Den první. Příprava na Londýnský půlmaraton.

„Ahoj. Vítej na mém vlogu z přípravy na Londýnský půlmaraton. Zbývá čtyřicet dva dnů. Říkala jsem si, že by bylo fajn, kdybych vám dneska pověděla něco o svém tréninkovém plánu. A pokud byste se ke mně chtěli přidat a potkat se za necelý měsíc a půl v Londýně, napište mi to do komentářů. Možná bychom mohli vytvořit skupinu a vzájemně se podporovat. Dejte mi vědět, co si o tom myslíte. Každé ráno v sedm vyjde nové video. Bude mít kolem pěti minut. Nechci vás zahltit a sebe příliš stresovat. Přece jen, tohle není tak docela moje parketa. Tak mi držte pěsti, ať to spolu nějak zmákneme. Doufám, že vás tenhle maratonský diář bude bavit.“

 

Den druhý. Co jíst/pít před tréninkem a po něm.

Den třetí. Jak začít.

Den čtvrtý. Postupné navyšování zátěže.

Den pátý. Otázky a odpovědi. Odpovídám na vaše dotazy.

Den šestý. Jak překonat krizovou fázi.

Den sedmý. Co mě motivuje.

.

.

.

Den čtyřicátý. Londýn!

Den čtyřicátý první. Morální příprava. Kolečko po Hyde Parku.

Den čtyřicátý druhý. Den D!

 

„Super. Mám to!“

Libor ukáže Martě vztyčený palec. Za těch pár týdnů, co jí pomáhá s natáčením tréninkových videí, se z nich stal sehraný tým. Libor jí naslouchá. Jako by věděl, co jí přesně sedí a co už ne. Díky tomu Marta nemá pocit, že je tlačena do něčeho, co nechce, a společná natáčení obsahu pro sociální sítě si dokáže užít. Snad nejvíc oceňuje jeho svatou trpělivost, se kterou dokáže stát s nastaveným telefonem, dokud se záběr nepovede k oboustranné spokojenosti. Po dlouhých úvahách a seznamech pro a proti se rozhodla aktivovat nový profil, který je zaměřen výhradně na její běhání.

Atletiku miluje natolik, že je schopná překousnout i určité nepohodlí a mnohá omezení, která se s aktivním sportem pojí. Chápe, že jako vrcholová sportovkyně potřebuje být vidět i online, nejen kvůli sponzorům, ale také kvůli fanouškům, nadšencům do atletiky a lidem, kterým není lhostejná. Na jeho správu naštěstí není sama. Kromě Libora jí pomáhá také Tina. Z té udělala neoficiální manažerku svého účtu na sociálních sítích. Nemusí tak myslet na to, kde, co a kdy postnout, a může se plně soustředit na běhání.

Libor se dostal na tři vysoké školy a na podzim nastoupí na dejvické ČVUT. Už se s Martou domluvili, že si v Suchdole společně pronajmou byt. Financovat ho budou z Martiných výdělků z atletiky, a jak doufají, do roka a do dne do jejich malého rozpočtu přibude Liborův příjem z herní apky. Marta ho ostatně nepřestává zásobovat nápady.

 

„Uděláme krátký rozhovor před startem? Tvoje myšlenky, dojmy z příjezdu do Londýna. Očekávání od dnešního maratonu?“ zeptá se Nicole, jako vždy připravena na natáčení.

Marta koukne na Libora, načež přikývne. „Ale jen ve zkratce. Potřebuju si před během zahřát svaly.“

„Samozřejmě. Příliš tě nezdržíme.“ Nicole pokývne muži s kamerou a postaví se před Martu s mikrofonem v ruce. „Tak, Marto, pověz nám, s čím jdeš do dnešního běhu? Máš nějakou speciální taktiku?“ nadhodí dotaz. V sestříhané verzi dokumentu pak bude pouze Martina odpověď.

„Na půlmaraton? Hlavně šetřit síly a pokusit se si trasu, která vede centrem Londýna, užít. Jo a od trenérů mám nakázáno hlavně se nezranit.“

„Můžeš nám ještě přiblížit projekt, který svojí účastí na půlmaratonu v Londýně podporuješ?“

„Moc ráda. Stala jsem se patronkou projektu Psí školka, který úspěšně odstartoval v Třeboni a brzy by se měl rozšířit i do dalších měst.“ Marta se nakrátko obrátí zády ke kameře, aby ukázala obrázek s Astorem, který má vytištěný na bílém tričku. „Část výdělku půjde také na konto Astor, na podporu nemocných pejsků.“

Nicole se zeširoka usměje. „Děkuji. To bude prozatím stačit. Pár záběrů uděláme z tvého startu a doběhnutí, a až se vydýcháš, zeptala bych se tě na prvotní dojmy. Souhlasíš?“

Marta přikývne.

 

Marta se zhluboka nadechne. Očima přejede nejbližší okolí. Sportovní nadšenci z celého světa se společně s ní připravují ke startu. Jsou jich stovky. Na moment zavře oči a z mysli vytěsní veškerý ruch. Soustředí se na svůj dech. Hruď se napíná a zase stahuje. Teď. Oči se otevřou, tělo se na okamžik našponuje.

Tři, dva, jedna.

Peloton se dá do pohybu.

Noha střídá nohu.

Nádech, nádech, nádech. Výdech, výdech.

A zas a znovu.

Následující dvě hodiny jako by na světě neexistovalo nic než jen její mysl a vytrénované tělo.

Noha střídá nohu.

Nádech, nádech, nádech. Výdech, výdech.

A zas a znovu.

Útržky vzpomínek se derou na povrch, připomínají jí to dobré i výzvy, se kterými se musela vypořádat v minulém roce.

Tolik se toho událo.

Tolik se toho změnilo.

Ona se změnila.

Noha střídá nohu.

Nádech, nádech, nádech. Výdech, výdech.

A zas a znovu.

V levé části jejího zorného pole se objevilo Londýnské oko, vpředu věž Big Benu.

Místa, která zná z televize a internetu.

Místa, o kterých jí vyprávěla Tina.

Přihlížející diváci kolem trasy půlmaratonu fandí běžcům.

Je polojasno, teplota kolem patnácti stupňů.

Při pohledu na transparenty, jež někteří drží v rukách, a slogany na nich, jí v mysli naskočí vtipné video, které jí ráno ve zprávě poslala Anet. Za běhu se usměje.

Noha střídá nohu.

Nádech, nádech, nádech. Výdech, výdech.

A zas a znovu.

„Marta! Marta!“

Skandování jejích kamarádů se mísí s hlasy diváků postávajících kolem silnice. Dnes nezáleží na umístění, je jedno, kolikátá proběhne cílem, jaký bude její čas.

Noha střídá nohu.

Nádech, nádech, nádech. Výdech, výdech.

A zas a znovu.

Zbývá posledních tři sta padesát metrů. Nohy už téměř necítí. Proužky potu Martě stékají z čela i zad. Za nic na světě by to nevzdala. Běží pro Astora. Pro lidi, co při ní stojí, co v ni věří. Běží pro sebe.

Noha střídá nohu.

Nádech, nádech, nádech. Výdech, výdech.

A zas a znovu.

Ještě dvacet metrů, deset, osm, sedm, …

„Dokázalas to!“ slyší Liborův hlas. Při vší té únavě ho téměř nevnímá. V hlavě jí hučí. Dokázala to. Je naprosto vyčerpaná, ale šťastná.

Další meta dosažena!

 

„Myslím, že mě do letadla budeš muset odnést,“ pronese s ještě zrychleným dechem. Malým ručníkem si přitom utírá zpocené čelo a krk.

„Bude mi ctí,“ zazubí se Libor.

„Ale nejdřív chci dlouhou sprchu a masáž.“

„Tvoje přání je předem splněno.“

Marta se slabě usměje, zatímco se snaží popadnout dech.

„Tenhle servis se mi líbí.“

„Pro moji šampionku cokoliv.“

Marta se mu pověsí na krk a dlouze ho políbí. „Bože, asi mě budeš muset odnést rovnou odsud,“ pronese poté.

„Kamkoli,“ usměje se Libor. To už se k nim ale prodrali také Tina se Soňou a Kájou a všichni jí o překot gratulují. Do Londýna s ní z jejího trenérského týmu přiletěl i Ctirad. Martě neujde, že se až podezřele druží s produkční Nicole. Že by za jeho dobrovolným přihlášením se na cestu byl postranní motiv?

Marta se zadívá na postavy, které ji obklopují.

„Díky, že jste tu se mnou.“

„Nenechali bychom si to ujít za nic na světě!“ pronese Soňa a láskyplně ji obejme kolem ramen.

„Jsme tvoji největší fanoušci,“ zazubí se Tina a přitulí se k ní z druhé strany. Libor nelení, vytáhne telefon a udělá jim momentku.

Až se vrátí domů, fotku si vytiskne a připne ji na čestné místo na korkovou nástěnku ve svém pokoji, plánuje Marta při pohledu na výsledný snímek. Přátelství těchhle dvou je pro ni cennější než všechny medaile dohromady.

 

💛💛💛

The (happy) END

 

Chceš vědět, jak by se na místě MARTY rozhodli ostatní čtenáři?  Hlasuj a poděl se také o svůj názor. Na konci krátkého dotazníku tě čekají ještě 3 bonusové dárky!