Ty dva zřejmě uspokojil můj zanechaný kufr, ve kterém upřímně moc věcí nebylo. Krajkové prádlo, pár kousků na převlečení, kosmetika a náhradní elegantní páskové lodičky pro případ, že by mě vzal Christian na večeři do lepší restaurace. Materiální věci, jejichž ztráta sice zabolí, ale svým způsobem byly nahraditelné. Doklady a peníze jsem naštěstí měla v kabelce přes rameno.

Ani nevím, jak dlouho jsem utíkala. Zastavila jsem se teprve po přeběhnutí přechodu a ocitla se uprostřed širokého bulváru se stromořadím a lavičkami v pravidelných odstupech mezi vysokými kmeny. Bylo tam živo. Po chodnících procházeli lidé, místní i turisté. Zhluboka jsem se nadechla. Snažila jsem se zadržet slzy. Proč jsem jen nezůstala v tom pitomém hotelu? Kam jsem chtěla jít? Bez plánu. S omezenými finančními prostředky. V cizí metropoli. Lamentovala jsem v duchu. Klidně jsem mohla v restauraci srkat studenou polévku, dokud by podnik nezavřel. Případně jsem měla překonat nedůvěru k místním taxikářům a za poslední peníze se nechat dovézt na letiště, popřípadě na vlakové nádraží. Ok, tam asi ne. Tam se nejspíš během noci stahují všichni ti pobudové, narkomané a lidé bez domova.

Jaké možnosti mi vlastně zbývaly? Vzpomněla jsem si na lístek s kontakty, který mi vnutila máma před odjezdem. Měla jsem ho uložený s doklady. Chtělo se mi ale v deset večer volat na ambasádu? Neměla bych raději nahlásit na policii ukradený kufr? Jenže já ho tam s těmi dvěma nechala dobrovolně. Prostě jsem vzala nohy na ramena a utekla. Uvěřili by mi, kdybych jim na stanici tvrdila, že jsem se bála o život? Schůdnější se zdál telefonát na ambasádu. Vytáhla jsem z kabelky přes rameno mobil a rozhodovala se, kterou variantu vyberu.

A uprostřed toho všeho přemítání jsem náhle uslyšela známý hlas. Byl udýchaný a… Pohled mi sklouzl na objekt, jejž dotyčný svíral v pravé ruce. Můj kufr. Byla jsem tak zkoprnělá, že mě musel nadvakrát pobídnout, abych si ho od něho převzala.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Jak…? A pak jsem si všimla šrámu na Malově tváři. Ale ne. Dala jsem si dlaň přes pusu. Popral se s těmi dvěma? Jak se tam vůbec ocitl? Moji mysl zaplavil milion otázek.

„Sledoval jsi mě,“ vyhrkla jsem, zčásti ještě v šoku.

„Myslíš, že bych nechal samotnou holku s kufrem producírovat se noční Paříží?“ uzemnil mě svojí odpovědí.

Od našeho posledního setkání uběhla hodina? Dvě? To po celou tu dobu šel v závěsu za mnou? A kde zanechal svoje auto?

„To máš v plánu dojít pěšky až na letiště?“ díval se na mě udiveně.

Co já vím? Chtělo se mi křičet. Tohle měl být romantický víkend, ne hororový zážitek jako vystřižený z béčkového bijáku. Zmohla jsem se akorát na krčení ramen. Připadala jsem si nemožná. Holka bez mozku. To si nejspíš o mně říkal. Proto neměl důvěru v moje schopnosti přežít uprostřed metropole bez cizí pomoci. Jop. Byla jsem vyřízená.

„Říkal jsem ti, že procházet se s kufrem noční Paříží není dobrý nápad,“ zopakoval. Jako by mi to taky dávno nedošlo.

Mal si u blízkého stánku zakoupil vodu a mokrým kapesníkem si vyčistil ránu na obličeji. Šedé oči následně vyhledaly můj pohled.

„A to ani neznám tvoje jméno.“

„Vanda. Přátelé mi říkají Vany,“ špitla jsem. Na gymplu mě pár blbečků oslovovalo Vano. Fakt vtipný. Na téhle situaci ale rozhodně nebylo nic legračního. Před pěti minutami jsem měla vážně nahnáno. Srdce mi stále bilo ve zběsilém tempu a ruce se třásly. Bylo mi znovu do breku. Pokud jsem předtím proklínala Christiana Brauna, nyní jsem ho posílala do všech pekel. Tohle byla jeho vina.

Dobrá. Moje. Ale…

„To bude dobrý,“ zazněl mi u ucha konejšivý hlas.

Semkla jsem rty pevně k sobě a snažila se ze všech sil zadržet nový nával slzavých hrachů. Mal mi nabídl balíček kapesníčků. Vzala jsem jeden a osušila si vlhké tváře a koutky očí. Nechtěla jsem před ním zase brečet.

♠♠♠

Jednou přesnou trefou odhodil Mal mokrou kuličku kapesníčku do blízkého odpadkového koše. Ten svůj jsem stále svírala mezi prsty.

„Děkuji. Za kufr.“ Nebyla jsem si jistá, zda jsem mu předtím poděkovala, radši jsem to tedy napravila.

„Za málo,“ řekl a zadíval se se svraštěným čelem na špičky bot. „Ok, pokud mi to dovolíš, zavedu tě na nádraží. Je to odtud jen pár bloků. Když půjdeš se mnou, nechají tě na pokoji.“

Kdo byli „oni“, jsem se raději neptala. Měla jsem už svoji představu. Na moment jsem zvažovala svoje možnosti. Malova nabídka mezi nimi neměla konkurenci. Nevěděla jsem, jaké jsou jeho pohnutky nebo úmysly se mnou. Cožpak neměl nic jiného na práci než se starat o ztracenou kapku v moři? Uslzenou turistku, o níž absolutně nic neví? Nečekal ho někdo doma? Nepotřeboval se vyspat na druhý den? Popral se, aby získal můj kufr nazpět, a přitom jsem na něho byla po celou dobu nevrlá. Zčistajasna mi hlavou probleskla myšlenka, jestli to není ve skutečnosti kluk, který stál za profilem Christiana Brauna. Svým způsobem by to dávalo smysl. Ta zvláštní náhoda, že jsme se potkali ve stejném hotelu, ve kterém jsme měli být s Christianem ubytováni. Třeba na poslední chvíli zpanikařil a cestu zrušil. A když jsem se i přesto vydala do Paříže, zpytoval svědomí a následoval mě, aby svoji chybu napravil. Jenže když přijel na místo, bylo už pozdě. Našel mě brečící uprostřed haly a nevěděl, jak se zachovat. Rozhodně by to byl zajímavý obrat v naší podivné love story.

V ten moment, uprostřed Paříže, bych věřila všemu.

„Christian?“ zeptala jsem se s povytaženým obočím.

Zatřásl nechápavě hlavou.

„Jestli jsi Christian a takhle mě jen zkoušíš, tak laskavě přiznej barvu. Hned teď,“ řekla jsem ve vší vážnosti a založila ruce na hrudníku.

„Kdo je Christian?“

„Kluk, se kterým jsem se tu měla sejít.“

„Přijela jsi do Paříže za klukem a on tě nechal na holičkách? To kvůli němu jsi brečela? Tam v hotelu? A ty si myslíš, že já jsem on?“ podivil se.

„Proč by ses jinak tolik staral o cizí holku?“

Jen rozhodil ruce do stran.

„Očividně jsi v nouzi. Máma vždycky říkala, že mám příliš měkké srdce. A taky dobře vím, že tohle město má dvě odlišné tváře, o kterých se turistické průvodce dvakrát nezmiňují. Chtěl jsem se ujistit, že se ti nic nestane.“

Rozhodla jsem se mu to věřit. Byla jsem naprosto vyčerpaná a přála si, aby tohle dobrodružství bylo za mnou.

„Dovolíš mi, abych ti pomohl?“ zeptal se mírným hlasem.

Přikývla jsem.

Lepší alternativu jsem neměla. A zůstat sama jsem po předchozí zkušenosti rozhodně nechtěla.

Mal ukázal dlaní po směru a mlčky jsme se dali do pohybu.

„Můžu?“ pohodil hlavou k mému poskakujícímu kufru. Zaváhala jsem. Kdyby mu ale šlo o jeho obsah, nemusel mi ho vůbec vracet. Takže… S vděčností jsem mu přenechala výsuvnou rukojeť. Šlo se mi tak alespoň lehčeji.

„V kolik ti jede vlak?“ zeptal se po chvíli.

„Potřebuji se dostat na letiště před sedmou ranní,“ přiznala jsem.

„Ok. Tak to máš spoustu času.“

Jeho slova mě rozesmála. Jo, měla jsem spoustu času.

♠♠♠

Mal mě doprovodil až do nádražní haly Gare du Nord, kde jsem si našla spojení na terminál Charles de Gaulle. Po páté hodině ranní odtamtud odjížděly vlaky v pravidelných intervalech. Potřebovala jsem tedy jenom do té doby zůstat v bdělém stavu. Jenže pokud bych si sedla na lavičku, byla jsem si téměř jistá, že bych do půlhodiny vytuhla. A to jsem rozhodně riskovat nechtěla. Nervózně jsem sevřela rukojeť zavazadla a urputně přemýšlela, co s tím.

Mal zřejmě zaznamenal moje dilema a měl pro mě návrh.

„Úschovna zavazadel funguje i přes noc. Můžeš tam zanechat kufr, a než odjedeš, budu ti dělat společnost,“ řekl.

„Chceš se mnou strávit noc v Paříži?“ vydechla jsem nevěřícně. V hlavě jsem si přehrála řečené a okamžitě zrudla. „Chci říct: probdít. Ne strávit. Probdít,“ opravila jsem se promptně. „Cožpak se nepotřebuješ prospat a tak?“

„Vyspím se potom,“ odvětil, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.

Napadlo mě, že nejspíš pracuje na odpolední nebo noční směny a že když mě našel uprostřed hotelové haly, zrovna mu skončila práce. Dávalo to smysl.

„A tvoje auto?“

„Nikam neujede. Vrátím se pak pro něj.“

„Ok,“ přikývla jsem.

S Malovou pomocí jsem dala kufr do úschovny a vyrazili jsme zpátky na ulici.