„Na alkohol to svádět nemůžeme.“

„Rozhodně ne.“

„Smog? Úplněk?“

„Nebyl před dvěma týdny?

„Ok, musíme o tom mluvit?“

„Chceš o tom mluvit?“

„Ty?“

„Ptal jsem se první.“

„Asi jen potřebuju ujištění, že jsi s tím v pohodě.“

„Vypadám, že nejsem?“

„To nevím. A ty?“

„Co já? Asi bych tu jinak nebyl, ne?“

„Pravděpodobně.“

„Hele, nedostali jsme se náhodou do nějaký časový smyčky? Nebo je to jenom můj dojem, že jsme vedli podobnou diskuzi už včera?“

„Vedli, ale nedokončili. Navíc jsi s ní začal ty, tak si nestěžuj.“

„To nebyla stížnost.“

„Ok, jdu si dát sprchu. Když tě tohle téma tak zajímá, tak v něm můžeme pokračovat i tam, nebo máš zase naspěch?“ Jakub nečekal na odpověď, vstal z postele a vydal se do koupelny.

Jerry nakrabatil čelo, jako by o něčem přemýšlel. Nato si vleže promnul oči. Jakmile k němu dolehl zvuk spuštěné sprchy, pootočil tím směrem hlavu.

„Máš tu vůbec ručník navíc?“ Jerry se rozhlížel po malé koupelně s bílým obložením.

Jakub vykoukl ze sprchy se šamponem ve vlasech a sjel ho pohledem. „To je vážně tvoje největší starost?“

„Jo, to a taky jak se dva vejdou do sprchy pro jednoho,“ vrátil mu Jerry narážku.

„Bože, přestaň si už stěžovat. Buďto zalez dovnitř, nebo za sebou zavři dveře do pokoje, ať mi tam nejde pára. Jedno, nebo druhý,“ povytáhl Jakub obočí.

„V tom případě zřejmě nemám na výběr,“ prohlásil Jerry a malým šťouchnutím dlaní do Jakubova hrudníku ho donutil udělat krok vzad, aby mu tak na malém prostoru čtvercové sprchy udělal místo.

 

Ten okamžik, kdy mu do života vstoupil Jerry LaFaye, si Jakub pamatoval naprosto přesně. Ještě dnes, po téměř pěti letech, si dokázal vybavit každý sebemenší detail toho dne. Od příjezdu tří amerických studentů výměnného programu, kteří měli být ubytováni v jejich domácnosti, si přitom sliboval maximálně tak zábavná odpoledne na hřišti a nutnost uskromnění se v přeplněném domě. Nebylo to ostatně poprvé, co u nich byl ubytován někdo cizí, ale tentokrát kvůli hostům byli nuceni Novákovi udělat menší rošádu a Jakubova sestra Elena se musela dočasně přestěhovat do pokoje nejstarší Natálie. Ještě štěstí, že ta začala předchozí podzim studovat v Anglii, jinak netušil, jak by se všichni vešli.

Jakmile ti tři vystoupili z auta před jejich pražským domem, Jakubův pohled se automaticky zastavil na klukovi v džínách a černém triku s dlouhým rukávem s fotkou jakési metalové skupiny.

„Divný,“ pomyslel si. Když poté Jerrymu podal ruku na přivítanou, jako by ho společně s krátkým stiskem zasáhl blesk, který projel skrze spojené dlaně do paže až k srdci.

„Nejen že se musím vystěhovat z vlastního pokoje, ještě k tomu musím používat jinou koupelnu,“ lamentovala Elena už po x-té. Jakub její stížnosti raději pouštěl jedním uchem dovnitř, druhým ven. Sám nevěděl, co má jeho sestra za problém. Vždyť to byl on, kdo se musel každé ráno přetahovat o jednu sprchu ne s jedním, ale rovnou se třema cizíma klukama!

To, že společné bydlení bude trochu výzvou, se přesvědčil už první večer po příjezdu amerických studentů. Ve chvíli, kdy si čistil zuby, bez předchozího zaklepání vstoupil do koupelny Jerry jen v pyžamových kalhotách a v tílku a Jakub místo vyplivnutí část pasty hlasitě polkl.

„Are you ok?“ zeptal se Jerry.

„Absolutely!“ zazubil se Jakub ještě s pastou mezi zuby. Místo aby si vykloktal, sklopil zrak a vydal se zpátky do svého pokoje. „Sakra!“ zasyčel poté, co za sebou zavřel dveře a uvědomil si, že má pastu stále v puse. Bylo mu tak trapně, že popadl hrnek z psacího stolu a vypláchl si pusu vlažným čajem. Ten pak vyplivl do květináče s pokojovou kytkou. „Sorry,“ řekl omluvně k dlouhým zeleným listům. Přiložil si dlaň na čelo a nechápavě zakroutil hlavou ze strany na stranu. Proč tak najednou blbne?

Elena to vyhmátla, říkal si druhý den ráno, když si uvědomil, že má americké studenty de facto na tři měsíce na krku. Zatímco jeho sestra pospávala, on musel pomáhat připravit snídani pro čtyři, po celou dobu s nimi vedl konverzaci a odpovídal jim na všetečné dotazy. Na jednu stranu se cítil ve své kůži a jeho extrovertní já si užívalo pozici nezbytného pomocníka, na druhou stranu se nemohl zbavit nervozity pokaždé, když se v jeho blízkosti ocitl ten druhý bratr. Po cestě do školy se proto raději držel vedle jeho dvojčete Michaela a kamaráda Davida, zatímco Jerry šel v jejich závěsu. Když ho Jakub neměl v zorném úhlu, cítil se tak nějak uvolněněji. Sám nevěděl, proč tomu tak bylo. Všichni navíc chodili do stejné třídy, takže před ním nebylo úniku. Proč jeho tělo reagovalo, tak jak reagovalo, na Jerryho přítomnost, pro něho bylo stále záhadou. Ti druzí dva mu byli jedno, ale on?

Jakubovi také neušlo, že dvojčata spolu téměř vůbec nekomunikovala. Jakmile Michael vstoupil do místnosti, Jerry si našel výmluvu a odešel jinam, nebo se k bratrovi obrátil zády. Zdálo se mu to zvláštní. Možná by se měl držet spíš Michaela, napadlo ho přitom. Přišlo mu to jako méně riziková alternativa. Jenže ten očividně zase neměl zájem trávit čas s ním. A David, pokud si mohl vybrat, se automaticky přidal k Michaelovi. Najednou to tak byl jen on a Jerry, kdo šli společně domů ze školy.

Nervozita z Jakuba naštěstí postupně opadávala, a čím víc Jerryho poznával, tím víc si ho oblíbil, což ovšem nemohl říct o jeho bratrovi. Toho záhy začal považovat za namachrovaného debílka. Bylo na něm něco iritujícího a to, že se z něho mohly holky ve škole zbláznit, tomu moc nepřidávalo. Navíc se musel zaměřit zrovna na jeho bývalku Bereniku.

„Tvoje holka?“ zeptal se Jerry, když Jakuba přistihl, jak se dívá jejich směrem. Berenika si o přestávce přisedla na lavici, ve které seděl Michael s Davidem, a otevřeně s ním flirtovala.

„Kdo? Berenika? Ne, kdepak. Ok, chodili jsme spolu před létem… Nestojí to za řeč,“ odmávl to tehdy Jakub. Bylo mu trapně, že vůbec musel něco vysvětlovat.

„Neřeš ho,“ ušklíbl se Jerry. „Nestojí za plýtvání energie.“

Jakub se na něho zadíval se zájmem. „Trochu harsh na bráchu, ne?“

„Rodinu si na rozdíl od přátel nevybíráš, takže asi tak,“ odpověděl Jerry a Jakub v ten okamžik věděl, že si budou s Michaelovým bratrem rozumět. Stačil týden, aby mu došlo, že žádné harmonické soužití se třemi zahraničními studenty se ve skutečnosti nekonalo. Buď bude tým Michael, nebo tým Jerry. Vlastně to ani nebyla otázka, nad kterou by musel přemýšlet. Odpověď znal už po prvním stisku ruky.

„Jdeš s námi po vyučování hrát fotbal?“ obrátil se na Jerryho, který seděl v lavici za ním.

„Jasně,“ odpověděl mu s úsměvem, který Jakub automaticky zrcadlil.

„V pohodě, Nováku?“ Adam k němu zezadu přiběhl a dal mu herdu do zad. Vysvobodil ho tak z dalšího trapného civění do Jerryho hezké tváře.

„Na rozdíl od tebe stojím vždycky po boku vítězů, Millere!“ vrátil Adamovi narážku a jedním okem mrkl na Jerryho. Jop. Tohle by taky raději neměl dělat. To mrkání tedy, ohradil se v duchu. „Umíš doufám kopat?“ zeptal se Jerryho, aby předchozí gesto rychle zamluvil.

„Jo, viděl jsem to párkrát v televizi,“ přikývl Jerry, načež se rozesmál. „Dělám si srandu. Narodil jsem se v Itálii, takže de facto s kopačkama na nohách.“

„Super!“ zazubil se Jakub. Super, zopakoval si pro sebe. Je totálně v háji. Totálně!

 

Jakub se rozloučil před aulou se spolužáky a vydal se k východu, který vedl na Amsterdam avenue. Potřeboval zajít do nedaleké knihovny, pak si plánoval koupit sendvič k večeři a ještě předtím by měl nejspíš strávit hodinku ve studovně, připomenul si. Tam bude mít větší klid než ve studentském bytě, kde mu každou chvíli někdo klepe na dveře. A taky by měl napsat Eleně a Natálii popřát k zítřejším narozeninám. Ještěže je dostatečně busy a nemusí myslet na toho druhého bratra, pomyslel si. A to zřejmě neměl.

„Sakra,“ zasyčel při pohledu na Jerryho jméno na displeji mobilu. Znovu pocítil známou nervozitu a píchnutí u srdce jako při jejich prvním setkání. Kdyby jen tehdy tušil, co bude následovat a čím si za těch pět let všichni projdou… Proč muselo být všechno tak komplikované?