Aby Tina nemusela myslet na skutečnost, že bude poprvé v životě na vánoční svátky sama, nabídla se, že bude pracovat celý týden bez jediného dne volna. Vzhledem k nízkým teplotám venku nechce být zalezlá na pokoji ani trávit čas v nedalekém nákupním centru. Po práci tak chodí s notebookem do blízkého Britského muzea. Vstup je tam zdarma a kromě toho, že se v ohromné budově nachází spousta zajímavých míst a exponátů k objevování, je tam teplo a ve světlém, proskleném atriu jsou stolečky, ke kterým se dá zasednout na delší dobu. Bez problémů se tam připojí na místní wifi a v poklidu může sjíždět internet a editovat videa. Dalším místem, které si oblíbila, je hala nádraží St Pancras. Původně tam šla ze zvědavosti, aby se vyfotila u nástupiště z knížek o Harrym Potterovi. Zrenovovaná budova nádraží ji přitom okouzlila natolik, až se přistihla, že Olegovi závidí, že tudy každý den prochází cestou do práce.

„Povinné foto se stromkem!“ zazubí se Tina do kamery. Nato vystoupá po schodech na horní, otevřenou terasu, ze které je nejlepší výhled na příjezdové kolejiště s postávajícími soupravami vlaků a vedlejší, paralelní přízemní halu, kterou lemují obchůdky a restaurační zařízení. Líbí se jí ten neustálý pohyb a ruch, který se snad nezastaví ani v noci.

V pohybu. Slovní spojení, které podle ní nejvíce rezonuje s Londýnem, je: v pohybu. I dnes, opřená o zábradlí nádražního balkonu s lehkým úsměvem na tváři, pozoruje hemžení pod sebou. Její pohled po chvíli ustrne na klukovi s batohem přes jedno rameno, který si to štráduje dlouhou halou ke vchodu do metra. „Robin?“ Z dálky opravdu vypadá jako on. Jenže než se vzpamatuje, kluk zmizí z dohledu.

Tina se zamračí. Proč okamžitě skočila po představě, že by to mohl být on? Pokud je Robin v Londýně, to, že ho jen tak potká, je pravdě podobné asi tak, jako že najde ztracený čtvrťák na jedenáctikilometrové bournemouthské pláži. A i kdyby. Běžela by pak za ním, poklepala mu na rameno a řekla…Co by mu vlastně řekla? Ahoj? Ráda tě zase vidím? Nechceš zajít na kafe? Máš radši Starbucks, nebo Café Nero?
Oh ne. Myšlenka na Robina v Londýně se jí jako na potvoru usadí v hlavě. Docela by ji zajímalo, zda je na ni stále naštvaný. Dodneška nechápe, proč jí nedal šanci uvést vše na pravou míru. Omluvit se za svou stupiditu. Namísto toho ji zcela odstřihnul. Tina se zadívá na nádherně nazdobenou výlohu obchodu s dárkovým zbožím uvnitř nádražní haly. Kdyby chyby. Sklopí hlavu a pomalu se vydá do svého dočasného londýnského domova.

„Šťastné a veselé!“ zazubí se Masha. Právě jí končí turnus a podle vlastních slov se už nemůže dočkat, až odjede k rodičům do Summersetu, kde bude trávit následující dva dny v ohyzdném vánočním svetru, se zadkem přišpendleným ke gauči a nonstop sledováním romantických komedií.

Ostatně ohledně toho, kdo bude mít na Vánoce volno, se mezi Tininými kolegy strhla hlučná diskuze už krátce po jejím nástupu. Chvílemi to dokonce vypadalo, že si někteří vjedou do vlasů. Sem tam zaslechla hlášku typu: „Tys měla volno na Štědrý den už dva roky po sobě.“ Případně: „Zůstala jsem přesčas, když jsi potřebovala, dlužíš mi protislužbu.“ Jak se Mashe podařilo uzmout oba sváteční dny, se Tina raději neptá. Nejspíš mají Olegova slova o protekci částečné opodstatnění. Tak jako tak to Tině může být jedno. Díky tomu, že se stala jednou z dobrovolnic pro práci v nejméně populární dny v roce, byla pasována na týmovou hráčku, hodnou následování (až po Novém roce, samozřejmě). Tina už po svém příjezdu Shelby nahlásila, ať ji napíše také na silvestrovský večer. Představa všeobecného veselí v ulicích, bouchání šampaňského a novoročního líbání, které by se týkalo všech kromě ní… Ne. To raději bude v hotelu a se širokým úsměvem přát každému vše nejlepší do nového roku.

„Šťastné a veselé!“ ozývá se ze všech stran. Hosté se fotí u velkého vánočního stromu v lobby a všichni mají nakažlivě dobrou náladu.
„Tak to vypadá, že strávíme svátky spolu,“ mávne na Tinu šedesátiletý Bernard, jeden z mála Britů, kteří pracují v hotelu. Přestože žije v Londýně přes dvacet let, pořád má silný velšský přízvuk. Bernard je od pohledu dobrák, ve městě nemá žádnou rodinu, zato zná spoustu historek a Tině už dal několik zajímavých tipů, kam se zajít podívat. Na společné pracovní svátky se tak vcelku těší.

Automatické vchodové dveře do hotelového lobby se opět otevřou a Tina už zvedá hlavu, aby příchozímu hostu věnovala jeden ze svých zářivých úsměvů. Je v půlce pracovní doby, ještě půl hodiny a půjde na večeři. Jakmile se však zadívá na postavu, která k ní přichází s malým kufříkem na kolečkách, srdce jí začne splašeně plesat radostí.
„Mami?“
Do očí jí vyhrknou slzy. Oběhne dlouhý recepční pult a vrhne se mámě kolem krku. Jedno, že zrovna pracuje. Jedno, že se po nich ostatní hosté otáčejí. Potřebuje se přesvědčit, že se jí to nezdá. Že je to opravdu máma, kdo stojí ve vestibulu hotelu Diplomat na Russell Square v centru Londýna. V opačném případě by to byl pěkný trapas.
„Jak? Co ty tady?“ vydechne nevěřícně.
„Přece sis nemyslela, že tě nechám o Štědrém dnu samotnou?!“
„A co Pepa?“
„Pepa? Ten slaví Vánoce se syny a jejich matkou,“ odvětí Tini
na máma, jako by to byla ta největší samozřejmost. „Moje místo je u mojí nádherný, šikovný dcery, na kterou jsem nesmírně pyšná!“ líbne ji na tvář.
„Ale?“ Tina se snaží vzpamatovat z návalu radosti, překvapení a notné dávky šoku.
„Mám rezervované ubytování na tři dny, tak si to tu pořádně užijeme, co říkáš?“
„Ehm… Jasně!“
„Ubytuješ mě?“ Tinina máma ukáže k recepci.
„Jo, zajisté.“ Tina se se vztyčenou hlavou vrátí za recepční pult.
„Budu potřebovat váš pas, prosím,“ řekne s vážnou tváří, načež se na mámu zase zakření.
„Dala jsem ti pokoj se dvěma oddělenýma postelema,“ mrkne na ni. Na tři noci se přestěhuje za mámou do hotelového pokoje, aby byly co nejvíc spolu. „Bohužel mám zítra odpolední až do jedenácti. Kdybych to bývala věděla,“ zatváří se nešťastně. Být týmovou hráčkou najednou není taková výhra.

„V tom případě si uděláme zábavné dopoledne. Aspoň nebude v ulicích tolik lidí,“ odpoví máma povzbudivě a Tina má sto chutí ji
znovu obejmout.

Hned ráno po snídani spolu vyrážejí na okružní cestu centrem města. Zasednou do první řady sedadel horního patra červeného autobusu, ze kterých mají zdání, že jedou ve vyhlídkovém voze, a kochají se projížďkou, která vede po Oxford Street přes Piccadilly Circus až ke Trafalgar Square. Společně pak vystoupí u Westminsterského mostu, naproti budově parlamentu a dají kolečko po nejbližším okolí. Aby si trochu oddychly, sednou na lavičku u podlouhlého jezírka v Green Parku a kochají se výhledem na Buckinghamský palác v pozadí.
„Pobyt tady je vánoční dárek od Pepy,“ přizná máma.
„Zdá se, že je to skvělej chlap.“
„Je,“ přikývne a Tina by přísahala, že se máma začervenala.
„Za to se nemusíš stydět,“ popíchne ji. „Myslíš, že se ještě jednou vdáš?“
„Nevím. Možná ano, možná ne,“ krčí máma rameny.
„Mně by to vůbec nevadilo,“ ubezpečí ji Tina. „Tedy pod podmínkou, že si budu moct vybrat šaty družičky, samozřejmě!“
„Budu na to myslet, pokud taková chvíle někdy nastane,“ řekne Tinina máma s lehkým úsměvem. „Je hezký mít někoho, kdo tě podrží, když je třeba. Komu se můžeš vypovídat a dotyčný skutečně naslouchá. Nebo si jen tak opřít hlavu o jeho rameno.“
„Jo,“ špitne Tina a neubrání se vzpomínce na společné bydlení s Kamilem. Na jeho kulinářské umění, sledování filmů po večerech a zkoušení jednotlivých tanečních figur v obýváku a na tanečním parketu. Vybaví si všechny ty vtipné zprávy s obrázky a videi z oblíbených tanečních filmů a muzikálů, které si posílali během dne. Kamil pro ni byl po všech stránkách perfektní kluk. Jenže nejspíš ona nebyla tou perfektní holkou pro něho?
„Je to rozhodně nezvyk, nemít tě poblíž,“ přizná Tinina máma.
„Nápodobně.“

Tininy oči se zalijí slzami. Dopadne na ni lítost ze zpackaných vztahů i z vlastních selhání. Máma ji konejšivě obejme. V mámině náručí nemusí být silná. Nemusí předstírat. Je to jediná náruč, která je pro ni vždy otevřená, ať udělá jakoukoli botu, a která ji za těch devatenáct let nikdy neopustila.

Tina se s kolegyní, se kterou měla na recepci odpolední směnu, domluvila, že si každá vezme místo obvyklé půlhodiny rovnou hodinové volno na štědrovečerní večeři. Tinina máma koupila fish and chips s sebou a společně si je sní na lavičce v parku v blízkosti kamenné fontánky, ve které přes zimu není žádná voda, zato je ozdobena zeleným chvojím a borovicovými větvičkami. Společně s dvoumetrovým, bíle nasvíceným stromkem dodává místu tu pravou sváteční atmosféru. Obě mají rukavice a čepici a kolem krku ovázané huňaté šály. Tina pustí na telefonu koledy, rozbalí dárky, které předtím symbolicky položily pod osvícenou borovici, a popřejí si veselé Vánoce. Spolu. Jen ony dvě. Tak jak to dělají od Tininých třináctin.

 

Přes noc nasněžilo a bílá nadílka nepřestává zasypávat londýnské ulice ani pětadvacátého, kdy Tině končí směna ve tři odpoledne. Bernard jí zajistil padesátiprocentní slevu ve vedlejším hotelu na klasický Afternoon Tea. S plnými břichy a v dobré náladě pak na zasněženém trávníku v parku před hotelem postaví s mámou sněhuláka a nakonec se společně s dalšími náhodnými kolemjdoucími pustí do koulovačky.
Při následném brouzdání po okolí se zastaví u skupinky zpěváků, kteří zrovna pějí píseň z Tinina oblíbeného vánočního filmu Láska nebeská. „All you need is love!“ zvolá a spontánně se k nim s mámou přidají. Chytnou se za pas a pohupují se do rytmu. „All you need is love, love. All you need is love.“ Po posledních slovech ji máma líbne do vlasů.
Tina si nedokáže představit krásnější svátky. Už dlouho se takhle nebavila a je šťastná, že to je právě máma, s kým tyhle neobyčejné chvíle prožila. „Díky, mami,“ obejme ji, když se s ní loučí před odjezdem na letiště.
„Skvěle jsem si to užila. Opatruj se,“ usměje se Tinina máma a štípne dceru do tváře.
„Neboj.“
„Nebojím se. Vím, že se o sebe dokážeš postarat.“
Tina mámu naposledy obejme a pak už jen sleduje, jak schází do metra u Russell Square v blízkosti hotelu Diplomat. V nostalgické náladě se vrací na pokoj, kde si ještě dlouho poté prohlíží fotky, které s mámou pořídily v Camden Townu, kam spolu vyrazily poslední den jejího pobytu v Londýně. Od hotelu to měly ostatně jen půl hodiny chůze. Společně procházely obchůdky a stánky s různorodým zbožím a stejně jako předchozí dny si po cestě udělaly spoustu společných selfie. Zvěčnily se i před zdí s graffiti s obrovským nápisem Camden Town. Tina se zadívá na obrazec napravo od jejich hlava nakrabatí čelo. Zvláštní. Přísahala by, že tenhle styl už někde viděla.
V telefonu vyhledá fotky z Bournemouthu. Jednu z maleb z dlouhé zdi pak porovná s tou londýnskou. Jsou téměř identické. Tina semkne rty k sobě. Jaká je pravděpodobnost, že je tohle Robinovo dílo?

#nejlepsivanoce #smilovanoumamou #mojemamajenejlepsi