„Kurňa,“ zavrčí Anet.

Právě za sebou ve spěchu zabouchla dveře hotelového pokoje a není si jistá, zda má u sebe klíč, nebo přinejmenším doklady. Než se vydá k výtahům, letmo prohlédne obsah kožené kabelky přes rameno. Naštěstí jen panikaří. Vše je na svém místě a může vyrazit. Na pořadu dne je prohlídka historického centra a ona už má víc než pět minut zpoždění.

V přízemí vystartuje z výtahu rázným krokem s omluvou na jazyku, ale než k ní dojde, zastaví ji gesto recepčního Wolfganga. Zdá se jí to, nebo na ni opravdu mává?

„Me?“ bodne se ukazovákem do hrudi. V chaotickém ranním lobby je její nejistota víc než oprávněná. Ke svému nemalému údivu se dozvídá, že jí někdo nechal na recepci vzkaz. Z bílé obálky se svým jménem vytáhne pohlednici s obrázkem Schönbrunnu na jedné straně a jakousi básničkou na straně druhé.

 

Najdi mě v tónech klavíru.

Najdi mě v notovém záznamu.

Najdi mě v útržku z operety.

Vykroč s otevřenou myslí a srdcem na dlani.

Čekám na tebe.

 

Anet nechápavě zakroutí hlavou. To už ale její pohled zabloudí ke dvěma postavám uprostřed prostorného lobby. Mohlo ji hned napadnout, že Vídeň pro ni má připravena další esa v rukávu. Zastrčí obálku s pohlednicí do kabelky a vykročí vstříc dnešnímu doprovodu. Ukecaný blondýn a exotický kudrnáč. Proč ne, řekne si. Po polibkovém pozdravu se každému z jedné strany zahákne za loket a svorně pravou nohou vpřed projdou prosklenými dveřmi. Venku před hotelem je takhle vyfotí jeden ze španělských klientů. Zaslaný snímek Anet okamžitě postne a na displeji mobilu jí ve vteřině naskočí zpráva od Kloe.

 

KLOE: Není to Pepe?

ANET: Ty znáš Ernesta???

KLOE: Jsem na Mallorce. Každý ho tu zná!

ANET: Doufám, že se od něho držíš co nejdál… Minimálně na dva metry.

KLOE: ???

KLOE: Tak jako ty na fotce? Proč se s ním vlastně fotíš uprostřed Vídně?

ANET: To není podstatný. Dej si na Ernesta pozor. Slyšela jsem, že…

 

„Anet?“

„Bitte?“ Anet pootočí hlavu za mužským hlasem. Protagonista její online rozpravy s Kloe potřebuje vědět, zda chce vzít skupinu také do Schönbrunnu. „Ehm, probably?“

Ernest si její krčení rameny vyloží jako souhlas, odchytne Javiera a cosi mu vysvětluje. Ten následně posunky svolá skupinku a chvilku se s nimi domlouvá. Po následné prohlídce historického centra a obědě v restauraci U Mozarta tak plynule pokračují do sídla rakouských císařů. Než se skupina vydá na okruh po dechberoucích interiérech, Anet zaklepe Ernestovi na rameno, aby se s ním rozloučila.

„Díky tvýmu výkladu jsem dostala chuť na kafe,“ připomene mu anglicky jeho překotný výčet druhů káv dostupných ve vídeňských kavárnách, při jejichž překladu se Javier nemálo zapotil.

„It was absolutely my pleasure,“ zazubí se Ernest.

„S tím pleasure to zase nepřehánějme,“ odvětí Anet se smíchem. Načež, jako by si na něco vzpomněla, varovně zdvihne ukazovák. „Mimochodem, Kloe je moje kamarádka.“

„Kdo?“

„Kloe.“ Anet mu strčí před obličej mobil s otevřeným profilem.

„Sympaťačka. Co je s ní?“

Zdá se jí to, nebo pan sebejistý náhle znervózněl? Anet přimhouří oči. „Je to skvělá holka a já nechci, aby ji někdo tahal za nos.“

„Můžeš to upřesnit?“

„Copak nejsi ženatý a nemáš tři děti?“ Nebo byly čtyři? Najednou si tím počtem není jistá.

Ernest na ni na vteřinu oněměle kouká a pak se rozesměje. „Měj se, Anet. Frohe Weihnachten,“ popřeje jí a zamíří za čekající skupinou. Po pár krocích se však zarazí, zašmátrá ve vnitřní kapse zimní bundy a vrátí se k Anet.

„To je pro tebe. Málem jsem na to zapomněl,“ řekne a vrazí jí do ruky bílou obálku s jejím jménem.

„Od koho?“ Ernest už je k ní ale zase zády. Za chůze pouze zvedne pravačku a zamává jí na rozloučenou.

„A tohle má být jako co?“ Anet svraští čelo a nechápavě kouká na svoje jméno vyvedené stejným rukopisem jako na obálce z rána, kterou jí předal recepční Wolfgang. Uvnitř je další pohlednice Vídně – tentokrát s obrázkem vídeňské Opery – a nová sloka básně.

 

Slunce už dávno vyšlo nad Gloriettu.

Tam, kde se snová minulost prolíná s neurčitou budoucností, stojím s nadějí.

Sledují mě přitom tisíce očí.

Čekám na tebe.

Tak. Najdi mě.

 

Anet zatřese hlavou. Pohlednici s obálkou zastrčí k té první. Najde si klidné místo, kde chytne místní wifi, a kontaktuje Christiana Brauna. Toho originálního.

„Takže to nebyla pravda? Žádný konkurz se nekonal? Oh shit!“ reaguje dotyčný anglicky se zmateným výrazem. Anet mu ve zkratce převypráví drama, jehož byl a zároveň nebyl součástí.

„Můžu tě ještě poprosit o jednu zdravici do České republiky?“ požádá ho. „Hej!“ uvítá poté Ivu, jejíž obličej se po kliknutí ukazováku zjeví na rozpůlené části displeje. „Chci ti někoho představit. Tohle je Dieter. Kontaktovala jsem ho, abych ho upozornila na fejkový profily s jeho snímky, který kolují sítěmi. Přál si tě pozdravit.“

„Sorry! Tut mir leid!“ zvolá Dieter do telefonu. Svá slova doplní omluvným gestem rukou.

Po krátké výměně zdvořilostních frází mu Anet ještě jednou poděkuje a konferenční hovor ukončí. Pokud ti dva chtějí v konverzaci pokračovat, ona u toho být nemusí. Svoji část vykonala. Vyjde před hlavní budovu rozlehlého paláce a vydá se do přilehlých zahrad. Po chvilce bezcílného procházení zakloní hlavu a zadívá se na elegantní stavení na vyvýšeném místě. Nato si vzpomene na záhadné pohlednice a zaloví v přední kapse kožené kabelky, aby je vytáhla.

Náhoda? Anet znovu přejede očima úryvky básně. Potom pootočí hlavu na fasádu majestátního sídla s tisíci okny a její pohled putuje dál, až se zastaví na protějším kopci, na jehož vrcholku stojí stavení se sloupy. Glorietta.

Slunce už dávno vyšlo nad Gloriettu.

Během výšlapu nevelkého kopce si představuje, co ji tam asi čeká. Udýchaná vstoupí do kavárny a kvapně se rozhlíží po interiéru vyzdobeném ve svátečním duchu. Ke svému nemalému překvapení spatří sedět u rohového stolku u okna krátkovlasou holku v tmavém roláku. Ta, jakmile zaznamená Anetinu přítomnost, lehce nadzdvihne obočí.

„Čekala jsem tu Bibianu,“ vydechne Anet bez rozmyslu. Zřejmě z šoku, zřejmě ze zklamání a nahromaděného adrenalinu z rychlého výšlapu.

„To já taky. Psala mi už před týdnem, že sem má cestu, a domluvily jsme se na odpolední kafe. Trvala na tom, že to musí být v téhle kavárně a nikde jinde. Říkala, že tu v tuhle hodinu končí se skupinou,“ odpoví Radana zamyšleně.

„Mně zase kdosi zanechal v hotelu pohlednici s tajemným vzkazem a druhou mi pak dal náš průvodce při příjezdu sem.“ Bibi, dojde Anet. Samozřejmě. Narafičila to na ni. Na ně.

„Tak si sedni, co si dáš?“ pobídne ji Radana a prolomí tak nastalé rozpačité ticho. Anet váhavě přisedne na volnou židli v blízkosti košatého vánočního stromu s bílými světýlky a červeno-stříbrnými dekoracemi. „Gratuluju k přijetí na konzervatoř. Jsem ráda, že se ti splnil sen.“

„Díky,“ pípne Anet. „Vlastně mě poslední dva měsíce sžíraly pochybnosti, zda to byla správná volba. Klavír už pro mě není delší dobu prioritou. Vedle videí jsem začala dělat podcasty, někdo říká, že mám podcastovou detektivní agenturu, ale to je samozřejmě přehnaný,“ uchechtne se nervózně, načež zvážní. „Baví mě pomáhat druhým. Kdo by to byl do mě řekl, co?“

„Vždycky jsi to v sobě měla.“

„Myslíš? Asi. Ještě před měsícem jsem byla přesvědčená, že nedám ani první zkouškový, a teď přemýšlím nad tím, který skladby prezentovat jako ročníkovou práci na konci prváku.“

„Co ti pomohlo změnit názor?“

„Píseň pro Elišku. A taky Mozart se Smetanou.“

„Takže sis ujasnila i to, co chceš po absolvování konzervatoře dělat? Koncertovat?“

„Učit.“ Radana prudce zamrká. „Slyšíš dobře. Chci učit. Chci pomáhat dětem, který nemají takový štěstí jako já, aby jim rodiče splnili veškerá přání. Hudba mi odjakživa strašně pomáhala. Chci svoje znalosti předávat dál. Jsem taky tak na devadesát procent rozhodnutá přijmout nabídku stát se dobrovolnicí při organizování hudebních akcí pro děti a mládež. Ironie, co?“

„Ironie je slabé slovo. Co Bibi?“

„Bibi? Tohle téma je…“

„Komplikovaný?“

„Komplikovaný je slabý slovo.“

„A jak to vidí ona?“

„Neptala jsem se. Na odmítnutí jsem zvyklá. Víc mě děsí představa, že by to cítila podobně,“ přizná Anet. „Olda byl můj nejlepší kámoš od školky až skoro do maturity. To, co mi provedl, bylo tak…“ Zatne ruce v pěst. Stále to bolí. Na jejím srdci to zanechalo jizvu, která se asi nikdy nezahojí. A Bibi a její hra s Ivinými city? To byla další podpásovka. Jenže i ona chybovala, připomene si při pohledu na bývalou učitelku klavíru. Kdo je, aby je soudila? „Je mi to líto,“ hlesne Anet. Semkne rty pevně k sobě, na čele jí vystoupnou hluboké rýhy a ramena svěsí zahanbením. „Kdybych věděla, co způsobí ty posty… Já…“

Radana ji chytne za ruku a lehce ji stiskne. „Vím, že to myslíš upřímně. Vím, že jsi tehdy úplně nedomyslela, kam může vést tvoje zloba. Hluboko v srdci věřím, že jsi nic z toho nechtěla.“

„Ale měla jsem to předpokládat. Přihlásila jsem se do reality show. Věděla jsem, že můj profil a online stopu budou sledovat tisíce lidí. Že se budou šťourat v mých příspěvcích, komentovat je, lajkovat a hejtit. Měla jsem být obezřetnější a vůbec, něco takového jsem v první řadě neměla psát. Byl to zkrat. Slovní průjem, který jsem ze sebe potřebovala dostat v momentě naštvání. Nenapadlo mě, že tě tím zároveň zatahuju do celorepublikový aféry. Že kvůli mně ztratíš práci, budeš se muset odstěhovat do ciziny a…“

„A teď tu sedíme na tomhle krásném místě a hledáme logiku v chaosu špatných rozhodnutí a rozhřešení v labyrintu následků našich činů.“

„Já se tak stydím,“ špitne Anet a vloží obličej do spojených dlaní. „Zatracená Bibi.“

„Tohle se jí rozhodně povedlo. Znám ji. Není to někdo, kdo by se na druhého bezdůvodně vykašlal. Je férová. Je to skvělá holka. Super talentovaná, stejně jako ty.“

„Díky.“ Radanina vřelá slova jsou jen chabou náplastí na její hluboké zahanbení. „Přála bych si, abych tě mohla lépe poznat. Přetočit čas. Sama sobě vynadat, abych nedávala na první dojem. Přemýšlela o slovech dřív, než je někam napsala. Abych…“ Anet na sucho polkne.

„Chybovat je lidské, přiznání chyby vypovídá o charakteru dotyčného. Snaha odčinit špatná rozhodnutí pak o jeho srdci. Už ses rozhodla, co si dáš?“

„Jo, vidíš!“ Anet prudce zamrká a se soustředěným výrazem začne zkoumat menu na nedaleké tabuli. „Sachr a jednu vídeňskou. Když už, tak už.“ Dlaněmi si přejede po stehnech, načež ruce složí v klíně. „Děkuju,“ špitne pokorně a na Radanině tváři se usadí smířlivý úsměv.

 

„Fräulein Anet? Miss Anet?“

„Zde! Teda: Yes?“

Anetina pravačka vystřelí nahoru. Číšnice jí tak s účtem předá také bílou obálku nadepsanou známým rukopisem.

„Třetí do sbírky!“ zvolá entuziasticky. Už ji ani nepřekvapí, když z ní vytáhne novou pohlednici s obrázkem kola v Prátru a další slokou básně na druhé straně.

 

Najdi mě mezi exotickými motýly.

Najdi mě mezi bodlinami kaktusů.

Najdeš mě v labyrintu u Rusalky v tůni.

Čekám na tebe.

Tak. Najdi mě.

Prosím.

 

„Jsem snad nějaká Popelka, která si vybírá svoje tři oříšky?“ pronese nevěřícně, jakmile si přečte text.

Motýli, kaktusy. To jsou expozice v zámeckém parku. Najdi mě v labyrintu… Jakmile se s Radanou rozloučí krátkým objetím a vzájemně si popřejí štěstí, Anet se rozeběhne z kopce dolů. Udýchaná vběhne do úzkého vchodu přírodního labyrintu. Prochází ho sem a tam a zastavuje se přitom u každé kamenné lavičky, na které je kresba víly se znakem zvěrokruhu. Hledá tu se znamením Ryb.

„Holly Schmetterling! Už jsem si myslela, že tu najdu Frany!“ vydechne, když za další zelenou zatáčkou spatří přešlapovat u lavičky známou osobu.

„Takže je to příjemný překvápko?“ ptá se Bibi nejistě.

„Jak jsi věděla, že přijedu? Že vezmu Vencovu nabídku?“

„Troufám si říct, že už tě tak trochu znám. Vždycky se chceš za každou cenu dobrat podstaty skutečnosti.“

„Proč? Chci říct, proč to všechno?“

Anet k ní přistoupí a Bibi výrazně pokrčí rameny.

„Udělala jsem chybu. Obrovskou, neomluvitelnou chybu a nevěděla, jak to napravit.“

„Myslíš to, jak ses vydávala za Christiana Brauna?“

„Zklamala jsem tě.“ Bibi udělá krok k Anet.

A jak už to u nich bývá zvykem, v ten nejméně vhodný moment Anet zapípá mobil.

„V pohodě. Podívej se na to,“ pobídne ji Bibi.

„To může počkat.“

„Může to být něco důležitýho.“

„Ne tolik jako tohle. Ok, jen na to mrknu a nebudu odpovídat.“ Sotva však Anetin zrak spočine na došlé zprávě, vytřeští oči. Dlaní si zakryje pusu otevřenou v úžasu. „O-M-G! To neuhodneš, kdo je ten kluk od Čtyřky. Mě snad picne! O tomhle musím říct Tině!“

„Tině?“

Anet se zarazí.

„Máš pravdu. Tohle rozhodně může počkat. Představ si, že moje kámoška Tina zná bráchu kluka od Čtyřky. Ale dluží mi s ním rozhovor, takže když dělá mrtvýho brouka, budu i já. Nemůžu uvěřit tomu, že je to fakt on!“

„Kdo on?“

Anet místo dalšího vysvětlování ukáže Bibi zaslanou fotku dvou smějících se obličejů.

„Ten kluk vypadá trochu jako…“

„Nevypadá, je to on! Polovina slavnýho youtuberského dua Císař Brothers, který jsem před lety děsně žrala. Vlastně mě inspirovali k tomu, abych sama začala natáčet videa. A tihle dva holoubci jsou evidentně spolu. Naživo. Mimo svoje fejkový profily. Udělali si spolu selfie, takže předpokládám, že chemie zafungovala i v reálu. Ježiš, já mám takovou radost,“ zatetelí se Anet a radostí poskočí. „Můj první happy end!“

„Jedna ku dvěma,“ poznamená Bibi.

„Tak bysme to měly dorovnat. Co myslíš?“ Anet se na ni zadívá s neutuchajícím očekáváním. Telefon pro jistotu zastrčí do kapsy bundy.

„Někdo mi tuhle naznačil, že bych prý nepoznala lásku, ani kdyby její zhmotnění přímo přede mnou svítilo v neonových barvách a křičelo: tady jsem! Nejspíš bych jen ohrnula nos a šla si stěžovat na to, jak je svět strašně depresivní a že mi v něm nikdo nerozumí.“

„Taky jsem si říkala, že až se zamiluju, tak to rozhodně poznám,“ odvětí Anet.

„A poznáš i to, že se někdo zamiloval do tebe?“

„Tak v tom mám ještě malinkatý mezírky. Takhle malý,“ ukáže dvoucentimetrovou mezeru mezi ukazovákem a palcem, kterou poté ještě zmenší.

„Odpustíš mi někdy?“ zeptá se Bibi s malou dušičkou.

„Hele, víš o tom, že máš ve skutečnosti obrovskej talent? Jen bys ho měla směrovat do jiný oblasti,“ prohlásí Anet a Bibi v úžasu otevře pusu. „Myslím to vážně. S Frany byste mohly vytvořit trollí duo. Jak by se ti líbil název Fibi? Nebo Frabi? Co Frabiana?“

„Jen se mi směj,“ šklebí se Bibi.

„Fakt jsem byla v jednu chvíli přesvědčená, že tu na mě čeká Frany se serenádou z opery Don Giovanni.“

„Vidíš, to by byla taky dobrá varianta. Hele, tak někam na půl hodiny zmiz, jdi se projít do parku nebo dej ještě jednu prohlídku Schönbrunnu a já to zatím zařídím.“

„Ani nápad. Nemíním se odtud hnout,“ kroutí Anet rázně hlavou.

„Jako nikdy?“

„Ne, dokud neudělám tohle!“

Ani jedna nepostřehne, že se u lavičky objevil malý chlapec. Při pohledu na Anet s Bibi nejprve ztuhne, načež se rozběhne zpátky do labyrintu. Vmžiku k nim dolehne jeho zvonivé zvolání:

„Mami, u rybek se pusinkují dvě paní!“

 

♥️♥️♥️

The (happy) END

 

Chceš vědět, jak by se na místě ANET rozhodli ostatní čtenáři?  Hlasuj a poděl se také o tvůj názor. Na konci krátkého dotazníku tě čekají ještě 3 bonusové dárky!