17:00

Ok. Podvečerní Times Square má něco do sebe. Všechny ty neónové barvy, které na vás blikají ze všech stran. Reklamy na celoplošných obrazovkách, některé dlouhé přes celý blok a vysoké několik pater. Do toho ten neustálý hřmot projíždějících aut. Vzdálené ozvěny policejní houkačky, křik turistů a množství dalších zvuků, většinou neidentifikovatelných. Tohle město vážně ani spát nemůže!

Sama se na chvíli nechám unést tou vzrušující atmosférou, kdy máte najednou pocit, že jste součástí něčeho opravdu velkého, téměř nadpozemského. Něčeho, co jde za vaši existenci. Něčeho… Sakra, kde je zase Milly? Zpanikařím a zběsile se rozhlížím kolem sebe. Stoupnu si na špičky, abych přes tu změť pohybujících se hlav viděla alespoň něco. A pak ji spatřím – tu sytě červenou bambuli na čepici, a neskutečně se mi uleví. Měla bych jí na tu její kebuli pověsit blikající světýlka, která prodávají pouliční prodejci na rohu ulice nedaleko našeho hotelu. Lépe bych ji tak měla na očích. Jenže to už se musím sama pohnout a rychlým krokem ji následovat, aby mi zase někam nezmizela.

„Málem ses mi ztratila! Uvědom si, že tohle není Detroit. Je tu osm milionů lidí. Jak myslíš, že bych tě pak našla?“ vybafnu na ni. Místo omluvy a provinilého obličeje jen vykulí oči.

„Zavolala bys mi, ne?“

Jen zalapám po dechu.

„Sem jen popošla pár metrů,“ prohlásí a sjede mě všeříkajícím pohledem otráveného teenagera: Bože, tohle je horší než školní výlet s třídní profesorkou v patách!

Hned po příjezdu tedy dostávám nálepku zabijáka zábavy.

Já se ale umím bavit! Vážně! Jen už nejsem zvyklá na babysitterování mladší sestry, a vůbec. Hlavně mi pěkně kručí v břiše. Na rozdíl od Milly jsem po cestě vůbec nic nejedla. Navrhuji tedy večeři a pro jistotu se rukou zaháknu za Millyin loket, abych ji tak mohla lehčeji navádět. Možná bych si měla pořídit provázek, za který jsme se držívali při procházkách ve školce. Přistihnu se, že se při té představě poťouchle usmívám. Ještěže Milly nemůže číst moje myšlenky… Jsem hrozná sestra, já vím…

 

„Audrey, podívej! Audrey, támhle!“ Audrey, Audrey, Audrey… Už ani nevím, kolikrát za posledních deset minut Milly zavolala moje jméno.

 

Mimochodem, v tom, jaké jméno dostanu, měla zásadní rozhodovací hlas naše americká babička Jayne, milovnice francouzských šansonů a herečky Katherine Hepburnové. Právě po té jsem se měla jmenovat. Jenže máma si prý postavila hlavu, že její dcera nebude žádná Kateřina, Katka ani Káťa. Do dneška ji podezřívám, že jí holka stejného jména musela někdy udělat něco opravdu strašného, jinak si to neumím vysvětlit.

Jméno prý má být originální a má vystihovat osobnost člověka. V tomto případě holohlavého, téměř čtyřkilového novorozence. Audrey byla tedy takovým chytrým kompromisem. Byla to herečka s totožným příjmením – Hepburn, která byla zároveň stejně krásná a sofistikovaná, a navíc její druhé jméno bylo Kathleen. Což v konečném důsledku obměkčilo také babičku Jayne. Ke všemu jméno Audrey prý pochází z anglo-normanštiny, bývalého francouzského dialektu používaného ve středověké Anglii. V překladu znamená něco jako vznešenou sílu.

Ostatně, jak mi posléze prozradila babička Jayne, sama si o něm udělala podrobný průzkum. Chtěla, aby jméno jejího prvního vnoučete mělo hlubší význam a dalo mi tak do vínku sebevědomí skloubené s noblesou. Nepochybovala totiž, že tato skutečnost mi předurčí cestu k úspěšnému životu. Podle babičky by jméno člověka mělo už tím, jak zní, když se vysloví nahlas, vyjadřovat osobnost svého nositele. Audrey Holmesová. No nezní to fabulózně? jako bych zase slyšela říkat babičku. Zní.

Občas mi lidé při zaslechnutí mého jména říkají, že máme stejné oči. Tedy já a Audrey Hepburnová. Velké, tmavé, hypnotizující, nepřehlédnutelné. Nevím. Možná jen lidé chtějí vidět nějakou podobnost. Vždyť i další moje jmenovkyně, Audrey Tatum, má výrazné oči. Asi je to nakonec nějaké zvláštní znamení holek jménem Audrey.

Pokaždé, když někdo vysloví moje celé jméno, neubráním se myšlenkám na babičku Jayne. Ta si také během mého dospívání dala za úkol, že mě zasvětí do tajů francouzského umění (bohužel už ne tak do tamní kuchyně) a také do zahrádkaření, což je hobby, které měla společné s tou druhou Hepburnovou, Katherine.

Vždycky jsem měla pocit, že se tak cítila blíž svému idolu. Učila mě názvy a podnázvy různých rostlin a způsoby, jak o ně pečovat. V dětství jsem se díky tomu toužila stát květinářkou. Mít vlastní krámek plný pestrobarevných vázaných kytic a keramických květináčů. Zvlášť poté, co mě babička vzala na představení My Fair Lady bylo rozhodnuto! Nakonec jsem ale místo zahradnictví vystudovala interiérový design. Květinové a jiné přírodou inspirované vzory tapet a doplňků jsou mojí specialitou.

Sestřino celé jméno zní Milada Anna Holmesová. To první vybrala česká babička, která tak chtěla vzdát hold dvěma ženám, které nejvíc obdivovala – Miladě Horákové a Miladě Součkové. Jedna byla nevinná oběť komunistického režimu, proti kterému se babička ve své době v soukromí sama ostře vymezovala, druhá pak její oblíbená básnířka, která ve čtyřicátých letech emigrovala do USA. Od malička ale sestře říkáme Milly. Sama se tak začala někdy v druhé třídě podepisovat. Abych byla fér, myslím, že to jméno k ní sedí.

 

„Úsměv!“ Milly před nás nastaví zapnutý telefon. Chci protestovat, že na tohle máme dost času, že fotka na Times Square není zrovna na programu a vůbec… Raději se však zdržím jakéhokoli dalšího protestu, vycením zuby a čekám v póze, až Milly nadvakrát cvakne.

„Jo, to je dobrý,“ zvedne palec nahoru. Beru to jako pokyn, že můžeme pokračovat v cestě. Vydáme se tedy k severní části náměstí, kde jsem zahlédla logo známé restaurace hned za vyhlídkovým schodištěm. Pod ním se, jak následně zjistíme, schovává ticket office se zlevněnými vstupenkami na představení na Broadwayi.

„Dan posílá pozdravy,“ řeknu poté, co si zkontroluji telefon. Kromě Danovy zprávy mám ještě jednu nepřečtenou. Je od Danovy mámy. Překvapení je v tomto případě slabé slovo. Paní Brixenová mi totiž nikdy nepíše. Za celé ty tři roky, co chodím s jejím synem, jsme se viděly pouze sporadicky a nikdy – a to zdůrazňuji – nikdy mi sama od sebe nezavolala, nenapsala e-mail ani jinou zprávu. Přání k narozeninám a Vánocům vždy tlumočila přes Dana. Při pohledu na nepřečtenou zprávu zpanikařím. Proč tak najednou? Stalo se snad něco? Je něco s Danem?

 

DANOVA MÁMA: Užijte si pobyt v New Yorku a vše nejlepší do nového roku. Beverly.

 

Beverly? Jako jen tak? Potřetí si přečtu krátký řádek, slovo od slova. Je to přání k novému roku. Nic víc. Přesto mě zpráva zaskočila. Znervózněla, je přesnější výraz.

 

Netrpělivě prostrkám Milly skrz dvojité dveře restaurace a vyžádám si u hostesky stůl pro dva. Jen co usedneme k malému stolku u okna v patře, dám sestře krátké instrukce ohledně dnešní noci. Nemám totiž v plánu ponocovat a pro jistotu jí připomenu zítřejší program.

„Co?“ vydechnu při pohledu na ten její otrávený obličej.

„Jen doufám, že se nemíníš takhle chovat celou dobu,“ prohlásí a srkne si doneseného ledového čaje.

„Jak chovat?“ vyhrknu na protest. Po jejím vzoru se napiji. Objednaný Ginger Ale mě ale nečekaně zastudí. Přímo cítím, jak mi sjíždí hrdlem a jícnem do trávicího traktu. Naskočí mi husí kůže. Venku je pěkná zima, proč tedy proboha v restauracích stále plní sklenice ledem jako v létě?!

„No takhle. Jako nějaká slečna úzkostlivá. Mary Poppins na entou… Schovej si to, až budeš mít vlastní dítě. Mně je už sedmnáct! Mám dokonce řidičák. Dokážu se o sebe postarat.“

Sedmnáct! Děkuju! Děkuju, že jsi mi to připomněla, chce se mi křičet, spínat ruce k nebi a zpívat Aleluja! Místo toho ale naberu do plic pořádnou dávku vzduchu a pomalu ji zase vydechnu, přičemž vědomě okysličuji každou mozkovou buňku.

„Nechci, aby se ti něco stalo,“ slyším se říkat téměř mateřským hlasem. Netuším, jak jsem to v ten moment dokázala.

Zase zakroutí očima. Bože, jak je tohle otravné! Snažím se vybavit si, jestli jsem v pubertě taky takhle reagovala na mámina slova. Asi bych se jí za podobné grimasy a gesta měla zpětně omluvit!

„Tohle není Detroit. Pro mladou holku jako ty to může být nebezpečné místo,“ řeknu. Fakt zním jako máma. Asi bych se v rámci svého duševního zdraví měla jednoduše smířit s tím, že přede mnou sedí ztělesnění slova puberťák, a dál se nad tím už nijak nepohoršovat. Mojí jedinou starostí by vlastně mělo být, abych ji po Novém roce zase vrátila rodičům, pokud možno v jednom kuse.

Kdybych měla přinejmenším skrytou naději, že z toho Milly třeba za rok za dva vyroste! Jenže vzhledem k tomu, že ji znám celý život (jako doslova celý život), v to už snad ani nedoufám. Raději se zakousnu do hamburgeru. Alespoň něco mi teď zlepší náladu! – Tak ne. Místo dobře propečeného hovězího burgeru mi donesli napůl syrové maso. Nemám už ale sílu si na nic stěžovat. Raději hamburger okoušu kolem dokola a nechám na talíři růžový prostředek. Vnímám Millyin pohled tím směrem, ale odmítnu cokoli vysvětlovat.

Hrábnu po mobilu, který jsem hned po usednutí položila na stůl. Měla bych se tohohle zlozvyku už konečně zbavit. Vlastně by to mohlo být jedno z mých novoročních předsevzetí. Méně závislosti na přítomnosti mobilních zařízení! Mít telefon neustále v zorném poli je totiž podobně pitomý zlozvyk, jako mít u sebe neustále něco k pití. Jako bych nemohla vydržet pět minut bez vody.

Na pracovním stole mám vždycky plný hrnek a jakmile ho vyprázdním, okamžitě se zvedám a jdu ho doplnit, aniž bych měla žízeň. Což mě přivádí k otázce: Může být člověk závislý na přítomnosti určitých objektů, aby se v případě jejich absence cítil nesvůj? Tohle si musím rozhodně vygooglit!

„Co to máš?“ ukážu na papírky v sestřiných rukách.

„Rozdával je jeden chlápek na ulici.“

„Jsem v řiti,“ čtu z kulaté nálepky.

„Tahle je dobrá: Hlavu vzhůru, z hnoje také vyroste slunečnice.“

„Proboha, to zní, jako nějaký fekální humor,“ ušklíbnu se.

„Fekální možná, ale má to pointu.“ Zase mě častuje pohledem: jsem na výletě s třídní profesorkou.

Popadnu proto jednu nálepku a připlácnu ji zezadu na mobil. Teprve poté si přečtu její sdělení. Um, no nic. Později ji odlepím.

„Děje se něco?“ ptá se Milly, když už po několikáté kroutím hlavou při pohledu na nové Grahamovo selfie z New Yorku. Proč mi je Trisha pořád přeposílá? Na těch nejnovějších má Graham na hlavě baseballovou čepici s logem LA Lakers a díky vysoké vypracované postavě, očima ve stejné barvě jako jeho pleť a hustému černému plnovousu (který na něm Trisha tak milovala) vypadá, jako by vypadl z ročenky profesionálních hráčů basketbalu.

„Máš pravdu. Mobil na stůl nepatří,“ vydechnu a vysloužím si další sestřino protočení očí. Což mi připomíná, že bych měla jít s pravdou ven. Ostatně, kdyby se mi nezželelo Trishy, nikdy bych se nezeptala Wesleyho na možnost výměny vstupenek a Clausovi by byli ochuzeni o životní zážitek. Proč neudělat ještě jeden dobrý skutek? Nadechnu se a zadívám se zpříma na Milly.

V krátkosti ji obeznámím s mým dnešním dilema.

„Znamenalo by to, že tě musím nechat tak na půlhodinku, hodinku max, samotnou na hotelu. Pokud ale nechceš, nepůjdu. Už stačí, že jsem musela udělat změnu v zítřejším itineráři kvůli té proklaté prezentaci.“

Milly na mě zůstane nehnutě zírat. Doslova zkamení. Tohle dělá, když o něčem urputně přemýšlí. Na první pohled se zdá, že úplně vypla a je duchem mimo, ale jsem si jistá, že její mozkové závity právě pracují na plné obrátky.

„Proč bys mě nemohla nechat na půl hodinu bez dozoru?“ prohlásí nato.

„Možná na celou hodinu.“ Možná o chlup déle.

„Ok. A v čem je problém?“ zamrká. „Přísahám, že nikam sama nepůjdu. Nehnu se z hotelu. Pokud tě to uklidní, budu ti posílat každých deset minut selfie.“

Um. Vážně? Jen tak? Proč mám najednou divné svrbění v žaludku?

„Jsi si jistá?“

Protočení očí po sto padesáté páté.

„Ok. Ale bude to jen na tu hodinu,“ zopakuji důrazně.

„Super. Tak, a kam teď?“ zazubí se Milly. „Noc je přece mladá a do osmy je stále ještě dost času,“ dodá a já se najednou cítím, jako by mi bylo ne sedmadvacet, ale o dvacet let víc…