
Leontýna zatajila dech. Nevěděla, jak na Jonášova slova reagovat. Pokud ale něco neudělá v nejbližší vteřině nebo dvou, budou její tváře prostoupeny podobnou žhnoucí září jako právě zapadající slunce za Hradčany. Přidala proto do kroku a zamířila po úzké cestičce ke vstupu do upravených Palácových zahrad ve svahu pod Hradem. „Kam to jdeme?“ zeptal se Jonáš.
„Neříkal jsi snad něco o tom, že bych měla vyjít za hradby paláce?“ odpověděla Leontýna a přiložila čipovou kartu k zámku, který se po chvilce s klapnutím otevřel.
„Páni, kouzelná karta, která tě dostane, kam si přeješ. Můžu mít taky takovou?“
„To jsou ty výhody života v paláci. Máme přístup i tam, kam veřejnost nesmí! Ty karty jsou naprogramované a každý vstup je zaznamenán, takže zase takovou volnost nemáme,“ poznamenala Leontýna.
Společně prošli po schodech pod půlkruhovým průchodem a ocitli se na jedné z horních teras Velké Pálffyovské zahrady.
„Nádhera, viď?“ zasnila se Leontýna při pohledu na cihlově červené střechy, mezi kterými se vyjímala majestátní kopule kostela svatého Mikuláše. „Strašně ráda sem chodím hlavně před západem slunce a pozoruji, jak se město pomalu noří do noci a postupně se rozsvěcují pouliční světla a okna v protějších domech. No není to nejkrásnější pohled na světě?“ Leontýna roztáhla ruce do stran a s hlubokým nádechem zaklonila hlavu.
„Taky mám ten pocit,“ usmál se Jonáš při pohledu na Leontýnin profil.

*******