Noční Paříž mě vzrušovala a děsila zároveň. Nevím, který z těch dvou pocitů převládal, ale za žádnou cenu jsem se nechtěla vzdálit od Mala. Po odchodu z nádraží mě vzal nejprve do nějakého podniku. Zdálo se, že ho tam znají. Nebyla jsem oblečená na takové místo, ale co. Nepotřebovala jsem na nikoho dělat dojem, natož se zalíbit.

Sedli jsme si ke kulatému stolku u zdi, jež byla plná rozličně velkých obrazů s fotkami (zřejmě slavných) návštěvníků.

„Říkal jsem si, že se budeš cítit bezpečněji, když objednám něco ve skle,“ řekl Mal uvědoměle, když nám číšnice přinesla dvě malé lahvičky s nealkoholickými drinky. Sledovala jsem, jak je před námi otevřela a nalila do skleniček s trochou ledu. Bylo to od něho milé gesto. Chtěl mě tím zřejmě ubezpečit, že jeho úmysly byly čisté. I přesto ve mně stále hlodal červíček pochybností, zda to byl dobrý nápad vložit svoji důvěru v naprosto neznámého člověka. Na druhou stranu – já tu byla kvůli někomu, koho jsem nikdy nepotkala naživo. Takže asi tak.

„Tak čin čin.“ Mal pozvedl svoji sklenku a krátce jsme si přiťukli.

„Co je tohle za místo?“ zeptala jsem se.

„Tady se scházejí bohémové Paříže,“ odpověděl lakonicky.

„Jsi jedním z nich? Volnomyšlenkář?“

„Svobodná duše,“ zazubil se. „Máš hlad?“

Můj kručící žaludek zaprotestoval ještě dřív, než jsem otevřela pusu. Ani nevím, jak se jmenovalo jídlo, které pro nás pro oba objednal. Byl to opravdu velký talíř plný brambor, kuřecího masa, rozteklého sýra a strašně dobré omáčky. V životě jsem nejedla něco tak dobrého. Fakt ne.

Na malém pódiu zpívala šansony žena se spoustou make-upu. S každým novým songem ze mě opadávalo napětí. Potřebovala jsem přežít pár hodin v Paříži a zdálo se, že by to nemusela být zase taková katastrofa.

„Připravena na další zastávku?“ otočil se na mě Mal poté, co jsme dojedli a dopili.

„Asi?“ pokrčila jsem rameny.

Mal otevřel peněženku s vyskládanými bankovkami a několik jich nechal na stole.

Dlouhé minuty jsme se pak proplétali oživlými uličkami Montmartru. Mal mě upozornil, když jsme procházeli kolem ikonického kabaretu Moulin Rouge. Překvapilo mě, jak malý působil ve srovnání s okolními domy. Moje oči nepřestávaly těkat na všechny strany. Už ne ze strachu, ale ze zvědavosti. Když však po dalších krocích zamířil Mal ke vchodu do jakéhosi podniku, přece jen jsem zaváhala.

Ucítila jsem, jak mě chytil lehce za ruku. „Věř mi. Pokud se ti tam nebude líbit, půjdeme jinam,“ ujistil mě. Nakonec jsme odtud odcházeli dlouho po půlnoci. Po celou dobu jsem upíjela limonádu v lahvi. Nehrozilo tak, že by mi někdo vhodil něco do pití. Tancovali jsme, smáli se a zase tancovali.

Následně jsme se procházeli pod osvětlenými lampami a povídali si. O Paříži, o mně. O životě.

♠♠♠

„Teď kam?“ zeptala jsem se, když jsme seděli nějakou chvíli na širokých venkovních schodech.

„Kam budeš chtít?“ odpověděl mi otázkou.

„Neznám to tady. Ty jsi místní.“

Postřehla jsem, jak mu koutky nepatrně ucukly do stran.

„Mám nápad. Za hodinu začne svítat. Chceš vidět ten nejkrásnější východ slunce nad Paříží?“ Mal vstal a nabídl mi otevřenou dlaň.

Dnešní noc byla v jeho režii. Propletli jsme se několika uličkami a došli až k Malovu autu. V tu chvíli jsem mu důvěřovala natolik, že mi ani nepřišlo zvláštní nasednout dovnitř.

Naopak jsem byla docela ráda, že jsem nemusela nikam dál chodit a prostě se jen svezla. Mal mě vzal na vyvýšené místo, odkud jsme měli nádherný výhled na celou metropoli a Sacré-Cœur. Slunce zrovna vycházelo za jeho majestátní kopulí a žluto-oranžové paprsky zbarvovaly střechy budov pod námi. Připadala jsem si jako na impresivní výstavě slavného malíře, při níž se na velkém plátně před očima diváků promítal vznik jeho děl.

Stála jsem tam a oněměle zírala na měnící se syté barvy, jež postupně proměňovaly předchozí černotu v dokonalý umělecký výtvor, aby ho následně opět přemalovaly. Načež se stejný postup opakoval v pravidelných intervalech.

Sledovala jsem zrození nového dne nad metropolí a něco se ve mně pohnulo. Zadívala jsem se na kluka, jenž stál po mém boku. Jeho tvář byla soustředěná, pohled zafixovaný na představení před námi. Zřejmě vycítil můj pohled a naše oči se setkaly. Usmál se.

„Proč jsi tu se mnou?“ zeptala jsem se. Ani nevím, proč to ze mě vypadlo.

„Možná nejen ty potřebuješ najít odpovědi na nevyřčené otázky,“ řekl jen a zahleděl se opět na vycházející slunce.

♠♠♠

Do odjezdu vlaku zbývaly dvě hodiny. Přemáhala jsem únavu a ospalost. Než jsme nasedli zpátky do auta, Mal mi koupil nové kafe. Ještěže jsem si aspoň na chvilku zdřímla v letadle sem. Jako by moje tělo tušilo, že následující noc nezamhouřím oko, pomyslela jsem si.

Se široce otevřenýma očima jsem pak pozorovala ulice a čtvrti, kterými jsme projížděli: osvětlenou Eifellovku, Louvre, katedrálu Notre Dame.

Snažila jsem se vrýt si do paměti každý obrázek, úhel pohledu. Dojem, pocit.

A přemýšlela jsem. O důvodech, které mě přivedly až sem. Do téhle bláznivě probdělé noci.

Nevěděla jsem, co chci. Ok. To není úplně pravda. Protože kdybyste mi tehdy položili podobnou otázku, vychrlila bych na vás automatickou odpověď. Byla jsem přesvědčená, že vím, kdo jsem a co chci. Jen to „co“ se měnilo každých pár týdnů. Kolem mě bylo tolik podnětů. Chtěla jsem proto dělat všechno. Umět všechno. Procestovat jihovýchodní Asii, zaplavat si s delfíny, zacvičit si jógu na Bali, být herečkou, umělkyní, módní návrhářkou, napsat milostný román. Všechno mi připadalo strašně cool.

Na téma, jak si vytvořit vlastní nástěnku snů a přání, bych mohla dávat přednášky na YouTube. Jejich vytvářením jsem strávila hodiny. Chtěla jsem zažívat to, co jsem viděla na sítích. O čem mluvili lidé v mém okolí. S tím šel ruku v ruce pocit méněcennosti, že nemám dostatek talentu, času a vůbec, že na všechno bych potřebovala minimálně tři životy. Což bylo v mých devatenácti děsně depresivní.

Podobný přístup jsem měla i ke vztahům.

Matouš mi imponoval vášní pro hru na klavír. Pro svůj bohémský šarm. Vyšší, hubený kluk s neposednými vlasy a se stydlivým úsměvem. Jakmile však zasedl ke klavíru a jeho prsty se rozeběhly po klaviatuře, páni. I kdyby zahrál jen stupnici C-dur, moje čtrnáctileté srdce bilo výhradně pro něho. Následující podzim jsem začala docházet do hudební školy s mnohem větším entuziasmem. Vydrželo mi to do nového roku, kdy jsem se seznámila s klukem, co hrál ve školní kapele. O pár měsíců později se ze mě stala největší fanynka lakrosu, následně zapálená lezkyně po umělých stěnách. A tak dále a tak dále.

No, myslím, že máte obrázek.

Když jsem se po letech opět setkala s Matoušem, přesvědčila jsem sama sebe, že to byl osud. Jenže vztah na dálku najednou nedokázal vykřesat nové zapálení.

A Christian? Sama sobě jsem si namluvila, že oduševnělý herec s vášní pro jógu a indickou kuchyni je tím pravým pro mě.  Asi jsem chtěla nejen sobě, ale také svému okolí dokázat, že je to tentokrát jiné. Že my dva jsme tou pověstnou výjimkou potvrzující pravidlo. A jak už víme, nic z toho se nepotvrdilo.

♠♠♠

„Jak že se jmenoval ten kluk, se kterým ses tu měla setkat?“ zeptal se mě Mal, když jsme projížděli po širokém bulváru Champs-Élysées. Jako by četl moje myšlenky.

„Christian. Christian Braun.“

„Wow.“

„Já vím. Já vím,“ kroutila jsem hlavou.

„No judgment,“ usmál se.

„Jsem pitomá. Normálně pitomá. A víš, co je nejhorší? Jeho profil je znenadání nedostupný. Tohle nemůže být náhoda. Vylákal mě do Paříže a vypařil se z online světa. Kdo tohle dělá?“

„Podvodníci?“

Podvodníci. Tohle slovo mi do té doby nepřišlo na mysl. Nenapadlo mě, že bych mohla být obětí úmyslného klamavého chování. Udělalo se mi zle. Ne fyzicky. Mentálně.

„Jsi v pořádku?“

„Očividně ne,“ utrousila jsem a snažila se potlačit vztek.

„Vykřič se z toho. Pošli toho svého Christiana do prdele,“ řekl Mal ve vší vážnosti.

„Cože?“ Pohlédla jsem na něho nechápavě.

„No, vykřič se z toho. Řekni mu z plna hrdla, co si o jeho počínání myslíš? Co bys mu řekla, kdyby se tu před tebou objevil?“

„Řekla bych mu, že je hnusný hajzl. Že jsem mu důvěřovala a… A že mě ještě nikdo na světě takhle nezklamal.“

„Super. A teď to pořádně zakřič do světa.“

Na mé straně se stáhlo okýnko. Koukla jsem na Mala.

„No tak!“ pobízel mě. „Do toho. Ulev si.“

Nahnula jsem se, vystrčila hlavu ven a zakřičela. Netuším, kolikrát jsme takhle obkroužili Vítězný oblouk, ale řeknu vám, po celou tu dobu jsem řvala z plných plic. Česky, anglicky. Už ani nevím. A páni. Christiana mi to nevrátilo, ani nenapravilo moje pochroumané ego, ale dostala jsem to aspoň ze sebe ven.

Když jsem pak hlavu zapřela za opěradlo sedadla, hluboce jsem dýchala, jako bych proběhla celou Champs-Élysées a moji tvář zdobil široký úsměv.

„Do háje s Christianem Braunem!“ zaječela jsem naposled.

„That’s  my girl!“ zazubil se na mě Mal.

♠♠♠

Blížil se čas mého odjezdu. Zaparkovali jsme v blízkosti vlakového nádraží, kde jsem si vyzvedla z úschovny zavazadlo. Mal mě poté doprovodil na nástupiště. Asi aby se ujistil, že se na poslední chvíli někde nezapomenu. Když už kvůli mně prožil bezesnou noc. Bylo to zvláštní, ale poprvé od příhody v hotelu se mi odtud nechtělo utéct.

Znenadání se mezi námi rozhostilo podivné ticho. Jako by ani jeden z nás nechtěl říct nevyhnutelné sbohem. Najednou jsme měla na Mala spoustu otázek.

„Mám pocit, že jsem celou noc mluvila jen o sobě,“ řekla jsem omluvně. „Co jsi vlastně dělal v hotelu? Pracuješ tam?“

Místo odpovědi mi věnoval odzbrojující úsměv.

„Moc rád jsem tě poznal, Vany,“ řekl a podal mi pravačku. Zkoprnělá tím gestem jsem ji lehce stiskla.

Popřál mi hodně štěstí, a než jsem se stačila vzpamatovat, sledovala jsem jeho vzdalující se záda v tříčtvrtečním kabátě. Chtěla jsem za ním něco zavolat. Popoběhnout. Chtěla jsem…

S hlubokým nádechem jsem sevřela rukojeť kufru a vkročila do vlakové soupravy.

♠♠♠

Když se o tři a půl hodiny později letadlo odlepilo od dráhy, uvědomila jsem si, že na kluka, se kterým jsem strávila posledních x hodin, nemám žádný kontakt. Věděla jsem pouze jeho jméno a datum narození. A že žije v Paříži.

Ještě v letadle jsem zkusila najít jeho profil na sítích. Chtěla jsem mu poděkovat. Nevím. Nedalo mi to ani moc práce a Google mi nabídl hned několik odkazů. Jméno bylo správné, ale ty fotky… Kluk s tmavými vlasy měl podobné rysy a stejný věk, ale nebyl to Mal. Mlhavě jsem si vybavila malou kartičku, kterou mi ukázal, aby získal moji důvěru. V tom šeru se obličeje zdály identické. Když jsem si ale prohlížela profilovou fotku na sítích u jména Malcolm F, najednou jsem v té tváři těžko hledala ten široký úsměv s dolíčkem ve tváři. Pronikavé šedé oči. Tenhle kluk je měl oříškové a výraznou pihu nad levým obočím. Očividně se jednalo o dvě různé osoby.

Zdálo se, že jsem uvěřila tomu, čemu jsem chtěla věřit. S Christianem i s Malem.

Začala jsem najednou pochybovat, zda byl vůbec skutečný a to, co jsem za poslední hodiny prožila, nebylo náhodou jenom v mojí mysli. Popadla jsem mobil a prolétla fotky. Naštěstí jsem měla v ruce důkaz toho, že jsem se ještě nepomátla. Během noci jsem udělala všeho všudy tři snímky. Na jednom bylo vycházející slunce za tmavou siluetou Sacré-Cœur, na druhém byl můj obličej s pozadím schodů v Montmarteru, třetí byl detail zábradlí.

Zadívala jsem se na pořízené selfie. Na svůj uvolněný obličej ve tři ráno. Z cesty, která byla předurčená být tím nejhorším zážitkem, se z nějakého nevysvětlitelného důvodu stal restart. Nový začátek.

♠♠♠

Po návratu z Paříže jsem šla s pravdou ven. Nechtěla jsem svým blízkým lhát. Byla jsem naivní. Měla jsem si Christiana lépe proklepnout. A už vůbec jsem neměla nasedat do letadla poté, co původní letenka byla stornována. Čekala jsem výčitky, nadávky na to, jak jsem pitomá. Nic z toho se nestalo. Máma nejdřív zalapala po dechu a hned poté mě objala. Asi si oddychla, že jsem se hlavně vrátila bez úhony, a to bylo to hlavní.

O týden později jsem se přihlásila na kurz francouzštiny. Ten jazyk se mi vždycky líbil. Při pohledu na probouzející se Paříž jsem se asi zamilovala. Do pocitu volnosti. Do nekonečných možností, jež se přede mnou rozprostíraly. Paříž je sama o sobě děsné klišé. Sociální sítě jsou plné jejích romantických zákoutí, perfektních instamomentů. Já ale zažila i její stinnou stránku. Přesto jsem s ní cítila silné spojení a rozhodla se po dodělání bakaláře vystudovat překladatelství.

Se spolužáky z kurzu jsem začala chodit na různé akce spojené s francouzskou kulturou. A právě na jedné z nich se stalo něco nečekaného. V první chvíli jsem myslela, že mám vidiny. Ten kluk byl stejně vysoký, měl podobný účes, a když se ke mně otočil čelem…

Byl to on.

Neměla jsem pochyb.

Malcolm Faulí.

Z masa a kostí.

Málem se mi podlomila kolena. Z jeho úsměvu. Z jiskry v jeho očích. Z tónu jeho hlasu, kterým mi vyprávěl, že začal pracovat na francouzské ambasádě v Praze. Před očima se mi zjevil profil na síti, který jsem s neuvěřením procházela během letu z Paříže. Ten samý kluk, pravý Malcolm tu najednou přede mnou stál, usmíval se na mě a já zatoužila zjistit, zda je opravdu takový, jak působí na svém profilu.

Slovo dalo slovo. Vyměněné kontakty neskončily v zapomnění. Naše videochaty se brzy staly mojí oblíbenou součástí dne. Už je to pár měsíců, co tvoříme pár, a moje kamarádky i rodina jsou z Mala nadšeny. Jak by ne. Je ještě sympatičtější a úžasnější, než jsem si představovala. Jestli mu někdy řeknu o svém fantomu Paříže? Nevím. Možná ano, možná ne. Třeba jeho peněženku s doklady jenom někde našel. Třeba to auto bylo skutečně jeho a v tom hotelu opravdu pracoval. Občas totiž chci věřit na pohádky.

A ten největší paradox? Díky fejkovému Christianovi Braunovi jsem našla lásku. A také sama sebe.

 

♠♠♠

The (happy) END