Ukázka z připravované knihy Cool Girl!

Marta

„Hážu!“ zakřičela Marta.

„Klidně!“ odpověděl stejným způsobem Libor, který od ní stál dobrých padesát metrů.

„Nechci tě trefit!“ zvolala.

„Házej!“

„Ok!“

Marta se zhluboka nadechla. Zhoupla se v kolenou. V hlavě si rychle přehrála, co jí Libor říkal o správném úhlu švihu. Dvakrát to naprázdno vyzkoušela. Pořád měla pocit, že to není ono a že si s odhozením míčku akorát tak vyvrátí rameno. Po odřených kolenou a levém lokti by si tak zmrzačila další část těla. Jako by nestačilo, že se jí v noci zdálo, jak ji bombardují stovky kriketových míčků. Musela před nimi utíkat přes celou travní plochu stadionu, kličkovat před nimi, přeskakovat bahnité louže a různá cvičební nářadí včetně tělocvičné kozy. Jakmile se jí podařilo přeběhnout dráhu až k plotu, skočila na něj s roztaženýma rukama a nohama jako čtyřnohý pavouk a následně se švihem přehoupla na druhou stranu. Jenže to přepískla. Místo po nohou tak padala několik metrů po hlavě a po nekonečných minutách pak s dunivou ranou dopadla na beton chodníku. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu se plot najednou zdál několikanásobně vyšší. Ani v trávě nebylo za normálních okolností žádné náčiní a za poslední týden nespadla ani kapka vody. Byl to sen, takže to, jak se všechno na trávníku uprostřed stadionu ocitlo, bylo vedlejší. Nic to ale neměnilo na intenzivním pocitu strachu, který ji po celou dobu sužoval, a na nutkavé potřebě schovat se do bezpečí, jen aby se pak na ni odevšad sesypaly všechny ty krikeťáky, před kterými se snažila uniknout. Vybavila si i to, jak si ve snu sedla poté na bobek a zkříženýma rukama si chránila hlavu, tak jak to dělávala, když byla malá. Klepala se po celém těle a dokola opakovala: „Už dost! Už dost!“ Jakmile hluk utichl, odkryla si hlavu a rozhlédla se kolem sebe. Kam dohlédla, všude se povalovaly hnědé sešívané míčky. Nečekaně, zcela bez varování, však z nebe spadl další. Byl to zářivě žlutý tenisák. Tentokrát ho zachytila do nastavené ruky. Otočila dlaň k sobě a zadívala se na něj.

„Marto, tak už to dej!“ ozval se znovu Libor.

Marta odvrátila zrak od tenisáku, který svírala roztaženými prsty. Znovu se zhoupla v nohou. Udělala dva přípravné kroky. Napřáhla se a švihla rukou kolem hlavy. Poté co vypustila míček z ruky, tělo se samo od sebe předklonilo a pravou nohou došlápla na černou zem. Jen krátce poskočila a umně dopad vybalancovala. Nakreslenou čáru na zemi naštěstí nepřešlápla. Hned poté zvedla hlavu, aby zjistila, kam až míček doletěl. Zároveň se chtěla ubezpečit, že svým hodem nikoho nepřizabila. To byla její věčná obava. Asi proto jí tahle atletická disciplína nikdy k srdci nepřirostla. Pokaždé ji paralyzoval strach, aby snad svojí snahou někoho nezranila. Možná proto si vybrala běh, při němž byla sama za sebe a žádné náčiní ani nikoho jiného k tomu nepotřebovala. Naštěstí se zdálo, že i její první tréninkový hod všichni zúčastnění ve zdraví přežili. Prvotní entuziasmus z rychlého pokroku však překazilo Liborovo oznámení, že hozený míček dopadl sotva do poloviny vzdálenosti mezi nimi. Martiny obavy, že by ho svou snahou ohrozila, tak byly nakonec zcela neopodstatněné.

„Tak další,“ zavelel Libor.

Marta popadla tenisák znovu do ruky a připravila se k novému pokusu.

Nádech, výdech. Nádech, výdech.

*

„Teď ty,“ řekl Libor a přihrál Martě tenisák, který si mezi sebou přehazovali. Po společném tréninku měli stejnou cestu a rozhodli se zpestřit si ji hrou na otázky a odpovědi. „Nejoblíbenější barva.“

„Modrá. Nejoblíbenější film?“

„Kmotr.“

„Ugh. Takže jsi na klasiky. A pak že ne! Jednička, nebo dvojka?“

„Samozřejmě že dvojka! Akorát si při slově klasika,“ prsty pravé ruky naznačil uvozovky, „vždycky představím Jiráska a Němcovou a literární rozbory textu, který už od pátý třídy nesnáším,“ zaúpěl.

„Copak, dělá ti problém vyjádřit vlastními slovy, o co kráčí?“

„Ne, ale připadá mi nablblý papouškovat to, co je všem naprosto jasný! A pak ty šílený popisy! Tuhle jsme v češtině četli úryvek od nejmenovanýho laureáta nějaký literární ceny o tom, jak týpek přecházel ulici. Museli jsme se prokousat čtyřma stranama naprosto nezáživných popisů o vlnění jeho dlouhýho koženýho kabátu při každým kroku, který mimochodem zakoupil před x lety na tom a tom místě, kde dělal to a to a při tom poznal postavu XY, se kterou blablabla… Nechyběl samozřejmě ani popis všech domů v ulici včetně výčtu barev květináčů na oknech. A než překročil blbej obrubník, tak se ještě dozvíš, že ta kočka, která se mu otřela o nohu, když čekal na přechodu, nebyla žádná domácí šlechtěná angoračka, ale vyzáblá pouliční číča, přídavkem zbouchnutá jednookým zrzounem postiženým stejným osudem! Jinými slovy, místo plýtvání papíru stačilo napsat: Než přejde ulici, tak se o chlápka otře kočka, profrčí před ním dvě auta a z protějšího obchodu vykoukne stará babka. Tečka. Jedna věta.“ Libor rozpřáhl ruce do stran a vysekl krátkou poklonu.

„Jedna, ale rozvitá. Takový souvětí o větě vedlejší a třech hlavních,“ upozornila se vší vážností Marta. „Za to by dotyčný spisovatel s největší pravděpodobností nedostal ani tu cenu, nemyslíš?“ Pohotovou reakcí Libora zcela odzbrojila. Zůstal na ni zírat s pootevřenou pusou v nádechu a pravou rukou se přitom drbal na zátylku. „Takže vůbec nečteš?“ zeptala se ho nato.

„Komiksy se počítají?“ povytáhl obočí. Podle Tiny ano, pomyslela si Marta. Trochu ji zamrzelo, že Libor neměl alespoň minimální zalíbení v příbězích, tak jako ona. Hned si k jeho jménu poznamenala černý puntík.

„Dělám si legraci,“ pravil naštěstí po chvíli a začal se smát, jako by řekl něco obzvlášť zábavného. „K Vánocům vždycky dostanu nejmíň jednu knížku. Mám docela rád thrillery a severský detektivky. Akorát se obávám, že to není žánr, který by tě zrovna bral, soudě podle tvýho výrazu. I tak na odpočinkový čtení nemám poslední dobou čas,“ uzavřel obšírnou řeč.

„Pravda, natáčíš videa,“ vzpomněla si Marta. V hlavě si zase přehrála fiktivní šot, ve kterém sedí Libor uprostřed zeleného trávníku v tureckém sedu, rozpřáhne ruce a proti němu se z levé části obrazovky vyřítí několik angorských koťátek. Ve zpomaleném záběru k němu doběhnou a on se s nimi okamžitě začne mazlit. Na konci šotu si pak dá jedno zvlášť roztomilé k tváři, zeširoka se zazubí a levým okem mrkne do kamery. Při té představě začaly Martě zase jako na povel cukat koutky.

„Nejoblíbenější den v týdnu?“ Libor na její narážku nijak nereagoval a jen dál pokračoval v započaté hře.

„Sobota. Miluju závody.“

„Takže extrémně soutěživá…,“ kýval hlavou. Marta jen pokrčila rameny. Soutěživost nikdy nepovažovala za špatnou vlastnost. Neměla pocit, že by se za to měla omlouvat.

„Ne, tomu se říká zdravě ambiciózní...“ Řekla s rozhodností v hlase. Za takovou odpověď by se nemusela stydět ani při finále Cool Girl!

*******