„Hmm, tady to krásně voní!“ zvolá Marta mezi dveřmi rodného domu. Její máma vykoukne z kuchyně v zástěře s vtipným nápisem, kterou od dcery dostala k předloňským Vánocům. Obličej jí vmžiku ozdobí široký úsměv.
„Vyndala jsem z trouby vánočku. Pojď ochutnat vosí hnízda. Zbyl mi likérový krém a pár se mi jich nepovedlo. Tak toho využij, než přijede Kája.“
„Baileys? Mňam. V kolik má brácha dorazit?“
„Říkal něco o čtvrté odpolední. Takže za chvilku.“
„Ok.“ Marta si hodí do pusy vosí hnízdo a blaženě zamlaská.
„Miluju Vánoce. Chceš, abych obalila kapra?“
„No, čeká tu na tebe!“
„Odnesu si věci nahoru, převleču se a hned přijdu,“ zahlásí Marta a s plnou pusou se vydá do svého pokoje. Jsou v něm sice pořád její věci a de facto vypadá, jako by se v něm zastavil čas, i přesto jí však přijde zvláštní, že tam poslední měsíce chodí spíš na  návštěvu. A že jednou se odtamtud i se všemi těmi věcmi nadobro odstěhuje.
Její pohled upoutá korková nástěnka nad stolem, jíž dominuje sbírka medailí mezi koláží z fotek. Marta k ní přistoupí a bříškem ukazováku přejede po lesklém povrchu té, na které stojí na bedně při loňském mistrovství republiky. Kolem krku jí visí zlatá medaile. Na tváři úsměv od ucha k uchu. Nato se zadívá na pět olympijských kruhů. Tohle byl odjakživa její sen. Sama sobě přísahala, že si ho jednou splní. Byla ale dostatečně silná, psychicky i fyzicky, aby se vydala na cestu profesionálního vrcholového sportu?
Znamenalo by to najet na přísný režim. Mnohem přísnější, než na jaký byla zvyklá. Volnočasové aktivity by musela omezit na minimum, mnohých se úplně vzdát. Při přípravě na sezónu by neexistovalo nic jiného než atletika. Byla by pod přísným dohledem, na sportovní dietě, na kamarády by jí nezbýval čas. „Musíš si vybrat: zábava, nebo olympiáda?“ V tomhle má Ctirad pravdu. Poté, co zakusila vysokoškolský život na kolejích, si najednou není jistá, zda by se ho dokázala tak lehce vzdát. Všechno kolem studia ji bavilo. Dokonce i příprava na zápočty, a to je co říct.
V případě, že se obuje do sportu na sto procent, nejspíš bude muset přejít na dálkové studium, případně si domluvit individuální studijní plán. Atletika se stane středobodem jejího světa. Vždyť i halová mistrovství a akademické hry se konají v lednu o zkouškovém období. Musela by si žádat o speciální termíny, tak jako v případě maturity. Je opravdu připravená na všechny oběti, které by bylo třeba podstoupit na cestě k olympijskému zlatu?
Marta zaslechne bouchnutí vchodových dveří.
„Kája!“ vyjekne a vběhne do chodby.
„Páni, takhle nadšená z mýho příchodu jsi nebyla snad od šestý třídy,“ směje se její bratr.
„Vždycky jsem z tvýho příchodu nadšená.“
„Táta už taky dorazil?“
Marta se uměle zazubí. „Ano. Zase předstíráme, že jsme jedna velká happy family.“
„Ale my jsme jedna velká happy family,“ pronese Kája a po jejím vzoru roztáhne ústa do širokého úsměvu. Marta toho využije, zmáčkne mu obě líce, jak to dělávala, když byli malí, a zakření se u toho. 

Z otevřené kuchyně s jídelním koutem vykoukne máma. „Marto! Kájo! Ke stolu!“
„Rodinná pohoda, jééé!“ zvolá Marta šeptem. Kája ji popostrčí a navrch ji štípne do paže, tak jak to dělával, když byli malí.
„Třeboňský kapr,“ zašeptá Marta předtím, než vidličkou nabere bílé maso s troškou opečeného trojobalu se třemi druhy pepře, maminčinu vánoční specialitu.
„Salát je výborný. Ostatně jako každý rok,“ prohlásí táta a Marta se snaží ovládnout a neprotočit panenky. Kája ji pro jistotu pod stolem kopne do nohy. Zná ji až příliš dobře.
„Mamka je nejlepší kuchařka na světě,“ pronese raději a vrátí Kájovi malé nakopnutí.
Ten si poposedne a přitaká. „Jo, jo. Nejlepší.“
Po štědrovečerní večeři zanesou špinavé nádobí do dřezu a odeberou se do Martina pokoje.
Kája přinese starou promítačku, již postaví na komínek tlustých svazků knih, a objektiv namíří na bílou zeď.
„Kterou jako první?“ zeptá se Marty.
„O pejskovi a kočičce, jak spolu vaří dort.“ Ta je její nejoblíbenější.
„Dobrá, ale jen pod podmínkou, že hned za ní bude Dlouhý, Široký a Bystrozraký a pak O neposlušné myšce.“
Stejnou konverzaci vedou od nepaměti. Kája jí vždy gentlemansky přenechá právo prvního výběru, který je každý rok stejný, načež on vybere dvě následující pohádky. Každý v rodině má své oblíbené. Podle Marty je s podivem, že stará promítačka i po dvaceti letech stále funguje. Vlastně si trochu oddychne, že tomu tak je. Vánoce s Kájou bez promítání dětských pohádek by ztratily to pravé kouzlo. A je jedno, že oba už patří mezi dospěláky. Tohle vánoční sourozenecké hašteření mezi nimi probíhá od dětství a nikdy se jí nezevšední. Dává jí pocit jistoty. Toho pravého domova. Co když je to ale naposledy, co spolu takhle tráví Štědrý večer? honí se jí hlavou. Sportovci bývají na svátky často mimo domov. Turnaje, závody a soustředění se konají i během Vánoc. Jak moc je pro ni důležité trávit tenhle speciální čas se svými blízkými?
Během promítání první pohádky nemyslí na nic jiného. Tak jako tak ji zná zpaměti.
Táta jako každým rokem po třetí pohádce prohlásí, že jde zkontrolovat topení. Pod průhlednou záminkou odejde a ve vší tichosti nanosí pod stromek zabalené dárky. V minulých letech někdy to „ve vší tichosti“ doprovázelo slyšitelné šustění balicího papíru, a jednou dokonce i hlasité zakletí, to když při jejich snášení omylem na něco šlápl.
Jakmile konečně uslyší zazvonění zvonku, který máma po celou dobu ukrývá v kapse rozepínacího svetru, Marta s Kájou zanechají promítání, vystřelí ke dveřím, div se nepoperou o kliku, a seběhnou po schodech ve snaze být u stromku první.
Marta vítězoslavně zvedne ruce nad hlavu. Při pohledu na rozsvícené žárovičky a bohatou nadílku se jí oči zalijí slzami. Kája jí položí ruku kolem ramen a lehce stiskne.
„Ok, vyhrála jsi, tak si můžeš rozbalit první dárek,“ pronese, jen co se za nimi objeví rodiče. „Ale pokud nechceš, rád se toho ujmu.“ Kája na nic nečeká. Než Marta stačí zareagovat, přiskočí ke stromku a popadne vybraný dárek.
„Hele! Neřekla jsem, že…“
„Kdo zaváhá…“ Kája spěšně zkoukne jmenovku na vánočním papíře. „Marta,“ přečte nahlas a podá sestře dárek.
„Vidíš! Tomu se říká karma,“ zašklebí se na něho a s chutí se pustí do vybalování. Při pohledu na běžecké boty od velmi drahé značky se jí oči široce rozevřou. „Je od tebe, co?“ dojde jí a Kája s potutelným úsměvem jen krčí rameny. Marta k němu popojde a obejme ho. „Děkuju,“ zašeptá. Nato se s Kájou vrhnou mezi dárky pod stromečkem a podávají je jeden přes druhého jejich adresátům. Pouští si přitom koledy a ty notorické si společně nahlas zpívají. Jedno, že občas spletou slova nebo jsou úplně mimo tóninu. Marta nepotřebuje dokonalou rodinu, chce jen ujištění, že i když je jejich dospělé životy zavedou daleko od rodného hnízda, budou to stále oni.
Jakmile je pod rozsvíceným stromkem víc roztrhaného papíru než dárků k rozbalení, hrábne pro tenký obdélník v zeleno-zlatém papíře a podá ho mámě. „Tohle je pro tebe.“
„Obálka?“ Při pohledu na výpis z bankovního účtu Martina máma svraští čelo. „Nechápu.“
„Poslední rok jsem ukládala všechny vydělané peníze z reklam a sponzorství na zvláštní účet. Je tam dostatečný obnos na to, aby ti banka půjčila na byt. Koukala jsem na internet a mohla by sis dovolit i třípokoják. Měsíce si stěžuješ, že dům je pro tebe samotnou moc velký. Vím, že ho nechceš prodat, chceš, abych ho jednou měla já, nebo Kája. Mohla bys ho ale pronajmout a žít v menším. Někde poblíž míst, kam ráda chodíš.“
„Já… Nevím, co říct.“ Martina máma se zadívá na jejího tátu.
„Není třeba nic říkat. Prostě si ho vezmi a udělej s tím, co uznáš za vhodný.“
„Jsou to ale tvoje peníze. Vydělala sis je. Zasloužíš si je.“
„Vydělám si další. Tobě poslouží lépe než mně.“
„Dobrá. Promyslím to,“ rezignuje nakonec máma a Martu obejme.

TINA: Happy Christmas!

MARTA: Šťastný a veselý, Londýňanko! Je mi líto, že musíš na Štědrý den pracovat.

TINA: V pohodě. Sama jsem se o tuhle šichtu dobrovolně přihlásila. Nejsem tu ale sama. Neuhodneš, kdo za mnou přijel.

MARTA: Napadá mě hned několik možností.

TINA: Tak si je nech pro sebe. Pošlu ti pak fotku. Vánoce v Londýně nakonec budou nejen bílé, ale taky kouzelné.

ANET:  Pohodičku u telky, dárky podle gusta, vaječňák bez salmonely a nadměrnou konzumaci bez bolavýho břicha.

MARTA: Tobě taky hezký Vánoce, Anet!

„Můžu?“ Kája zaklepe na dveře Martina pokoje.
„Jasně,“ pobídne ho. Spěšně si setře slzu a prudce zamrká. Poklepe na postel vedle sebe, aby si přisedl.
„Ty brečíš?“
„Ne, ne. Jen mě dojala došlá přáníčka.“ Marta si nanovo promne oči. Nechce, aby ji bratr takhle viděl. „Bez tebe to tu není
ono,“ hlesne.
„Už jsem z domu pár let.“
„No právě.“
„Všechno v pohodě?“
„Kromě toho, že mám pocit, že můj život není vůbec můj, že kam se hnu, zírají na mě cizí oči, že se občas nemůžu soustředit ani na přečtení nákupního seznamu?“
„Pořád je to tak zlý?“
„Jiný. Od tý doby, co jsem na vejšce, je to jiný. Ani horší, ani lepší. Prostě jiný.“
„Je něco, cokoli, co pro tebe můžu udělat? Kromě nakopání zadku toho Jóžina, nebo jak si říká?“
„Soňa ti pověděla o těch komentářích?“
„Nemusela. Jsem taky na sítích a Martu Zlatou mám mezi nejoblíbenějšími profily ke sledování. Jen nechápu, proč by ses měla dobrovolně nechat takhle lynčovat.“
„Já taky ne, ale očividně nemám na vybranou. Tobě fanoušci taky dávají čočku, když vám nevyjde zápas.“
„To je jiný.“
„V čem? Hejt jako hejt. Chci jen dělat to, co mě baví. Běhat, spát, jíst a chodit do školy.“
„Tebe baví chodit do školy?“ Kája vykulí oči a nevěřícně zamrká.
„Ty víš, jak to myslím,“ zakaboní se Marta. V blízké době bude muset udělat rozhodnutí, na které v tuhle chvíli není připravená. V novém roce bude všechno jiné, snazší, přesvědčuje sama sebe. Ostatně jako každičký rok v tomto období. „Prosím, ignoruj Jóžina a jemu podobný. Nestojí ti za to.“
„Kdokoli, kdo se naváží do mojí sestřičky, si zaslouží…“
Marta mu položí dlaň na ústa.
„Tak mu nakopeš zadek. A co pak? Obratem tě vyhodí z klubu. Nenič si kariéru kvůli někomu takovému. Karma, pamatuj.“
„Karma,“ zopakuje po ní a frustrovaně vydechne.
„Co koleno?“
„Mnohem lepší. Ale podle doktorů se musím mít na pozoru. Znáš to. Nepřepínat, dbát na správnou rehabilitaci, potréninkový klid…“
„Tahle sportovní zranění… Když Tina tančila s Dominikem, poškodila si nervy na nártu pravý nohy. Říká, že s tím má stále občas problémy, a to se jí to stalo už před rokem a půl. Soňu taky děsí možná zranění, která by mohla ohrozit její postup v žebříčku. Nejspíš proto se rozhodla vystudovat fyzioterapii. Rozhodně je to od ní chytrý tah. Možná jsem si taky měla vybrat něco praktičtějšího.“
„Myslel jsem, že tě škola baví,“ pronese Kája škádlivě.
„Kupodivu jo. Dokonce i Zemědělské systémy. Člověk se tam dozvídá spoustu zajímavých informací. Hele, tos věděl, že ptáci a savci mají odlišnou velikost krvinek?“
„Vážně?“
„Jo, představ si!“
„Až skončím aktivní kariéru, rád bych trénoval dorost. Přemýšlím o tom, že bych se vrátil do školy.“
„Dobří trenéři mládeže jsou k nezaplacení.“
„A proto v tom vidím smysl. Jen bych byl rád trenérem, který za svoji kariéru získal nějaký pohár nebo se blýsknul supr přihrávkou při mezinárodním utkání. Naštěstí mám maturitu.“
„To já taky,“ zazubí se Marta. Nato však opět zvážní. „Co si myslíš o mém dárku mámě? Po pravdě.“
„Myslím, že je to od tebe neskutečně štědré.“
„Děkuju.“
„Ale taky znám mámu. Nemá ráda změny. Sice si stěžuje na velikost domu a na všechno, co souvisí s jeho údržbou. Ale sama víš,
že máma nedělá spontánní rozhodnutí. Že si na určitou myšlenku musí nejprve zvyknout.“
„Nechci, aby tu byla sama. Tinina máma si po letech od rozvodu našla nového přítele. Chci, aby máma byla taky znovu šťastná.“
„Ale ona je šťastná. Vlastním způsobem. Každý má jinou definici štěstí.“
„A jaká je ta tvoje?“
„Před půl rokem bych řekl fotbal. Anglie. Zahrát si na mistráku Evropy, možná světa.“
„Změnil jsi snad názor?“
„Ne. Jen se mi mírně změnily priority. Takhle, pořád to chci a vynasnažím se, abych dosáhl na co nejvyšší metu. Ale vím, že tahle kariéra má své limity a jednou s fotbalem skončím. Možná to bude za deset let, možná za dva roky. Začínám proto myslet na  období ‚po tom‘.“
„Jo, to chápu,“ přitaká Marta.
„Jak vidíš halové mistrovství?“
„Vím, na čem musím ještě zapracovat. Časy mám slušný. Tuhle jsem zaběhla nejlepší čas od loňskýho mistrovství.“
„Nezníš moc nadšeně…“
„Pořád nějak nevím. Mám pocit, že poslední měsíce byly zkouškou ohněm pro moji motivaci.“
„Běháš proto, že tě atletika pojí s tátou, nebo proto, že to sama chceš? Opravdu chceš…“
Když byla malá, Marta Kájovi záviděla zvláštní pouto s tátou. Chtěla s nimi trávit co nejvíc času a sport jí to umožnil. Na druhou stranu milovala pocit, který zažívala zas a znovu, když noha míjela nohu, tváře jí ovíval vánek a plíce se roztahovaly pod hlubokými nádechy a výdechy. Milovala pobyt na stadionu i adrenalin závodů. A i když zrovna neběhala, myslela na tréninky. Hledala možnosti, jak se zlepšit.
„Možná mám díky tátovi kladný vztah ke sportu, ale byla jsem to já, kdo si vybral atletiku,“ řekne po zvážení.
Kája se pousměje. Vstane, popojde k oknu a odhrne závěs.
„Myslím, že Ježíšek nechal jeden dárek venku,“ pronese poté.
„Cože?“ Marta přiskočí k oknu a zadívá se mu přes rameno.
A opravdu. Na příjezdové cestě stojí větší krabice ovázaná červenou mašlí. Nechápavě zatřepe hlavou.
Oba se jako na povel rozeběhnou ze schodů ke vchodovým dveřím.
„Proboha!“
Venku si Marta zacpe pusu dlaní. Nemůže uvěřit tomu, co vidí. Na místě, kde byl předtím dárek, stojí bílé auto s velkou červenou mašlí na kapotě. „Jak…“ lapá po dechu. Otočí se na bratra, pak na tátu s mámou. Všichni jen netečně krčí rameny.
„Líbí se ti?“ Máma ji pohladí po vlasech.
„Blázníš? To je vážně moje?“
„Jen pod podmínkou, že budeš jezdit opatrně.“
„A budeš dodržovat dopravní pravidla, před každou jízdou se připoutáš a nebudeš troubit na pomalé řidiče,“ doplní Kája a Marta ho za to sestersky šťouchne do ramene. Nemůže tomu uvěřit.
Její vlastní auto.