19:40

Před kruhovou budovou Madison Square Garden se musím nejprve prokousat postávajícími davy a najít ten správný vchod. Čemu jsem se to upsala, zaúpím v duchu, když do mě strčí asi desátý člověk. Jakmile jsem uvnitř, vydávám se do útrob chodeb slavné newyorské multifunkční haly. Kolem mě procházejí fanoušci obou týmů a z reproduktorů se ozývá hlasitá hudba.

„Go New York Knicks!“ nechám se strhnout skupinkou, kterou právě míjím. Připadám si jako ve vařícím kotli. Celý obrovský prostor je přímo nasáklý vzrušující atmosférou, ale je to zcela jiná vřava a hukot než uprostřed Times Square. Zkouknu vstupenku v mobilu a následuji ukazatele ke správné sekci hlediště.

 

TRISHA: Dostala ses tam? Nenapínej mě. Vidíš Grahama?

Váhám, co odepsat. Po vzoru Milly si udělám selfie se všeříkajícím pozadím.

TRISHA:

 

To, že jsem byla vpuštěna dovnitř znamená, že Graham přišel sám. Kruci, ten musí svůj tým vážně milovat, když neváhal přijet do New Yorku jen kvůli jednomu zápasu, který mu navíc zajistila jeho přítelkyně, se kterou se o pět minut později rozešel. A to jsem si vždycky myslela, že je Graham férový chlap. Jak je vůbec možné se v někom takhle mýlit? Přemáhám nutkavý pocit zavolat Danovi.

Jakmile se mi podaří najít sekci H, vyhledám naši řadu. Grahama nikde nevidím. Milly mi zaslala další selfie, na kterém pro změnu leží na posteli a… Je to moje rtěnka, kterou má rozmázlou u levého koutku a předstírá, um, mrtvolu? Na té předchozí si zase přimalovala dva tesáky a na obličej si nanesla (zřejmě můj) světlý, podkladový make-up. Hraje si snad na upíra a jeho oběť? V televizi prý dávají první díl série Stmívání, tak předpokládám, že se snaží ztvárnit jak Edwarda, tak Bellu. No, na blbinky ji užije. Nezastírám nicméně, že s každou její zprávou, s jakkoli praštěnou fotkou, se mi také značně uleví.

Vykročím k řadě s rezervovaným sedadlem, ale po pár krocích se zarazím. Co to vlastně dělám? Plán zněl: dostat se dovnitř, lokalizovat Grahama a… Ok, tohle je hodně nedomyšlený plán. Co vlastně udělám, až ho spatřím. Půjdu k němu? Řeknu mu něco? Nebo ho jen vyfotím z dálky a důkazní materiál pošlu Trishe? Spontánní akce nejsou mojí doménou a z improvizace jsem ve škole dostávala za tři. Zřejmě oprávněně.

Blíží se začátek zápasu a návštěvníci hromadně usedají na sedadla kolem basketbalového hřiště uprostřed obrovité haly. Mám si jít taky sednout? Počkám raději v uličce, nebo na schodech? „Au. Sakra!“ Tak tohle nebyl dobrý nápad. Pokud se někam nepohnu, bude ze mě tak akorát místní otloukánek. Se sevřeným žaludkem udělám pár kroků vpřed. Zpropadený Graham! Kde proboha vězí?

Těkám pohledem z jednoho rohu do druhého, nahoru a dolů. Halu Madison Square Garden jsem viděla několikrát v televizi, ale takhle naživo je mnohem ohromující. Nastavím si telefon před obličej, abych si udělala selfie a poslala ho Danovi. Naštěstí se včas zarazím. O mé přítomnosti tady nemá nikdo vědět. Rodiče se rozhodně nesmí dovědět, že jsem nechala Milly samotnou v hotelu.

Přesto, že mám v Dana naprostou důvěru, čím méně lidí o téhle akci ví, tím menší pravděpodobnost, že se to někdy prokecne. Už stačí, že budu muset (nejspíš do konce života) uplácet mladší sestru, aby na mě nepráskla mojí hodinovou absenci. I když, konání dobrého skutku ke konci roku jako obhajoba by mi v nejhorším případě mohlo projít, ne? Navíc, jakmile zahlédnu Grahama, udělám rychlou důkazní fotku a zmizím. To je můj plán. Tak kde vězí?

Na obrovské hranaté obrazovce nad našimi hlavami se objevují fotky hráčů obou týmů. Exhibice dvou největších basketbalových klubů je sportovní události končícího roku.

Sakra.

Jsem tu, Milly je v bezpečí a podle potrhlých fotek, které mi posílá každých deset minut, se zdá, že jí nic nechybí. Proč tedy nezkouknout alespoň začátek? První část, jen do přestávky. Než můj mozek vymyslí racionální argument proti, vyťukám na mobilu zprávu a spěšně ji odešlu.

 

AUDREY: 40 minut. Ok?

MILLY:

 

Najít svoje místo v zaplněné řadě, není zas takový problém, prázdnotou tam zejí jen dvě sedátka. Vyberu si to vlevo a nanovo skenuji okolí. Po Grahamovi stále ani stopy a můj mobil nepřestává vibrovat od příchozích zpráv od Trishy. Vzhledem k tomu, že pro ni nemám žádný update, ťuknu ukazovákem na pracovní e-mail. Jediný racionální důvod pro tenhle klik je odeslání potvrzujícího e-mailu Noreen. Hrozně si na to potrpí. Dávám jí tím na srozuměnou, že jsem její zprávu obdržela a vzala na vědomí.

Mám minutku, tak spěšně přejedu zaslané řádky. Jsou to detaily schůzky, čas, adresa místa, jména osob, se kterými se mám setkat. Podle mapy v telefonu se zdá, že by nám tahle nečekaná vsuvka neměla výrazně narušit zítřejší itinerář. Aleluja! Schůzka by neměla trvat déle než hodinu, čtyřicet minut max? A Milly na mě může v pohodě počkat v lobby. Nějak ji zase uplatím. Na zítřek hlásí deště, takže si nemyslím, že by jí to příliš vadilo.

Noreen je moje přímá nadřízená, pětapadesátnice s třicetiletou praxí v oboru. U Mag & Jill Home Design přitom pracuje posledních dvanáct let. Doufám proto, že Noreen moji silvestrovskou výpomoc na poslední chvíli dostatečně ocení a po novém roce na to naváže slibované povýšení. S touhle představou otevřu první přílohu. Při pročítání zaslaného dokumentu se však moje čelo začíná samovolně krabatět. Zvláštní. Tohle nevypadá jako typická prezentace projektu pro nového klienta firmy Mag & Jill Home Design. Ani v hlavičce není firemní znak. Všude jsou jen iniciály Noreen…

Znovu přejedu řádky e-mailu.

 

… A prosím, Audrey, věřím v tvoji diskrétnost. Vše vysvětlím po prezentaci.

 

A doprčic! Je to to, co si myslím, že to je? Proto s tím Noreen dělá takové tajnosti!

 

Světla zhasnou a halou se ozývá úvodní znělka. Postavy kolem mě jásají, dávají najevo příslušnost k danému táboru a já si zprvu ani neuvědomím, že se místo vedle mě zaplnilo. Teprve, když se všichni opět posadí, zbystřím. Pomalu pootočím hlavu doprava. Dotyčný se dívá před sebe. Na moji přítomnost nijak nereaguje. Při příchodu neřekl ani á ani bé. Ani se neobtěžoval mě pozdravit. Jsem si jistá, že i v té tmě mě poznal. Zřejmě se rozhodl mě zcela ignorovat. Hned jak skončí poločas, řeknu mu, co si o jeho chování myslím. Teď si ale hodlám užít alespoň začátek zápasu. Takže. „Go Knicks!“ zakřičím z plna hrdla a předstírám, že vedle mě nesedí blbec Graham, ale můj milovaný Dan.

 

Poločas.

Páni.

Nevěřila bych, jak moc budu tuhle hru prožívat. A to nejsem bůhvíjaký basketbalový fanda. Zkouknu mobil. Milly poslala tři fotky, které navazují na předchozí upírovskou sérii.

 

AUDREY: 15 min.

MILLY: V poho.

 

Hm, možná pobyt v New Yorku jen se sestrou nebude takové terno. Zatím se zdá, že je na ní spoleh. Neodmlouvá, má sice štiplavé průpovídky, ale ty jedním uchem dovnitř a druhým ven. Zítra ji něčím uplatím za ta dvě neplánovaná čekání a pokud vše půjde tak jako doposud (bez těch nečekaných překvapení), silvestr v New Yorku si v rámci možností užijeme a ještě budeme mít suprový dárek pro rodiče k výročí. Při té představě mě naplní nová vlna uspokojení.

Na velké obrazovce se po sérii reklam objevují záběry diváků, které doprovází píseň Kiss me. Nedá mi to a otočím se na Grahama.

„To ti ani nepřijde divný, že tu sedím místo Trishy já?“

Poprvé od svého příchodu se na mě zadívá a naše pohledy setkají.

„Trish zmínila, že se chystáš strávit silvestra v New Yorku. Tak ne, nepřijde mi to divný, že tě naverbovala, abys mě špehovala.“

Chci se okamžitě ohradit, ale ve skutečnosti je to přesně to, co tu dělám. Špehuju pro Trishu Grahama. Ok. Nejvyšší čas tuhle směšnou věc ukončit. Než vstanu, abych se odebrala k východu, pošlu Trishe zprávu.

 

TRISHA: Nemůžu uvěřit tomu, že tě ani nepozdravil! Ten ignorant. Ten….

TRISHA: Chodíš s někým tři a půl roku a pak najednou zjistíš, že ho ani neznáš.

TRISHA: A co dělá, když je tam sám?

AUDREY: Píše něco na mobilu.

TRISHA: Píše zprávu, nebo je na síti?

AUDREY: Proč?

TRISHA: Můžeš mi to zjistit?

 

Zapřu se zády o plastové opěradlo a po očku pohlédnu doprava. Grahamovy palce kmitají po malém displeji, jenže abych viděla obsah sdělení, musela bych se naklonit blíž, a to se mi fakt nechce. Jako sorry, Trish. Číst cizí zprávy fakt nebudu.

 

AUDREY: Zpráva.

TRISHA: Komu?

 

Jako vážně? Hlavně bych se už měla zvednout, abych neprošvihla konec přestávky. Než ale stačím odepsat, že odcházím, lidé v mém nejbližším okolí začnou spontáně jásat. Někdo do mě dokonce zezadu drbne. Jako vážně? Chápu, že jsou pod jakousi davovou psychózou, ale mohli by mít trochu ohledu, když… Proč na mě míří telefon toho chlápka přede mnou? A té ženské vedle něho, a té dvojice napravo? Jako nekecám. Jejich mobily míří neomylně na sedadla, na kterých sedím já a Graham. Co se to… děje? Namířila snad na nás Kiss me kamera?

Už je to tak.

Chci utéct. Vypařit se. Stát se neviditelnou. Přestaňte mě, sakra, natáčet!

Ne. Ne. Ne. Vážně ne. Kroutím hlavou. Střelím pohledem po Grahamovi. S neurčitým výrazem a se široce rozevřenýma očima zírá na svůj odraz na velké obrazovce. Proč zrovna dneska musím mít takový štěstí? Můj mozek vydává jasné pokyny: Audrey vstaň, udělej vlevo v bok, vypochoduj z uličky, seběhni schody a zmiz v útrobách chodeb kolem velké haly. Jenže moje tělo nereaguje. Nohy mám přišpendlené k podlaze a zadek přilepený k plastovému sedátku. Nehnu se ani o centimetr.

Po několika vteřinách bez adekvátní reakce moje mozkové závity přecvaknou a v uších mi zní už jen odevzdané: Předstírej, že sis ničeho nevšimla! Což je… další blbá rada. Kamera zabírá zblízka můj zděšený obličej, který ve vyprodané hale sledují tisíce očí a k tomu úměrný počet mobilů. Sotva se zmůžu na výrazné krčení ramenou a nervózní úsměv. Fakt tu nejsem s ním. Fakt ne.

Graham mě stejným způsobem zrcadlí, načež se zaksichtí, jako by měl ke mně výslovný odpor. A to je i na mě příliš. Kdo si myslí, že je? Moje nejlepší kamarádka kvůli němu prolévá slzy a on si tu užívá zápas, který mu ona darovala. Tak to ne! A tohle…, zadívám se na svůj obličej na obří obrazovce, tohle je naprosto ideální situace, jak Trishu pomstít.

Sáhnu spěšně do kabelky a z peněženky vytáhnu pěti dolarovku. Vtisknu ji do ruky chlápkovi, který sedí vedle mě a se slovy, to je za vaše pití, popadnu jeho kelímek koly se spoustou ledové tříště a obrátím ho na Trishina expřítele. Ups.