„Kurňa,“ zavrčí Anet.

Právě za sebou ve spěchu zabouchla dveře hotelového pokoje a není si jistá, zda má u sebe klíč, nebo přinejmenším doklady. Než se vydá k výtahům, letmo prohlédne obsah kožené kabelky přes rameno. Naštěstí jen panikaří. Vše je na svém místě a může vyrazit. Na pořadu dne je prohlídka historického centra a ona už má – mrkne na čas v mobilu – víc než pět minut zpoždění.

Než telefon vloží zpátky do kapsy bundy, ťukne na oznámení od… Chrysostomuse? Účet s graficky upravenou fotkou vídeňského hudebního skladatele coby profilovkou nemá žádné sledující a je na něm jen jeden jediný post s Mozartovou citací: To nejpotřebnější, nejobtížnější a hlavní v hudbě, to je čas.

Na podobné žertíky nemá náladu. Ať si dotyčný trollí někoho jiného, pomyslí si Anet a účet rovnou zablokuje.

V přízemí rázným krokem vystartuje z výtahu s omluvou na jazyku, ale než k ní dojde, v nádechu zůstane koukat na dvě postavy uprostřed prostorného lobby. Mohlo ji hned napadnout, že Vídeň pro ni má připraveno další eso v rukávu. Tentokrát v podobě ukecaného blondýna, který bude sekundovat exotickému kudrnáči. Proč ne, řekne si. Po polibkovém pozdravu se zahákne každému z jedné strany za loket a svorně pravou nohou vpřed projdou prosklenými dveřmi. Venku před hotelem je takhle vyfotí jeden ze španělských klientů. Zaslaný snímek Anet okamžitě postne a na displeji mobilu jí ve vteřině naskočí zpráva od Kloe.

 

KLOE: Není to Pepe?

ANET: Ty znáš Ernesta???

KLOE: Jsem na Mallorce. Každý ho tu zná!

ANET: Doufám, že se od něho držíš co nejdál… Minimálně na dva metry.

KLOE: ???

KLOE: Tak jako ty na fotce? Proč se s ním vlastně fotíš uprostřed Vídně?

ANET: To není podstatný. Dej si na Ernesta pozor. Slyšela jsem, že…

 

„Anet?“

„Bitte?“ Anet pootočí hlavu za mužským hlasem. Protagonista její online rozpravy s Kloe potřebuje vědět, zda chce vzít skupinu také do Schönbrunnu. „Ehm, probably?“

Ernest si její krčení rameny vyloží jako souhlas, odchytne Javiera a cosi mu vysvětluje. Ten následně posunky svolá skupinku a chvilku se s nimi domlouvá. Po následné prohlídce historického centra a obědě v restauraci U Mozarta tak plynule pokračují do sídla rakouských císařů. Než se skupina vydá na okruh po dechberoucích interiérech, Anet zaklepe Ernestovi na rameno, aby se s ním rozloučila.

„Díky tvýmu výkladu jsem dostala chuť na kafe,“ připomene mu anglicky jeho překotný výčet druhů káv dostupných ve vídeňských kavárnách, při jejichž překladu se Javier nemálo zapotil.

„It was absolutely my pleasure,“ zazubí se Ernest.

„S tím pleasure to zase nepřehánějme,“ odvětí Anet se smíchem. Načež, jako by si na něco vzpomněla, varovně zdvihne ukazovák. „Mimochodem, Kloe je moje kamarádka.“

„Kdo?“

„Kloe.“ Anet mu strčí před obličej mobil s otevřeným profilem.

„Sympaťačka. Co je s ní?“

Zdá se jí to, nebo pan sebejistý náhle znervózněl? Anet přimhouří oči. „Je to skvělá holka a já nechci, aby ji někdo tahal za nos.“

„Můžeš to upřesnit?“

„Copak nejsi ženatý a nemáš tři děti?“ Nebo byly čtyři? Najednou si tím počtem není jistá.

Ernest na ni na vteřinu oněměle kouká, načež se rozesměje. „Měj se Anet. Frohe Weihnachten,“ popřeje jí a zamíří za čekající skupinou. Za chůze pouze zvedne pravačku a zamává jí na rozloučenou.

„A tohle má být zase co?“ Jistý Chrysostomus2910 ji začal nově sledovat a hned v prvním postu s citací Händela ji tagoval. „Láska pro mne nemá takovou cenu, abych přestal být sám sebou,“ čte tichým hlasem.

Nemusí být žádný génius, aby věděla, že se jedná o kopii nedávno zablokovaného účtu. Rozhodne se to neřešit. Až bude mít chvilku, tak dotyčného odkáže do příslušných online mezí. Nyní má ale jiné starosti. Najde si klidné místo, kde chytne místní wifi, a kontaktuje Christiana Brauna. Toho originálního.

„Takže to nebyla pravda? Žádný konkurz se nekonal? Oh shit!“ reaguje dotyčný anglicky se zmateným výrazem. Anet mu ve zkratce převypráví drama, jehož byl a zároveň nebyl součástí.

„Můžu tě ještě poprosit o jednu zdravici do České republiky?“ požádá ho. „Hej!“ uvítá vzápětí Ivu, jejíž obličej se po kliknutí ukazováku zjeví na rozpůlené části displeje. „Chci ti někoho představit. Tohle je Dieter. Kontaktovala jsem ho, abych ho upozornila na fejkový profily s jeho snímky, který kolují sítěmi. Přál si tě pozdravit.“

„Sorry! Tut mir leid!“ zvolá Dieter do telefonu. Svá slova doplní omluvným gestem rukou.

Po krátké výměně zdvořilostních frází mu Anet ještě jednou poděkuje a konferenční hovor ukončí. Pokud ti dva chtějí v konverzaci pokračovat, ona u toho být nemusí. Svoji část vykonala. Vyjde před hlavní budovu rozlehlého paláce a vydá se do přilehlých zahrad. Po chvilce bezcílného procházení zakloní hlavu a zadívá se na elegantní stavení na vyvýšeném místě. V ten samý okamžik jí přijde zpráva od Bibi. Je plná emoji:

 

BIBI: , , , , , , , 15, , , .

 

Pokud s ní chce mluvit, proč jí nezavolá nebo nepoužije slova? durdí se Anet v duchu. I když… Pozorně se zadívá na obrázky. První tři vypadají jako jasný odkaz na Schönbrunn. Ty následující zase na místní zoo a expozice v zámeckých zahradách. Číslice patnáct pak… Anet pohlédne na hodinky. Za deset minut tři. Znamená to snad… Zadívá se na protější kopec, na jehož vrcholku se tyčí stavení se sloupy. „Kafe,“ vydechne. Dobrá tedy. Za zkoušku nic nedá.

Během výšlapu nevelkého kopce si představuje, co ji tam asi čeká. Udýchaná vstoupí do kavárny a kvapně se rozhlíží po interiéru vyzdobeném ve svátečním duchu. Ke svému nemalému překvapení spatří sedět u rohového stolku u okna krátkovlasou holku v tmavém roláku. Ta, jakmile zaznamená Anetinu přítomnost, lehce nadzdvihne obočí.

„Čekala jsem tu Bibianu,“ vydechne Anet bez rozmyslu. Zřejmě z šoku, zřejmě ze zklamání a nahromaděného adrenalinu z rychlého výšlapu.

„To já taky. Psala mi už před týdnem, že sem má cestu, a domluvily jsme se na odpolední kafe. Trvala na tom, že to musí být v téhle kavárně a nikde jinde. Říkala, že tu v tuhle hodinu končí se skupinou,“ odpoví Radana zamyšleně.

„Narafičila to na mě. Na nás,“ hlesne Anet. Váhavě přisedne na volnou židli v blízkosti košatého vánočního stromu s bílými světýlky a červeno-stříbrnými dekoracemi.

„Gratuluju k přijetí na konzervatoř. Jsem ráda, že se ti splnil sen,“ řekne Radana a ukončí tak rozpačité ticho.

„Díky. Vlastně mě poslední dva měsíce sžíraly pochybnosti, zda to byla správná volba. Klavír už pro mě není delší dobu prioritou. Vedle videí jsem začala dělat podcasty, někdo říká, že mám podcastovou detektivní agenturu, ale to je samozřejmě přehnaný,“ uchechtne se nervózně, načež zvážní. „Baví mě pomáhat druhým. Kdo by to byl do mě řekl, co?“

„Vždycky jsi to v sobě měla.“

„Myslíš? Asi. Ještě před měsícem jsem byla přesvědčená, že nedám ani první zkouškový, a teď přemýšlím nad tím, který skladby prezentovat jako ročníkovou práci na konci prváku.“

„Co ti pomohlo změnit názor?“

„Píseň pro Elišku. A taky Mozart se Smetanou.“

„Takže sis ujasnila i to, co chceš po absolvování konzervatoře dělat? Koncertovat?“

„Učit.“ Radana prudce zamrká. „Slyšíš dobře. Chci učit. Chci pomáhat dětem, který nemají takový štěstí jako já, aby jim rodiče splnili veškerá přání. Hudba mi odjakživa strašně pomáhala. Chci svoje znalosti předávat dál. Jsem taky tak na devadesát procent rozhodnutá přijmout nabídku stát se dobrovolnicí při organizování hudebních akcí pro děti a mládež. Ironie, co? Je mi to líto. Kdybych věděla, co způsobí ty posty… Já…“ Anet semkne rty pevně k sobě, ramena svěsí zahanbením.

Radana ji chytne za ruku a lehce ji stiskne. „Vím, že to myslíš upřímně. Vím, že jsi tehdy úplně nedomyslela, kam může vést tvoje zloba. Hluboko v srdci věřím, že jsi nic z toho nechtěla.“

„Ale měla jsem to předpokládat. Přihlásila jsem se do reality show. Věděla jsem, že můj profil a online stopu budou sledovat tisíce lidí. Že se budou šťourat v mých příspěvcích, komentovat je, lajkovat a hejtit. Měla jsem být obezřetnější a vůbec, něco takového jsem v první řadě neměla psát. Byl to zkrat. Slovní průjem, který jsem ze sebe potřebovala dostat v momentě naštvání. Nenapadlo mě, že tě tím zároveň zatahuju do celorepublikový aféry. Že kvůli mně ztratíš práci, budeš se muset odstěhovat do ciziny a…“

„A teď tu sedíme, na tomhle krásném místě, a hledáme logiku v chaosu špatných rozhodnutí a rozhřešení v labyrintu následků našich činů.“

„Já se tak stydím,“ špitne Anet a vloží obličej do spojených dlaní. „Zatracená Bibi.“

„Tohle se jí rozhodně povedlo. Znám ji. Není to někdo, kdo by se na druhého bezdůvodně vykašlal. Je férová. Je to skvělá holka. Super talentovaná, stejně jako ty.“

„Díky.“ Radanina vřelá slova jsou jen chabou náplastí na její hluboké zahanbení. „Přála bych si, abych tě mohla lépe poznat. Přetočit čas. Sama sobě vynadat, abych nedávala na první dojem. Přemýšlela o slovech dřív, než je někam napsala. Abych…“ Anet na sucho polkne.

„Chybovat je lidské, přiznání chyby vypovídá o charakteru dotyčného. Snaha odčinit špatná rozhodnutí pak o jeho srdci. Už ses rozhodla, co si dáš?“

„Jo, vidíš!“ Anet prudce zamrká a se soustředěným výrazem začne zkoumat menu na nedaleké tabuli. „Sachr a jednu vídeňskou. Když už, tak už.“ Dlaněmi si přejede po stehnech, načež ruce složí v klíně. „Děkuju,“ špitne pokorně a na Radanině tváři se usadí smířlivý úsměv.

 

Jakmile se s Radanou rozloučí krátkým objetím a vzájemně si popřejí štěstí, Anet zkontroluje mobil. Zatímco byla v kavárně, Chrysostomus2910 zveřejnil další post s citátem, a jak jinak, neopomněl ji přitom tagovat. Tentokrát si vzal na mušku jiného hudebního skladatele z období romantismu – Richarda Wagnera, autora slavného svatebního pochodu.

 

Mít přítele povznáší duši. Více však povznáší být druhému přítelem.

 

„Láska, nebo přátelství. Toť otázka,“ procedí Anet skrz zuby a jedním klikem přesune i tento účet do složky Nežádoucí. Nato si vzpomene na zprávu od Bibi. Po obrázku kávy následovaly ještě tři emoji: síť, ryba a víla. Labyrint! napadne ji okamžitě. Anet se zhluboka nadechne a rozeběhne se z kopce dolů. Ani nízká venkovní teplota a nesnadný terén zasněžené cesty ji nepřimějí k opatrnosti. A to se jí vymstí. Než se naděje, obě její nohy jsou ve vzduchu a zadnice obalená péřovou bundou zakusí tvrdost země zámecké zahrady.

„Au. Vajs,“ zasyčí.

Svým vyjeknutím na sebe zřejmě náležitě upozornila, protože sotva zakloní hlavu a podívá se nad sebe, spatří holku s krátkým mikádem a zubatou ofinou. Bibi.

„Sním, nebo bdím?“

„Kterou z variant preferuješ?“ zeptá se jí Bibi a natáhne k ní pravačku v oranžové rukavici.

„Tu, ve které jsi i ty,“ odpoví Anet a za pomoci kamarádky neohrabaně vstane. „Síť, ryba, víla?“

„Chtěla jsem na tebe počkat u lavičky se znamením Ryb uprostřed labyrintu. Předběhla jsi mě… Omlouvám se za tu reakci tenkrát u tebe doma.“

„To já bych měla něco uvést na pravou míru,“ opáčí Anet. „Měla jsi pravdu. Podvědomě jsem hledala náhradu za Oldu. Byli jsme jako Mája a Vilík, Pat a Mat, šálek a podšálek, ořezávátko a tužka. Prostě nerozlučná dvojka, která se vzájemně doplňovala. Tím, co udělal, mi zlomil srdce. Podkopal vše, co mezi námi bylo. Každý si ale zaslouží druhou šanci, ne? Předpokládám. Je to strašně komplikovaný. On a já.“

„Taky mi to došlo.“

„Záleží mi na tobě.“

„Kamarádky?“

„Kamarádky,“ vydechne Anet s neskrývanou úlevou. Načež zkřiví tvář. V ten nejméně vhodný moment jí hlasitě zapípá mobil.

„To může počkat.“

„Může to být něco důležitýho.“

„Ne tolik jako tohle. Ok, jen na to mrknu a nebudu odpovídat.“ Sotva však Anetin zrak spočine na došlé zprávě, zorničky se jí rozšíří. Dlaní si zakryje pusu otevřenou v úžasu. „O-M-G! To neuhodneš, kdo je ten kluk od Čtyřky. Nemůžu uvěřit tomu, že je to on! Mě snad picne! O tomhle musím říct Tině!“

„Tině? Promiň. Vážně nemusíš nic vysvětlovat.“

„To je v pohodě. Bylas toho taky součástí. Vzpomínáš na ty dva fejkový profily, co se milovaly online, ale do offlinu se jim nechtělo? Tak to už neplatí!“

Anet ukáže Bibi zaslanou fotku dvou smějících se obličejů.

„Sešli se! Naživo. A udělali si spolu selfie, takže předpokládám, že chemie zafungovala i v reálu. Hele, ten kluk mi někoho připomíná…“

„Právě. Tohle bys nevymyslela. Moje kámoška Tina zná bráchu Čtyřky. Ale dluží mi s ním rozhovor, takže si tuhle informaci zatím nechám pro sebe.“

„Budu předstírat, že vím, o čem mluvíš.“

„Až budeme zpátky v Praze, tak ti o tom nad horkou čokoládou ráda povyprávím.“

„Tak to už se nesmírně těším. V každým případě nepodceňuj Mozarta.“

„Mozarta?“

Bibi výrazně pokrčí rameny. „Sorry, už musím jít. Mám tu s sebou španělskou skupinku a je nejvyšší čas odebrat se na parkoviště.“

Mozart? vrtá Anet po Bibině odchodu hlavou. Přátelství, nebo láska? Najednou si na něco rozpomene. V mobilu vyhledá účet Chrysostomuse2910. Okamžitě jí naskočí nová notifikace.

 

Šťastný je ten, kdo najde skutečného přítele, ale mnohem šťastnější je ten, kdo najde pravého přítele ve svém životním partnerovi.

 

Anet přivře oči a napočítá do deseti.

„Warum!“ zaúpí s příkladným německým přízvukem. Následně v mobilu vyhledá mapu Vídně.

 

Anet se rozhlédne na obě strany, přeběhne na protější chodník a vydá se ulicí dolů. Zdá se, že si stále pamatuje cestu. Po dalších minutách chůze se zaposlouchá. Vážně slyší Mozartovu hudbu? Přidá do kroku. Kdo by v téhle zimě muzicíroval venku?

„Jako vážně?“ Anet rozhodí ruce do stran. „Jak dlouho tu takhle hraješ? To ti nemrznou prsty?“

„Mrznou,“ přizná dotyčný v černém kulichu a nadýchané péřové bundě. „Bohužel se moje podrážky přilepily k chodníku, takže mě odtud bude muset někdo nejspíš vysekat.“

„Co tu proboha děláš?“ Anet nemůže uvěřit svým očím.

„Jako ve Vídni, nebo tady s houslema?“

„Obojí. A můžeš přestat hrát.“

„Díky za vysvobození,“ prohlásí Olda a promrzlé prsty schová v kapsách zimní bundy. Kolem krku má omotanou huňatou šálu, která mu zahaluje bradu a zčásti i pusu.

„Za málo,“ ušklíbne se Anet.

Chvíli na sebe zůstanou koukat.

„Um, máma tuhle cestu plánovala už od léta. Myslím, že ta tvoje zmínila něco tý mojí mezi ploty, žes tu byla v létě na víkend nebo co... Domluvila se s kamarádkou a ukecala mě, abych jim dělal řidiče, no, vždyť to znáš.“

„Vida. To je ale náhoda, že se jedná zrovna o ten samý víkend, kdy jsem se tu ocitla já.“

„Žádná náhoda. Prachsprostý úmysl. Včera večer jsem viděl tvůj post. Mámě jsem pak řekl něco jako: zítra, nebo nikdy. Hned žhavila drát. Stejný ultimátum dala kamarádce, ráno jsem je naložil a… jsem tu.“

„A ty housle jsi tu jen tak našel…“

„Ty housle se mnou jely z Prahy.“

„Jen tak?“

„Tak znáš to. Říkal jsem si, vánoční Vídeň, město hudby, spousta turistů. Příležitost vydělat prachy na dárky. A když tu budou samý držgrešle, aspoň přispěju k autentický atmosféře – Mozartovy sonáty u Mozarta. Ráno v šest to znělo jako super nápad. O deset hodin později v jednostupňovým mrazu už tolik ne.“

„Tak Chrysostomus2910, he?“

„Joannes Chrysostomus Wolfgangus Theophilus Mozart. Nic originálnějšího mě nenapadlo. A dvacátýho devátýho října…“

„Se konala premiéra jeho opery Don Giovanni,“ doplní za něho Anet. „Mohlo mi to dojít předtím, než jsem tě poprvé blokla. Asi na vteřinu mě napadlo, že je za tím Frany, nebo Matouš. U těch jsem ale postrádala motiv. Jaký je ten tvůj?“

Olda svraští čelo a zadívá se na špičky zimních bot.

„Po tom, co jsem provedl loni, se asi ptáš, co to tady zkouším, ve Vídni v tak super romantickým období.“

„Věř mi, ty nemáš potuchu, co mi sviští myslí. A teď vážně, kde jsi vzal tu jistotu, že tě tu najdu? Že přistoupím na tu tvoji hru?“

„Dal jsem tomu hodinu a půl. Stihla jsi to deset minut před tím, než jsem to chtěl zabalit.“

V každým případě nepodceňuj Mozarta. Anet si vybaví Bibina slova.

„Bibi ví, že jsi ve Vídni?“

„Včera večer jsme měli chat. Týkal se tebe. Oba jsme tak nějak došli ke stejnýmu závěru.“

„A to?“

„Shodli jsme se, že to necháme na tobě.“

„Na mně? Co necháte na mně?“ Přátelství, nebo láska. Bibi nabídla to první. Anet zalapá po dechu. Všichni se na ni smluvili! dojde jí. „Bibi ti po našem rozhovoru poslala zprávu. Dala ti znamení, že jo?! Proto mě Chrysostomus znovu tagoval. Ha! Jsi přesvědčený, že se ti vrhnu kolem krku?“

„To v žádným případě!“ brání se Olda. Viditelně se přitom stáhne.

„A jaký je tvůj záložní plán?“

„Sbalit svoje fidlátka a za dvě hodiny se se staženým ocasem vrátit do Prahy.“

„Chceš tím říct, že máme ještě dvě hodiny?“

„Záleží.“

„Záleží na čem?“

Olda pokrčí širokými rameny, načež roztáhne ruce do stran.

„Tak pojď ke mně, ty moje hrošice, když už jsme opět v tý přátelský zóně. Jsme v přátelský zóně, ne?“

Sotva ho ujistí nepatrným pokývnutím, Olda jí věnuje medvědí objetí.

„Strašně jsi mi ublížil,“ hlesne a zimou zčervenalé tváře přitom zaboří do tmavé péřové bundy.

„Vím.“

„Zlomil jsi mi srdce.“

„Vím.“

„Strašně jsi mi chyběl.“

„Vím.“

„Teď jsi měl říct: Ty mně taky!“

Anet se od něho nepatrně odlepí.

„Ty mně taky,“ zopakuje Olda spěšně.

„No proto.“

„Pořád stejná.“

„A proto mě miluješ.“ Jen co to vyřkne, ztuhne. „Myslela jsem…“

„A proto tě miluju,“ zopakuje po ní Olda a nedá jí šanci zlehčit řečené. Zná ji až příliš dobře.

„Věříš na druhý šance?“

„Ty?“

„Jsem blázen, když řeknu, že ano?“

„Jsi blázen tak jako tak.“

Anet ho šťouchne do boku. Přes vrstvy oblečení to sotva ucítí, přesto lehce nadskočí.

„Kámoši?“ Olda k ní natáhne ruku bez rukavice.

„Kámoši!“ přikývne Anet. Jakmile ucítí teplo, které proudí skrz jejich spojené ruce, jako by ztratila půdu pod nohama. Podklouzne jí to a spadne mu přímo do náruče. Z té blízkosti jí srdce poskočí až do krku.

„Anet?“

„Co?“

„Pokoušíš se přehrát nějakou konkrétní scénku?“

„Nope. Jsem originál. Vytvářím si vlastní příběh.“

„A jakou roli v tvém příběhu hraju já?“ Olda postaví Anet na nohy. Ta si stoupne na špičky a políbí ho na tvář. Cítí se jako zmrzlina, která postupně taje.

„To necháme otevřené. Základy poschoďového domu nelze vybudovat přes noc, stejně tak jako obnovit ztracenou důvěru.“

„To je fér.“

„Ok. Sbal si svoje fidlátka a jdeme odtud.“ Oba vykročí po chodníku podél parku. Anet se po pár krocích znovu obrátí na Oldu. „Chci, abys vzal na vědomí, že je v mém životě víc lidí, na kterých mi záleží. Jako Bibi. A taky Tina, Marta a Kloe.“

„Taky mám pár kámošů, kterým bych tě rád představil.“

„Můžeme se domluvit třeba na společný kino. O Vánocích dávají pokračování Sing!,“ řekne Anet za chůze.

Olda v nestřežený okamžik shrábne z blízké lavičky sníh.

„Oldřichu, ne! Opovaž se!“ vykřikne Anet, když jí dojde, co chce udělat, a dá se na útěk. Její pískot a zvonivý smích se zaznamenávají jako noty do prázdného notového listu. Jestli z nich nakonec vytvoří milostnou sonátu, nebo hravou jazzovou melodii, ukáže teprve čas. Jedno je jisté, tahle skladba bude v durové tónině.

 

♥️♥️♥️

The (happy) END

 

Chceš vědět, jak by se na místě ANET rozhodli ostatní čtenáři?  Hlasuj a poděl se také o tvůj názor. Na konci krátkého dotazníku tě čekají ještě 3 bonusové dárky!